JAROSLAV DUŠEK: Hlavně nezblbnout

Sešli jsme se přesně měsíc poté, co měl skončit svět. Dobrý důvod se radovat, že všechno dobře dopadlo. I proto jsem si chtěla povídat o humoru. Proč se lidé smějí míň než dřív a berou se občas moc vážně. Náš rozhovor se ale točil hlavně kolem srdce. „Ale to přece s legrací úplně souvisí. Copak bývá srdečný člověk zamračený a zasmušilý?“ vysvětloval mi Jaroslav.  

 

Ale já myslím, že občas ano. Záleží na lidech.

 

Nemám dojem, že by slábl. Pohybuju se ale mezi lidmi, kteří se smějí rádi. 

 

To se hodně proměňuje představení od představení. Někdy se sejde publikum, které se nezasměje ani tam, kde se vždycky všichni smějí, a obráceně. Ale jedné změny jsem si povšiml. Lidi se teď víc dovedou smát sami sobě. Když jsme začínali hrát představení Čtyři dohody, spoustu věcí brali vážně, hlavně ty, které se týkaly jejich osobní důležitosti. Nechápali, co je směšného třeba na tom, že člověk dělá kariéru. Dneska se umějí válet smíchy, když vidí, jak někdo chce urputně získat nějaký titul. Před pěti lety to tak ale ještě nebylo.  

 

Zesilují obě tendence. Jedna skupina lidí všechno prožívá mnohem vážněji, jsou to lidé, kteří milují pravidla, předpisy, obleky, holdují etiketě, kdo kdy smí kterou vidličkou píchnout do kterého kousku jídla, prožívají jako vrchol lidské dokonalosti. Pak jsou tu ti druzí, já jim říkám přírodní, a u nich smysl pro humor zesiluje, instituce jim začínají připadat směšné. Smějí se i svému minulému životu, kdy žili jakoby zhypnotizovaní zkostnatělou vážnou společností. 

 

Chtějí ukázat převahu a sílu. Tu většinou uplatňuje někdo, kdo ji ve skutečnosti nemá. Kdyby měl svoji vnitřní sílu a přirozenou autoritu, tak proč by navenek něco zakazoval? Uvnitř těla máme kostru, mrtvolu, potřebujeme, aby nás nesla, vlastně se o ni opíráme. Je v nás pořád jako to pevné, tvrdé, zkostnatělé. Jenže jde o to, aby nám nezkostnatěly části, které potřebují být měkké, naše srdce třeba. Čím víc dbáme a staráme se o kosti, tím víc kostnatí i myšlení. Pohybujeme se jen v předem daných prostorách jako „správné, špatné, toto se smí, toto se nesmí, tohle se povolí, tohle zakáže, tohle se nám nelíbí, tohle je pěkné“. Dostaneme se do zmrt-vělé podoby a mrtvý nás ovládá. Je ale záhada, proč se necháme tak snadno zblbnout.  

 

Je třeba změnit stav vědomí. 

 

V zásadě jsou jen dva modely. Buď půjdete v životě cestou pokusů a omylů a vyberete si z nich ten, který vám nejvíc vyhovuje. Anebo zůstanete sám se sebou, jak to pěkně popisuje Hermann Hesse v Siddhárthovi. Buď musíme prověřit všechny dostupné názorové systémy, anebo můžeme jako starý převozník po celý život pozorovat řeku a učit se od ní. 

 

Nám moderním lidem se nabízí všude kolem rady, jak máme vypadat, jak se česat, jaké mít auto, jak bydlet, média zajišťují servis, abychom netápali... Ještě že tu máme indiány, a tím myslím doslova lidi žijící blízko bohu (in deus), ostrovy přírodních lidí. Oni vůbec nehromadí majetek. Když indián umře, dostane to, co po něm zbylo, do hrobu, anebo se jeho věci rozdají jiným. Víte, co říkají třeba o našich domech? 

 

 

Vaše domy jsou výrazem vašeho strachu. Až se přestanete bát, rozeběhnou se volně krajinou, nebudou se lepit k sobě. Současný stav je výrazem ustrašenosti a zkostnatělosti, stejně tak i moderní technika včetně zbraní. Jenže prostředky, které si vytváříme proti strachu, nás začnou samy strašit. ‚Vážné‘ instituce zastřešují mrtvé v nás. Víte, proč Mayové nepoužívali kolo?

 

Ale jistěže ano. Jenže věděli, že by se mu museli přizpůsobovat. Že by pro něj museli stavět silnice, rovnat krajinu. Podívejte, jak ovládají auta nás. Automobilky chrlí nesmyslné množství aut, která nikdo nepotřebuje.

 

A my pořád přejíždíme a nemáme čas se zastavit a přemýšlet. 

Filozof Václav Cílek říká, že naše civilizace se snaží učinit auta šťastnými. Stejně si nás podmanily i počítače nebo telefony. Jsou to zvláštní entity, vypadají jako mrtvé, ale nejsou. Aby oživly, využívají nás jako prostředníka. Minimálně nás nutí k nim chodit, dotýkat se jich, mluvit na ně. Je to zvláštní hra. Člověk je podrobený, přestože propadá iluzi, že všechno ovládá. To se dá zmírnit jen humorem. Své vědomí ale měníte ve chvíli, když se na sebe dokážete podívat s odstupem a nadhledem. 

 

Toť zaslepenost rozumu, který rád zapomíná, že jsme součástí celku. Zkoumáme samostatně brouka, zkoumáme strom, zkoumáme každý detail a všechno opatřujeme nálepkami. A zapomeneme, že jedno by bez druhého neexistovalo. Kvantoví fyzici vědí, že tenhle vesmír je vícedimenzionální. Spousta lidí ale žije zavřená ve svém světě, já jsem já a nejsem ty. Ale my jsme všichni spojení, stejně jako jsou spojené buňky v našem těle. Kdyby každá chtěla lpět na své výjimečnosti, jako to děláme my, celek by nevznikl. 

 

Protože si myslíme, že všechno ovlivňuje náš mozek. A zapomeneme na srdce. Vědci měřili v laboratoři jeho magnetické a elektrické pole. Ukázalo se, že je nejsilnějším ze všech orgánů, na každou stranu vyzařuje do vzdálenosti pěti metrů. Jenže naše mysl se pořád zaobírá hypotékami, dětmi ve škole, hádavým partnerem. Jsme hypnotizovaní systémem a přemýšlet o magnetismu srdce a Země nám přijde jako úplná pitomost. Přitom je to klíč. Je dobré vědomě posouvat centrum své bytosti do srdce a myšlení používat třeba jako ruce na to, k čemu opravdu je. Neměli bychom mu dovolovat, aby nás celé řídilo, protože myšlení nic nevymyslí, to je práce intuice. 

 

Většina lidí říká, že odejde někam, kde bude líp, ale když s sebou vezmou starý způsob uvažování, nebude lépe nikde. Musíme odejít do prostoru vlastního srdce a pěstovat jeho šest ctností: vděčnost, soucit, odpuštění, pochopení, pokoru a srdnatost. Dnes se tyto vlastnosti zaměňují, vděčnost se zvrtne v patolízalství, soucit degraduje na lítost a sentiment, odpuštění poklesne do citového obchodování a vydírání, pochopení se změní v chytračení, pokora se ztratí v sebeponižování, srdnatost přeroste v agresivitu. Je čas to změnit. Čisté srdce nás totiž dokáže zavést tam, kam opravdu patříme.