Najít vysněnou práci je jako najít východ z bludiště. Vejdete do něj s nadějí, že zažijete něco výjimečného a na konci úspěšně objevíte to, co hledáte. Zkusíte zahnout doprava, doleva, vrátit se, zastavit. Některá místa jsou povědomá, jiná vás zavedou tam, odkud jste přišli. Také záleží na tom, s jakými znalostmi do toho bludiště vstupujete a koho nebo co v něm najdete. Kdo nedává pozor, ztratí se.
Pokud si říkáte, že se právě teď cítíte ve své práci úplně stejně a nenapadá vás, jak z toho (bludiště) ven, nechte se inspirovat Zuzanou Červenkovou, jejíž současná a konečně vysněná kariéra je na hony vzdálená od té, kterou si na začátku studií plánovala.
Říkala jste si v dětství “Až budu velká, budu…”?
Ano, říkala. Chtěla jsem být úplně vším. Letuškou, herečkou, policistkou, učitelkou a vyjmenovala bych spoustu dalších. Možná i proto je můj příběh takový, jaký je.
Na střední škole se už studenti začnou kariérně profilovat. Na jakou cestu jste se vydala vy?
Chodila jsem na osmileté gymnázium a v rámci seminářů jsme tíhla k tomu, co mi šlo nejvíce, a to byly cizí jazyky. Chtěla jsem být lektorkou ruštiny.
Proč právě lektorka ruštiny?
Lektorství byl fajn obor, protože se na něm hodně mluvilo a jazyk jako takový se fakt používal. Ruština v té tobě byla oblast, ve které jsem se chtěla zlepšit a posunout o level výš s vidinou využití při mé budoucí kariéře třeba v komunikaci se zákazníky.
Ruštinu jste ale nakonec opustila.
Ano, opustila a moje cesta dále vedla na Policejní akademii do Prahy. Dostat se tam byla obrovská výzva, protože o civilní obory byl velký zájem a přijímali jen malé procento studentů. Takže jsem zabrala a na školu jsem se dostala s vizí, že jednou budu třeba policejní mluvčí.
Ale ani kariéra u policie nezůstala dlouho na vašem seznamu budoucích zaměstnání. Kam jste šla dál?
Bohužel moje ideje o tomto studiu se neshodovaly s realitou, a tak jsem začala hledat jiné možnosti, jak se seberealizovat. Našla jsem je doma. Vždycky mě inspirovali moji rodiče, kteří jsou podnikatelé. V hlavě se mi zrodila z dnešního pohledu bláznivá myšlenka otevřít si svůj bar.
Prostě jen tak?
Tenkrát v tom nebyl žádný super podnikatelský záměr nebo nápad. Jediné, co jsem v té době měla, byla chuť něco v životě dokázat, být samostatná a svobodná. Byla jsem hladová po úspěchu a v hlavě jsem měla jednoduchou rovnici, podnikání = úspěch. Tak jsem do toho šla po hlavě a za měsíc byl bar na světě. Dnes už mi přijde opravdu úsměvné, jak jsem si absolutně vůbec nic nepromyslela a slepě věřila, že to vyjde. Rychlý start vystřídal rychlý konec a z baru jsem odcházela se svěšenou hlavou a s velmi zápornou finanční bilancí.
Kam jste nasměřovala svůj profesní život potom?
Tím, že jsem se nikdy nebála příležitostí, chopila jsem se další možnosti podnikat, tentokrát ve financích. Ačkoliv to nebyl vůbec můj obor, výzvu jsem okamžitě přijala a vyplatilo se. Poprvé se mé představy sešly s realitou. Podnikání s Partners mi umožnilo obrovský kariérní a osobnostní růst. A co je nejdůležitější, můžu si sama psát scénář svého života. Dnes mám pracovní týden stoprocentně ve své režii a celou svou kariéru taktéž. A to mi dává obrovskou svobodu a jistotu.
Jak se může někdo bez ekonomického vzdělání pustit do financí?
Zorientovat se na finančním trhu a patřičně se dovzdělat k tomu samozřejmě patřilo, ale v tom už mi společnost poskytla veškeré zázemí. Navíc praxí se učíte mnohem rychleji než teoretickými poučkami ve školách. Podnikání ve financích má obrovský potenciál. Na své práci miluju nejvíc, když vidím, jak rostou pod mým vedením osobnosti v mém týmu. Když můžu povýšit někoho z nich, je to pro mě ten nejlepší pocit.
Jak jste poznala, že právě v tomto oboru se ukotvíte?
Jak se často říká, člověk si uvědomí, co měl, až když to ztratí. Během kariéry mě potkaly zdravotní komplikace, kvůli kterým jsem podstoupila operaci hlasivek. Při mojí práci je samozřejmě jakýkoliv hlasový defekt problém. V tomto případě mě omezil na 5 měsíců, z toho 5 týdnů jsem měla naordinovaný naprostý hlasový klid. To znamená, ze jsem nemohla říct ani hlásku pod hrozbou, že budu po zbytek života jen šeptat. Lékaři mi doporučovali změnu profese a já si najednou připadala stejně, jako když mi v dětství ortoped zakázal sport kvůli skolióze. Těch 5 týdnů, kdy jsem byla jen sama se sebou, mě donutilo přemýšlet a tenkrát jsem poznala, že mi ta práce opravdu chybí. Když jsem se uzdravila, cítila jsem obrovskou vděčnost za to, že můžu ve svém životě dělat něco, co mě baví a naplňuje.
Vzpomenete si ještě někdy na tu malou holčičku, která chtěla být letuškou, herečkou a policistkou? Co by vám asi řekla, kdyby vás viděla dnes?
Kdyby mě ta holčička viděla dnes, tak by se o to víc těšila, až už bude velká.
Co byste po své zkušenosti poradila lidem, kteří stále hledají to pravé zaměstnání nebo se bojít začít podnikat?
První otázka by měla znít: Kde můžu být v této sféře za 5-10 let? Pakliže je tam mlha, tak to není nic pro vás, potřebujete vědět kam směřujete. Například moje představa byla taková, že v té době budu ve vedoucí pozici a bude to práce s lidmi. Další otázkou je, zda zde opravdu využijete svůj potenciál na maximum. Když ne, pak je potřeba změna. K tomu je nutné znát své silné stránky a mít odvahu něco s tím udělat. Věděla jsem, že mám talent na komunikaci s lidmi, vymýšlení nových nápadů a jsem velmi pozitivní člověk. Ale abyste vůbec začali podnikat, potřebujete hlavně odvahu, touhu po úspěchu a vizi. Když mate své “proč”, tak zvládnete překonat jakoukoliv překážku. Pro mě byla jedna z největších obecné mínění o finančním poradenství. Nemá totiž u nás v republice takové jméno, jaké si zaslouží. Začátek podnikání v tomto oboru byl spojen s stím, že se na mě někdy lidé koukali skrz prsty. Neodradilo mě to a vyplatilo se. Nebojte se proto využít každé příležitosti, která se vám naskytne. Svět nabízí spoustu šancí a nikdy nevíte, která bude ta životní. Dejte si možnost žít naplno a nelikvidujte si den osmi pracovními hodinami, které vám nepřináší radost, štěstí a lepší život. Je to ve vašich rukou, změňte to.
