Jitka Schneiderová: Spoustu věcí už neřeším

 V době, kdy vychází tento rozhovor, slavíte čtyřiačtyřicáté narozeniny. Pojďme si zahrát takovou hru – řekněte spontánně, co se vám vybaví o době, kdy vám bylo 14, 24 a 34 let, a jak se cítíte teď.

Ve čtrnácti jsem byla šťastné dítě, chodila jsem ve Znojmě na základku, končila jsem osmičku. Měli jsme skvělý kolektiv a bylo nám líto, že se musíme rozloučit. Proběhly první lásky a na závěrečném večírku jsme si už ťukli vínem. Ve čtyřiadvaceti jsem byla ve třeťáku na JAMU, ale zamilovala jsem se a chtěla jsem být stále se svou láskou, která byla z Prahy. A tak jsem přestoupila na pražskou DAMU.

Ve třiceti čtyřech jsem už měla malou Sofinku. Narodila se z lásky s mým tehdejším mužem a byli jsme nesmírně šťastní, že ji máme! Ale bylo to náročné, protože už jsem pracovala a Sofinka špatně spala. Takže jsem byla permanentně unavená. Teď je mi čtyřicet čtyři a je mi nejlíp, jak mi kdy bylo. Čím jsem starší, tím víc se učím některé věci vůbec neřešit.

Co jste dříve řešila a teď vám to přijde malicherné?

Začíná mi být jedno, co si o mně kdo myslí. Přestávám posuzovat a komentovat druhé. A daleko míň se bojím, že budu někdy sama, už si to umím i představit. Uvědomila jsem si, že nikdo nemůže být strůjcem mého štěstí, že jsem to jen já sama, kdo je za sebe zodpovědný. Takže moje povinnost je být vybalancovaná, spokojená a šťastná, protože jedině tak bude fungovat práce, vztah a bude v pohodě i dítě.

To zní sice moc hezky, ale štěstí se nedá vynutit. Určitě vás potkávají i nepříjemné věci.

Samozřejmě jsou situace, kdy se něco nepovede. Ale musíte se problému postavit čelem, mluvit o tom. Pokud to člověk, se kterým máte třeba nějaký spor, nepochopí, je to jeho vůle a jeho věc. Musíte se smířit s tím, že lidi do života přicházejí a odcházejí. Někteří se ale i vracejí. 

Máte na mysli i muže vašeho života? 

Nezlobte se, ale o soukromí mluvit nechci. 

Jitka Schneiderová se však o svém soukromí rozpovídala. Celý rozhovor najdete v dubnové Marianne!