IVANA CHÝLKOVÁ: Už jsem si na sebe zvykla

Začnu tím, o čem jsme se bavily před zapnutím diktafonu. Jak to letos bylo s těmi vašimi nevydařenými prázdninami?

Měla jsem naplánované tři týdny volna, před natáčením filmu Střídavá péče v režii Petra Zahrádky, který jsme točili od poloviny července do poloviny srpna. Chtěla jsem si odpočinout, protože teď už se do konce roku nezastavím. Plán nádhernej. Jenže jsem skončila v posteli s antibiotiky, posléze se silnou alergií na ně a dvěma zakousnutými klíšťaty na závěr. Jo, léto bylo bezva. (smích) Na druhou stranu jsem měla aspoň konečně čas se podívat na seriály.  

Seriály?

Ano, na Netflixu jsem sjela izraelský seriál Fauda. A ten je tedy famózní. Stejně jako před rokem španělský seriál La casa de papel. Ten mě taky nadchnul moc. Kurýrovala jsem se vleže, ale emocionálně velmi aktivně. Občas jsem dokonce přestávala dýchat nejen kvůli chorobě, ale taky díky tomu, jak skvělé seriály mohou být.

Máte profesní deformaci, že když se díváte na seriál, hledáte chyby?

Ráda se nechám nadchnout. Já vlastně chci, aby se mi to líbilo. A když ne, tak chyby nehledám. Netrápím se a vypnu to. Můj životní čas je pro mě důležitější. Já hledám inspiraci, nadšení a radost.

Takže jste životní optimistka?

Jo. To bez diskuse. Hledám vždy v životě to hezčí, lepší, a když to nejde, tak se té dané věci, pokud to jde, prostě nevěnuju, protože je to ztráta času.
Tak to asi mluvíte i o rozhovorech. Mezi novináři o vás koluje mnoho legend, jak jste nepříjemná, odtažitá a rozhovory nedáváte.

(smích) Fakt je, že je dávám nerada, ale má to svoje opodstatnění. Energie, která probíhá mezi lidmi, je pokaždé odlišná. Jako v životě. A to se do rozhovorů promítá. Čtyři lidi zaznamenají příběh, který vyprávím, a čtyřikrát dopadne jinak. Každý ho totiž vnímá po svém a pro každého z nich je zajímavé něco jiného. Někdo nepozná nadsázku, jiný něco přeslechne, příběh přestane dávat smysl a on si toho ani nevšimne. S někým, když si povídáte a vidíte, že to chápe, tak ještě něco přidáte. A s autorizací nemáte žádnou práci, protože je to zachycený přesně. Pro mě je autorizace rozhovoru vždy poměrně náročná činnost, protože chci, aby význam celku vyzněl tak, jak chci já. Včetně nadsázky, kterou mám ráda. Takže to je hlavní důvod, proč rozhovory dávám nerada. Taky mám ráda inspirativní otázky, těch dostávám ale málo. Většinou se ptají na to, na co jsem už mnohokrát odpovídala.

Máte dospělého syna. A jednou z informací, kterou jsem před rozhovorem získala, byla ta, že se na něj nemám ptát. Že to nechcete.

Ano? To je pravda. On si to nepřeje.

Přesto vím, že váš Jáchym studuje v Anglii, tedy vylétl z hnízda. Jak to snášíte?

Jsme spolu v kontaktu prakticky neustále. Takový FaceTime je bezva věc. Každý večer po představení si všichni voláme, klidně hodinu a půl. A probereme všechno, co se za den událo. Určitě víc, než když byl doma. Vůbec nemám pocit, že jsme ztratili kontakt. Já když odešla z Frýdku-Místku do Prahy a naši neměli doma ani pevnou linku, tak to muselo být přece mnohem horší. Pro ně. Já kráčela do dospělosti v plném, šťastném nasazení. Mně stačil ten pocit někde vzadu, že tady pro mě vždycky jsou. Já když našim nenapsala, tak jsme neměli žádný kontakt. Dnes kdo chce, tak komunikuje. A že lidi komunikovat neumějí, to je věc jiná.

Vy jste tedy o sobě z daleké Prahy dávala vědět?

Ani tak často ne. Navíc jsem měla pocit, že když jsou tam sourozenci, není to ani tolik zapotřebí.

Já vím, že se o synovi bavit nemáme, ale fakt jste mu nikdy nic nevyčetla? Třeba to, že chce studovat v zahraničí?

To fakt ne. Mně to přijde přirozené, nechtěla bych, aby s námi žil pořád. Já bych taky nechtěla bydlet pořád s rodiči. Jsem ráda, když je pryč a žije po svém. Považuju za obrovský dar, že ví, co chce dělat. A že to dělá a má cestu, po které jde.

Při pročítání toho, co o vás vyšlo, jsem hodně často viděla, že ten který článek sliboval skutečnou Chýlkovou, odhalenou Chýlkovou atd.

Jéžiš, to snad asi ne!

Já zatím z našeho rozhovoru pochopila, že jste nezdolný optimista, ale pojďme vás poodhalit trochu víc. Jak se vnímáte sama? Říkáte si o sobě, že jste taková nebo onaká?

To si neříkám. Ale protože se sebou už nějaký čas žiju, tuším, víceméně, co od sebe můžu očekávat. Ale protože v životě jsou situace, kterým jsem nebyla vystavena, tak můžu mít mylnou představu o tom, jak bych se k nim stavěla. Třeba bych byla mile a dokonce někdy i nemile překvapená. Jedno je jisté, zvykla jsem si na sebe, mám se ráda, zasměju se se sebou – jsem totiž dost vtipná –, nepřeceňuju se, ale ani nepodceňuju. Žije se mi se sebou hezky. Čili jsem taková, jaká jsem, a některým lidem to buď vyhovuje, nebo...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ŘÍJNOVÉ MARIANNE. 

Autorka rozhovoru: Klára Kotábová