„Jako ženy máme často pocit, že jsme v něčem nedostatečné,” říká režisérka Eva Toulová

Zdá se, že se vám od debutu s vaším celovečerním filmem po dokončení FAMU v roce 2014 daří. Od té doby jste režírovala hned několik snímků. Kromě toho působíte i jako herečka. Byla režie vždy vaším snem, nebo to bylo spíše herectví?

Určitě se snažím soustředit především na režii, kdy máte tu moc rozhodovat o všem, co se v mikrosvětě vašeho filmu děje. Herectví tuto tvůrčí svobodu zas do takové míry nenabízí. Zvykla jsem si na ten tlak a adrenalin, který s sebou řízení takového kolosu, jako je film, přináší.

Jak jste se dostala k režii...a k hraní?

Režii mám vystudovanou na FAMU ještě pod vedením Věry Chytilové. Na střední jsem studovala malbu a do toho sama pro sebe psala menší novely. Když jsem se rozhodovala, kam dál na vysokou, přišla mi režie jako propojení výtvarného světa s tím literárním ideální. Tak jsem se přihlásila na FAMU. Hraní bylo spíš takovým důsledkem.

Ve svých filmech se zaměřujete na silné ženské hrdinky v hlavních rolích. Co vás k tomu inspirovalo?

Já si většinu scénářů píši sama, takže si přirozeně vybírám do hlavní postavy ženu už jen proto, že se mi lépe píše a vystihuje její myšlení, motivace jednání a charakter. Zároveň mi přijde, že byť se to za poslední roky zlepšilo, stále cítím v českém filmu absenci opravdu silných zapamatovatelných hrdinek, se kterými by se divák ztotožnil.

Proč chcete ukazovat silné ženy světu? Co mu tím chcete sdělit?

Že i ty perfektní nejkrásnější ženy mohou být na dně jako my ostatní. Usiluji o to ukázat takové „obyčejné hrdinky“, ve kterých by se divačky alespoň částečně poznaly a motivovaly je, nebo jim třeba jen řekly „nejsi v tom sama“.

Váš snímek, který vyšel minulý rok, dokonce nese název Superžena. Vypráví přitom o svobodné bezdětné třicátnici, která nenaplňuje očekávání okolí. Ale nakonec mu podlehne a pokusí se stát superženou. Jak vás napadlo snímek vytvořit?

K tvorbě filmu mě přivedla situace, ve které se osobně nacházím. Hlavní hrdinka oslaví hned v úvodu filmu třicáté narozeniny a právě ta „třicítka“ je pomyslnou hranicí toho, že musí začít naplňovat cíle, které jsou ve společnosti zažité – provdat se, mít děti a perspektivní kariéru, byť se na to sama ještě necítí. Tlak okolí je pro ni nakonec natolik neúnosný, že naopak ničí všechno, co měla vybudované, ruší svatbu a uzavírá se ve svém vlastním světě s tím, že nehodlá vyrůst. Od začátku zkoumá, jak má „správná žena“ vypadat a přichází na to, že nároky společnosti, které jsou na ženy v různých oblastech kladeny, jsou nerealistické a musely bychom být „superženami“, abychom dokázaly být věčně upravenými kráskami i se zářnou kariérou vychovávající děti a starající se o domácnost. Podobnou myšlenku vysílá i současný hit Barbie (ze kterého jsem opravdu mile překvapena!) – každá jsme superženou a je nutné začít s podobnými nerealistickými stereotypy bojovat.

Vy jste ve snímku ztvárnila hlavní roli. Jak k tomuto rozhodnutí došlo?

Tím, že byla Superžena autorským filmem s tématem, které vycházelo přímo ze mě, bylo mé obsazení těžké, ale logické. Já jako bezdětná neprovdaná třicátnice bojuji vlastně neustále (obzvlášť, když přijíždím k rodičům na maloměsto) s tlakem okolí o tom, že mám mít děti a být vdaná. A byť se na to necítím, stejně mám svým způsobem ze sebe špatný pocit, že jsem v něčem nedostatečná. Dohánělo mě to k myšlenkám mít děti jen aby už mi dali všichni pokoj a byla jsem jako ostatní, což je samozřejmě absurdní.

Aby toho nebylo málo, tak se kromě režie a hraní věnujete i výtvarnému umění a literatuře. Jste uvedena jako autorka a ilustrátorka několika knih. Sama tak skutečně trochu působíte jako superžena. Dá se to vůbec vše zvládat? Co vás baví nejvíce?

Nejvíce mě baví režie, protože je to práce s lidmi a také adrenalin. Všechny tyto profese jsou ale pro mě provázané a vzájemně na sebe navazují. Například do filmu Superžena jsem kreslila i desítku animací, které se ve filmu objeví. Režie je u mě takovou kombinací literární a výtvarné stránky. Samozřejmě všechno má svůj čas – u filmu jsem závislá na termínech časových možností kolegů, takže vlastně nemůžu postupovat, jak chci. U psaní ani malby tomu tak není.

Daří se Vám udržet work-life balance? Umíte odpočívat?

Určitě ano, střídat v mé profesi práci s odpočinkem je důležité, protože v těch okamžicích nacházím inspiraci. Nejsem stroj, co by si mohl sednout za počítač a chrlit jeden scénář za druhým. Náměty čerpám ze sebe a svého okolí, takže musím mít také „něco odžito“, aby byla tvorba co nejupřímnější. Mám to propojené tak, že když mě někdo zaujme, řeknu si, že by to byla vlastně zajímavá filmová postava.

I váš letošní snímek – Láska na zakázku – je o ideálních představách a o tom, že realita je někdy trochu jiná, než jakou si ji člověk namyslí. Myslíte si, že to je problém dnešní doby?

Já myslím, že každý člověk na začátku života vidí svoji budoucnost trochu jinak, než jak nakonec skutečně dopadne. Vzniklo hodně filmů o tom, jak hrdinové po mnohých peripetiích osudu získali to, o co celý snímek bojovali. Tak jsem si řekla, že natočím film o tom, jak to vypadá, když se všechny sny vyplní hned. Zjistí, že nic není ve skutečnosti tak růžové, jak si vysnili. To je tak ale v životě se vším – já třeba jako režisérka také netočím takové filmy a v takovém množství, jak bych chtěla, a většina mé práce jsou mnoholeté přípravy pro natáčení, které trvá maximálně měsíc.

Co byste chtěla, aby o vás více lidí vědělo?

Spíš než o mě bych ráda, aby se celkově změnilo stereotypní vnímání umělců obecně. Přijde mi, že ve společnosti jsme pořád profilovaní jako bohémové a kavárenští povaleči, ale upřímně – je to fakt dřina. Společnost vidí jen ty střípky pozlátka premiér, drahých rob a benefitů, ale většina z nás pracuje od té chvíle, co vstává, dokud neusne, neustále nad svou tvorbou přemýšlí, nezná víkendy a vlastně je to neustálý boj o to, aby projekt vnikl, což není vždycky pravidlem.

Co byste vzkázala svému mladšímu já?

Jako mladší jsem byla nesmírně netrpělivá, takže bych svému mladšímu já ráda vzkázala, ať nechám věci přirozeně plynout, stejně nic neurychlím. A ať si víc vážím a užívám přítomnosti. A míň se bojím být sama sebou, protože to jediné funguje.

Jaké jsou vaše další cíle?

Vím, že by asi měly zaznít nějaké optimistické prognózy perfektního života, ale upřímně jsem teď trochu ztracená. Ladíme sice dva dotočené hrané filmy, což je úžasné. Zasnoubila jsem se a měla bych být ve víru připrav svatby, ale v naší rodině, pro mě nejbližších osob, se objevila vážná zdravotní diagnóza a mě to dostalo tak, že jsem v plánování zářné budoucnosti tak trochu zamrzla a nedokážu momentálně moc veselého v osobní rovině řešit. Život opravdu často není tak růžový, jak působí, že je.