Josef Maršálek: „Intuice je jako dobrá sestra.“

Na rozhovor jsme se sešli brzy ráno. Jste ranní ptáče?

Když potřebuju vstát ve tři ráno, tak vstanu ve tři. Když potřebuju fungovat do dvou do rána, funguju. Nikdy jsem neměl „tovární“ práci od osmi do čtyř. Takhle gastronomie nefunguje. V gastronomii máte špičky a různá období, kterým se musíte přizpůsobit. Zákazníci nechodí tak, jak chcete vy. Možná je pro člověka výhodnější přizpůsobit se než se stát obětí časových oken.

Takže vám nedělalo problém najet na tréninkový plán ve StarDance?

Vlastně ne. Rozhodl jsem se totiž, že v červnu všechno zabalím. Malinko mi tedy zkřížila plány Česká televize, protože v půlce března jsme začali vysílat pořad Buchty po ránu, který lámal rekordy sledovanosti, a tak přišli s nabídkou, že během léta natočíme dalších dvacet dílů. Jenže já nikomu nemohl říct, že celý podzim budu ve StarDance. Takže původně jsem měl naplánováno, že si v červenci odpočinu, budu doma na zahradě, dám se dohromady a v srpnu začnu trénovat. Nakonec jsem ale červenec strávil s Terezou Bebarovou natáčením dalších dílů Buchet po ránu. Jsem ale rád, že na podzim už jsem si nevzal žádnou další práci.

Jak dlouho jste o StarDance nesměl nikomu říct?

Přes dva roky. Ale neměl jsem s tím problém. Není to chvástání, ale v minulosti jsem pracoval pro hodně významných lidí, a tak je pro mě normální dodržovat obchodní tajemství. Když mě Česká televize oslovila a já po čtyřech měsících na nabídku kývl, neměl jsem potřebu to jakkoli ventilovat. Řekl jsem to jenom svému partnerovi Petrovi, protože jsem věděl, že se ho StarDance také dotkne.

Jakým způsobem?

Bydlíme v malé vesnici nedaleko Českých Budějovic, a tak jsem StarDance musel přizpůsobit způsob svého života. Ze sedmi dnů v týdnu jsem byl s partnerem jenom jednu noc. Jenže já si nedovedl představit, že bych dojížděl pětkrát týdně na trénink, dvě hodiny do Prahy a dvě hodiny zpátky domů. Na to se mám moc rád. A tak jsme se s Péťou domluvili, že po dobu mého působení ve StarDance zůstanu v pražském bytě a budu se vracet domů jenom na jednu noc.

Přiznám se, že jsem si vašeho partnera googlila a zjistila jsem, že vyšlechtil morče fialové barvy.

Ano, Petr vyučuje genetiku a etologii na vysoké škole. Morče modré barvy prodal do Dánska a teď se věnuje krátkosrstým černým morčatům s červeným okem, což je genetická zvláštnost. Je to úplná hříčka přírody. Těmto morčatům se říká devil – ďábel. Máme jich doma asi sto. (smích)

Vnímáte jako výhodu, že je váš partner z jiného oboru?

Nedokážu posoudit, jestli je to výhoda, protože to neznám jinak. Na druhou stranu jsem ale rád, že mu určitá mediální pozornost nedělá problém. Protože od jiných kolegů vím, že to doma mají přesně naopak.

Takže mu nevadilo, když na něj během přímých přenosů StarDance mířila kamera.

Upřímně, já jsem to s ním nekonzultoval ve smyslu, co si o tom myslí. Obecně se řídím spíše intuicí, kterou považuju za dobrou sestru. A dobrá sestra vám dobře radí. Problém nastává v okamžiku, kdy si chcete svůj pohled na věc ověřit u někoho jiného. No a co když narazíte na někoho, kdo tomu vůbec nerozumí a řekne vám pravý opak toho, než co vám řekla intuice? Zbytečně jste potom na vážkách. A teď si představte, že to, co jste měli dělat, byla ta nejdůležitější věc ve vašem životě, která by na sebe nabalila další skvělé situace nebo lidi. Jenže vy si tuhle příležitost necháte ujít jenom proto, že vás někdo na začátku rozkvedlal a na základě jeho názoru jste zůstali ve své komfortní zóně.

Dovedla vás intuice k práci cukráře?

To, že musím dělat cukráře, jsem věděl od dětství. Nikdy by mě ale nenapadlo, že pojedu do Londýna, kde budu pracovat v Harrods, že budu působit v Indii nebo že budu v pořadu Peče celá země. Kdyby někdo mým rodičům před dvaceti lety řekl „váš Josífek bude mít jednou pořad v České televizi“, vysmějí se mu. Vnitřně jsem ale věděl, že musím dělat cukrařinu. A že ji musím dělat do té míry, že všechno a všechny na severní Moravě opustím a pojedu do Prahy. To byla ta intuice.

Cítil jste v tu chvíli podporu okolí?

Určitě tam byli lidé, kteří mě chtěli držet zpátky. Moje máma říkala, že skočí z balkonu, když odejdu z domu.

To přece muselo být hrozný…

Bylo to hrozný. Nechal jsem tam desetiletou sestru, což taky bylo ohromně těžký. Ale zase ta moje intuice věděla, že když nepůjdu a nezachráním sebe, nebudu jim v budoucnu schopný pomoci. Naštěstí jsem tam nechával celou rodinu, a tak jsem věděl, že se můžou opřít o sebe navzájem. Kdybych na Moravě nechával jenom jednoho člověka, asi bych se taky rozhodoval jinak. Jenže vy v tom životě musíte sobecky myslet na sebe.

Z domova jste odešel v devatenácti letech. Obdivuju, že jste to měl v hlavě takhle srovnané.

To rozhodnutí vzniklo na základě zkušeností. Vystudoval jsem gymnázium, odmaturoval jsem a moji rodiče chtěli, abych učil na hudební škole. A tak jsem tam rok skutečně učil. Byl jsem pořád ten hodný kluk, co mazal rodině svačiny a připravoval rodinné oslavy plné jídla. Velmi záhy jsem si ale uvědomil, že tohle není cesta, po které chci jít do konce života. Prostě jsem to vnitřně věděl a doopravdy jsem tam strádal. Třeba si pamatuju, jak jsme jednou v zimě řezali dřevo ve sněhové závěji. Mně bylo tak fyzicky špatně, že jsem čtyři hodiny v kuse plakal. A nebylo to proto, že jsem byl líný nebo že mi byla zima. Já doopravdy strádal a moje intuice to věděla. Všichni lidé vědí, co chtějí. Nebo alespoň vědí, co nechtějí. (smích)

Zamával váš odchod z domu s rodinnými vztahy?

Naopak si myslím, že naše rodinné vztahy se dost narovnaly. My jsme si sebe navzájem do té doby nevážili. Nebo takhle, já jsem si rodičů vážil z hlediska autority, ale to byl spíše vynucený vztah. Potřebovali jsme vzdálenost k tomu, abychom si k sobě našli cestu a zažívali takové to těšení.

Když zůstanu u vašeho dětství, prý jste nesnášel tělesnou výchovu. V tom vám moc dobře rozumím.

Na prvním stupni mi byl tělocvik asi jedno, ale potom se člověk ve třídě stane terčem pozornosti, což nemám rád. Nevyhledávám to, ne­uspokojuje mě to a rozhodně nejsem exhibicionista. A během tělocviku nastaly situace, které z dnešního pohledu můžeme označit za šikanu ze strany učitelů, i když v té době se tomu tak neříkalo. Tím, jak se ke mně chovali a vyjadřovali se k mé tělesné konstituci, všechno jen zhoršovali a blokovali jakoukoli cestu k tomu, abych si našel aktivitu, která by mi šla. Protože kdyby mě dali na řeckořímský zápas, sumo nebo hod medicinbalem, možná by mi to šlo. Oni ale zničili poslední možné způsoby, jak pro mě najít cestu k radosti z pohybu.

Zmiňoval jste, že nejste exhibicionista. V jednom rozhovoru jste se dokonce označil za hrajícího introverta. Co to znamená?

Nechci se dávat do kategorie herců, nemám žádné herecké vzdělání ani trénink, ale tím, že vystupuju na televizní obrazovce, tak ať chci nebo ne, jsem hrající cukrář. Během příprav první řady Peče celá země jsem zjistil, že kamera z vás vytáhne velké množství energie. I když můžu na lidi působit různě, jsem velmi citlivý člověk, který tohle všechno silně vnímá. Po natáčecím dnu jsem se cítil jako horník po šichtě. Na kameru to vypadá, že všechny rozveseluju, rozdávám rady a zkušenosti, ale ty baterie potom potřebuji dobít. A jsou různé způsoby dobíjení, takové ty přirozené – jako jít a načerpat energii na zahradě, ze sluníčka nebo třeba při práci s hlínou. Nebo zrychlené, kam řadím různé návykové látky, které vám ale energii dodají jenom naoko. Touhle cestou proto nejdu, potřebuji energii načerpat přirozeným způsobem, abych zase mohl mezi lidi.

Když nemáte dost energie, sáhnete třeba po čokoládě?

Vůbec ne, nepotřebuji se dopovat. Čokoláda je přesně ten rychlý zdroj energie, o který nestojím. Nenechávám se zahnat do kouta v tom smyslu, že jsem na takovém dnu, abych se nastartoval a přežil jenom díky kousku čokolády. Snažím si hlídat život, výdej energie a hodně s tím souvisí i to, kým se obklopuji a v jakém prostředí se nacházím. A já si dlouhodobě dal za cíl dělat hezké věci s přesahem, které „nakrmí“ rodinu, přátele i další lidi okolo mě pozitivnem. Nejsem sluníčkář, ale zároveň si nemyslím, že bychom měli trávit život tím, že budeme dělat věci, které nás nebaví.

Zmínil jste, že záleží na tom, kým se člověk obklopuje. Dokonce se uvádí, že jsme průměrem pěti lidí, s nimiž trávíme nejvíce času.

Ano, bez diskuze. Ono to ale funguje i z druhé strany. Přitahujeme takové lidi, jací sami jsme. Je to jako magnet. A jednou za čas musíme ve svém okolí udělat čistku. Ne ve smyslu, že teď chci všem ublížit, abych tady mohl kralovat sám. Mě nebaví být sám, žiju pro lidi, kamarády a rodinu. Ale bohužel jednoho krásného dne se probudíte a zjistíte, že lidi, které jste ještě před pár týdny považovali za nejbližší, vás začali vysávat jako upíři. Tohle uvědomění je hodně bolestivé.

Předpokládám, že mluvíte z vlastní zkušenosti.

Jestli mám za sebou nějakou fyzickou bolest, tak tu, když jsem se loučil s někým, o kom jsem byl přesvědčen, že je to moje pravá ruka, že je to eso a že spolu můžeme spoustu věcí dokázat. Když jsem zjistil, že je to právě naopak, byl jsem měsíc na dně. Těžko se o tom mluví, zklamání je obrovské.