Iva Kubelková: Snažím se poslouchat, co mi život naznačuje

Jaká to pro vás byla zkušenost, účinkovat ve StarDance? Jistě jste věděla, že to bude fyzicky náročné, ale jaký byl střet s realitou?

Bylo to ještě mnohem těžší, než jsem očekávala. Míra náročnosti tréninků je slovy nepřenosná. Na druhé straně, každý k tomu přistupuje s jinou mírou zodpovědnosti a já, když už něčemu věnuju energii, chci to dělat opravdu dobře. Střet s realitou samozřejmě přišel. Tělo se prostě už chová jinak, než když mi bylo dvacet nebo třicet. Nebo i čtyřicet. V šestačtyřiceti letech cítím, že tělo jinak regeneruje a jinak zpracovává zátěž. Je to zkrátka znát.

A to celý život sportujete.

Ano, a musím říct, že každá hodina, kterou jsem kdy prosportovala, se mi během StarDance sakra hodila. Zároveň se to ale nedá srovnávat s běžným cvičením. Tohle byl režim vrcholového sportovce a troufám si říct, že ještě vypjatější – každý den trénujete čtyři až šest hodin. Navíc jsem měla před rokem úraz, spadla jsem na lyžích tak nešťastně, že jsem si vykloubila rameno, a to vyžaduje celkem dlouhou rekonvalescenci. Když k tomu přičtu, že mám odoperované koleno, tak jsem svému tělu opravdu vděčná, že mě podrželo a ten ohromný dril zvládlo. Zase je ale fakt, že jsem se k němu vždycky chovala s respektem. Nikdy jsem ho žádným způsobem extrémně nehuntovala a teď mi to zřejmě vrací.

Jak se váš vztah k tělu změnil po narození dcer?

Samozřejmě jsem ho začala vnímat jinak. Jako dar, protože skrz něj přišly děti. Obě holky jsem navíc dva roky kojila a snažila se k celé téhle změně a proměně přistupovat s láskou. Když už to příroda takhle zařídila, člověk by si toho měl vážit.

Ženy často začnou mít své tělo opravdu rády paradoxně až po porodu, kdy už přitom není tak „dokonalé“. Ale cítí vděk a hrdost a to změní jejich vnímání.

Je to tak. Těhotenství dá tělu zabrat, navíc se třeba už nevrátíme do původních proporcí. A zároveň na něm začínáme oceňovat něco jiného než dřív a určité věci nám přestávají vadit. Je to psychický proces, mentální cesta, a v mém případě to bylo přijetí s otevřenou náručí. Sebepřijetí je pro nás ženy velké téma a často je to i celoživotní boj, který začíná už v pubertě. Sleduju to i u svých dcer.

Teď je jim 19 a 14 let. Mluvíte spolu o těchto tématech otevřeně?

Velmi. Jsem přesvědčená, že čím víc se komunikuje, tím lépe se daří předejít konfliktům. Někdy i záměrně otevírám témata, o kterých se dcerám třeba úplně nechce mluvit. Já se toho ale nebojím, jsem vytrvalá a trpělivě se k tomu vracím, protože cítím, že to má smysl. I s vědomím, že každé dítě je pochopitelně jiné. Starší Natálka je povídavější, sdílnější, Karolínka méně, a tak se snažím přizpůsobovat komunikaci charakteru každé z nich. Netlačit zbytečně na pilu, ale zároveň se jako rodič nevzdávat…

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ÚNOROVÉ MARIANNE