Kamila Chadim alias Kamu: „Mám krev kočovnice.“

Vaši fanoušci vás znají jako Kamu. Jak vám ale říkají vaši nejbližší – třeba váš muž?

Kamu je moje přezdívka už od dětství, maminka mi tak začala říkat hned po mém narození. Stále to mám ráda, ale postupem času jsem oslovení Kamu začala vnímat spíš jako mé označení pro veřejnost, trochu se mi to odcizilo. Zejména poslední roky jsem se začala vracet ke Kamile a úplně nejraději mám, když mi mí blízcí říkají Kamilko.

Se svým mužem jste se usadila na Kostarice. Máte tu restauraci Mycelium, zmrzlinárnu, plánujete otevřít kavárnu s pekárnou. Chcete tam zůstat natrvalo?

Abych byla upřímná, my už raději neplánujeme vůbec nic. (směje se) Náš život je jako divoká řeka, kterou se necháváme unášet. Otevíráme se různým příležitostem, které nám přicházejí do cesty. Teď zrovna to cítíme tak, že chceme na Kostarice zůstat. Máme tu vybudovanou malou vesničku, což nás stálo a stále stojí mnoho úsilí. Milujeme to tu, je to nádherná země. Člověk se tu cítí tak nějak svobodnější, žijeme v napojení na přírodu, nestresujeme se, není tu takový shon jako ve městě. Často si ale myslívám na nějakou roubenku například na Šumavě. Vidím se, jak tam jako starší paní sbírám houby a chodím odpočívat na rozkvetlou louku.

Česko vám nechybí ani trochu? Je něco, po čem se vám občas zasteskne?

To si pište, že ano. Proto se sem pořád tak ráda vracím. Miluju, že mám možnost být v obou světech. Žít v džungli u oceánu, procházet se po pláži s našimi čtyřmi pejsky, vařit z exotických surovin a žít v naprosté jednoduchosti. Kostarika je stále docela nevyspělá země. Nemůžete jít do obchodu a nakoupit si takové vymoženosti jako v Česku. Myslím, že mnoho lidí si ani neuvědomuje, v jakém blahobytu žijí. Česko je úžasná země a já ji opravdu miluju. Miluju kvalitu našich produktů, například mouky. Upéct dobrý chleba na Kostarice je pěkný oříšek. Zase si tam ale trhám manga, kokosy a banány za domem na zahradě. Každé místo má to své. Jsem vděčná za všechno, co mi oba domovy nabízejí.

Věříte tomu, že láska prochází žaludkem?

Stoprocentně! Všechny svoje kluky, přítele i partnery, jsem ulovila na kuchařské umění. Prostě jsem jim vařila ty největší bomby, až si řekli, že budu asi dobrá partie do života. Samotné jídlo je láska, dokáže v nás vyvolat vzpomínky, emoce, pocity, v dobrém jídle je síla.

A na jaké jídlo jste ulovila svého muže?

Robího jsem ulovila na koprovku, jeho nejoblíbenější jídlo. Pak má rád rajskou, svíčkovou a další česká jídla. Můj muž je skvělý strávník a teď sám od sebe přesedlává také na rostlinnou stravu. Cítí se po ní fyzicky i psychicky lépe. Prý líp spí, ráno se budí odpočatější a veselejší a dokáže surfovat v oceánu bez pocitu únavy několik hodin. Takže si místo těžkých jídel sám začal poroučet lehká jídla, což mi dělá radost. A nakonec i ta česká jídla se dají připravit lehčím způsobem. Nepohrdá tím, že v nich není tučná smetana, naopak. Prý je výhodou, že to umím udělat tak, že to vůbec nepozná.

Robert je nejen vaším mužem, ale i fotografem nové kuchařky Nejbarevnější cesta. Nevznikaly někdy třecí plochy nad tím, jak má finálně vypadat?

Tak to už máme naštěstí za sebou. Po šesti letech společného cestování, soužití a podnikání jsme se naučili při práci vzájemně respektovat. Nebylo to tak ale vždycky. Celý náš příběh jsme sepsali do společné knihy Jak si uvařit vesMÍR. Najdete v ní i mnoho nástrojů a technik, které v životě pomáhají neustále se posouvat a růst.

Kuchařská kniha Nejbarevnější cesta vznikala čtyři roky. To je velmi dlouhá doba. Kdy přišel okamžik, že jste si řekla: A dost, je hotovo?

To je vždycky nejtěžší rozhodnutí. Tolik let pracujete na projektu, budíte se s ním i s ním usínáte, a pak ho najednou máte ukončit. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu se těšíte, až kniha bude venku, a na druhou stranu se s ní nechcete rozloučit. Stále máte pocit, že je co zlepšovat a propracovávat, a pořád se ke kapitolám a receptům vracíte. U této knihy jsem ale měla mnohem víc materiálu než stránek. Nejtěžší pro mě bylo vybrat to, co do knihy půjde, a co ne. A pak nastal moment, kdy jsem knihu milovala natolik, že jsem ji s klidným srdcem vypustila do světa.

Myslím, že v Česku by se mohla stát pomyslnou biblí příznivců rostlinné stravy...

Přesně to jsem si přála a to se mi taky splnilo: vytvořit kuchařskou bibli plnou snadných receptů z dostupných surovin, které koupíte v každém obchodě. Mým úmyslem bylo vytvořit velký soubor receptů pro všechny. I pro ty, kteří maso jedí, a to klidně každý den, ale třeba touží si svoji kuchyň odlehčit, jen nevědí, jak na to. Mnoho lidí má stále pocit, že není možné uvařit plnohodnotné jídlo, pokud v něm není sýr, vajíčko nebo kus masa. Jako kuchařka v tomhle objevuji svoji silnou stránku. Dokážu uvařit jídlo z rostlin tak, aby bylo jednoduché na přípravu, chutné a zároveň výživné. A když ho postavím na stůl masožroutovi, nemá pocit, že mu na talíři něco chybí. Zjistila jsem, že na to mám talent.

A jaká byla vaše osobní cesta k tomu přestat jíst maso? Opravdu už nevezmete do pusy ani jedno sousto?

Nemám ráda škatulkování, nepovažuju se za vegana, ale maso ani jiné živočišné produkty nejím. Cesta za tímto životním stylem byla dlouhá a stále pokračuje. Nejsem ortodoxní a jednou za čas si připravíme rybu od rybáře z vesnice, masitá jídla máme i na meníčku u nás v restauraci. Není jich moc, ale stále tam jsou a jako zdroj máme místní farmáře. Jak v naší restauraci, tak v životě ale převažuje rostlinná strava. Myslím si, že mojí výhodou je, že si rostlinné jídlo dokážu připravit dobré a nutričně hodnotné. Navíc se po rostlinné stravě cítím mnohem lépe, mám ze sebe dobrý pocit. Je příjemné vědět, že nezatěžuju ani sebe, ani planetu.

Kdybyste měla vybrat jedno rostlinné jídlo, které by v hlavách masožravců mělo takzvaně změnit hru, které by to bylo?

Musaka. Najdete ji i v mé knize. Místo masové směsi připravuji boloňskou směs z ořechů a čočky a celé jídlo je ještě lepší než klasicky s masem. Každý se po tom může užrat. Místo bešamelu dělám „kešumel“, tedy smetanovou omáčku z kešu. A vůbec, tolik jídel může změnit hru. Rostlinné vaření nabízí nespočet možností, o kterých většinou ani nevíme.

Brala jste při tvorbě knihy ohled na to, že se bude prodávat v Česku, a vybírala jste suroviny, které tu jsou běžně dostupné?

Můj lexikon skrývá na 550 receptů, které jsem uvařila během šesti let našeho soužití, a to hlavně na cestách obytným autem. To znamená, že recepty jsou jednoduché. Je k nim potřeba většinou jen sporák, takže jídla uvaří třeba i studenti na koleji. A fakt je, že oproti předešlým kuchařkám v ní nenajdete exotické suroviny. Cestovali jsme hlavně po Česku, Španělsku a Francii a používali běžně dostupné evropské ingredience. A jak je u mě zvykem, recepty jsou okořeněné příběhy z cest a spoustou zajímavostí.

Procestovala jste opravdu pořádný kus světa. Co vás na cestování tak baví?

Cestování je pro mě synonymem pro svobodu. Snažím se žít v souladu s planetou a co nejméně ji zatěžovat, ale cestování je něco, čeho se nechci vzdát. Mám v sobě krev kočovnice a poznávání cizích kultur je krmivem pro moji duši. V okamžiku, kdy čtenáři budou mít v ruce Marianne s tímhle rozhovorem, jsem na dva měsíce v Asii. Čekají mě kuchařské stáže v michelinských restauracích ve Vietnamu, Thajsku či Japonsku. Také se pojedu podívat do Laosu, Kambodže a Kataru. Nejvíce se ale těším na pobyt v buddhistickém klášteře v thajských horách Čiang Mai. Své zážitky sdílím i na Instagramu @chefkamu.

Řadě lidí může váš život připadat barevný, stejně jako vaše kuchařka. Jak ale vypadá váš úplně obyčejný den?

Vstanu brzy ráno, většinou kolem šesté. Než mi stihnou hlavou proběhnout myšlenky, co všechno musím udělat nebo co jsem neudělala, ještě si v posteli deset minut zamedituju. Připomenu si, jaké štěstí mám, že žiju, že není třeba se ničím trápit ani stresovat. S deseti hlubokými nádechy si dám cvičení vděčnosti a pak jsem připravená na den. Někdy si ráno zacvičím, někdy jdu na procházku s pejsky, někdy se rovnou pustím do vaření nebo psaní. Pak jsem celý den v běhu, střídavě u plotny, u počítače nebo na cestách. Každý den je jiný, ale mám své rituály a praktiky, kterých se nevzdávám a díky nimž se cítím dobře. Jeden takový neměnný je, že uléhám do postele v brzkých hodinách s knihou. Čtení je moje velká vášeň.

Váš bratr je jedním z účastníků letošního ročníku Masterchef Česko. Dala jste mu před začátkem nějaké důležité rady?

Můj brácha je sice o sedm let mladší, ale jsme jako dvojčata. Vychovala jsem ho společně s mámou a babičkou. Má ženskou výchovu a v kuchyni se se mnou otáčel odmala. Když se naskytla možnost soutěžit v Masterchefovi, byla jsem to já, kdo ho do toho povzbuzoval. Vždycky miloval jídlo, ale taky ho raději jedl, než vařil. Stále jsme ale měli sen, že jednou budeme vařit spolu, dělat kuchařská videa a věnovat se jídlu. Věděla jsem, že Masterchef mu může otevřít některé dveře a leccos ho naučit. Během natáčení nebylo dne, kdy bychom si nevolali a společně se na vše nepřipravovali. A to nejen kuchařsky, ale i psychicky, protože natáčení je náročné. Byla jsem jeho múzou a on tím nejpozornějším žákem. Hodně nás to natáčení sblížilo, milujeme se snad ještě víc.