„Italové dali světu styl života,“ říká Emanuele Ridi

Příští rok oslavíte životní jubileum. To je pro řadu lidí čas bilancování.

Kdyby nepřišel covid, asi bych měl snahu podívat se zpět a hodnotit co se povedlo a co ne. Teď se snažím dívat spíše dopředu. Pandemie změnila mnoho plánů a nápadů, které jsem měl. Nejen naší branží se přehnala jako tsunami. Jsem rád, že jsem zdravý a jdeme dál. 

Není zatěžko italským mužům přiznat svůj věk? Můžu třeba prozradit, že vám v létě bude padesát? 

Už déle než rok si říkám, že je mi padesát, takže jsem na tohle číslo připravený. (smích) Pokud je to pro někoho problém, tak spíše pro ženy. My muži míváme bílé vlasy a vousy často už od mládí. 

Když se podíval zpět a měl byste říct, co se vám povedlo a co už tolik ne... 

O letošních Vánocích to bude třicet let, co jsem přijel do České republiky. To považuji za velký úspěch. Přišel jsem sem a nevěděl zda tu zůstanu rok, dva nebo napořád. Původně jsem měl namířeno do jiné branže, obchodoval jsem s tatínkem s oblečením. Pak jsem se ale rozhodl vrátit se ke kořenům a dělat to co má rodina celá desetiletí. Gastronomii a restauratérství.  

Motal jste se tedy v kuchyni od mala?

Vybavuji si, jak jsem byl malý a restaurace mých prarodičů na Elbě byla přes zimu zavřená. Babička vařila pro rodinu, děda kontroloval sítě na ryby… Svítili jen olejovou lampou, protože bylo zbytečné používat elektřinu. Což se nám bude v dnešní době možná hodit. (smích)

A myslíte, že byste se ke gastronomii dostal také v Itálii? 

Nevím, kam by mne to zaválo. Byl jsem mladý a žádné konkrétní cíle jsem neměl. Impuls věnovat se gastronomii přišel až v Česku. Když jsem si chtěl dát kvalitní, italskou kuchyni, bylo to utrpení. Bylo krátce po revoluci a restaurace tu neměly žádnou kulturu, nebylo v nich nic navíc. Když jste se chtěli dobře najíst, musel vás někdo pozvat k sobě domů. Jednoho dne jsem si řekl dost. Došlo mi, že musím začít vařit já, chyběl mi domov a jeho chutě.

Češi milují italskou kuchyni, čím to podle vás je?

Je za tím její jednoduchost a rozmanitost. Nejspíš to bude také tím, že se naše kuchyně dá jíst každý den. Já osobně mám rád třeba asijskou kuchyni, ale každý den bych ji jíst nedokázal. Kdežto italská se dá jíst denně a nepřejíte se jí. Spousta Čechů ale ani neví, jak umí být italská kuchyně různorodá. 

Máte pravdu, většině z nás si asi vybaví hlavně pizza a těstoviny. 

V televizi nyní běží už čtvrtá série pořadu, kdy s Matějem Ruppetrem projíždíme Itálii a ukazujeme různé regiony a jejich chutě. Každá oblast vaří trochu jinak, lidé tu používají jiné těstoviny, koření, ryby. V Itálii třeba nemáme jen jeden druh hovězího. Máme Marchigiana, Podolica, Chianina a další. Každé z těchto mas má trochu jinou chuť a samozřejmě i úpravu. 

Bavíme se jen o gastronomii, co dalšího dali Italové světu kromě jídla a vína?

Styl života. Každý druhý chce žít jako Ital. Být trošku vysmátý. Většina Italů je na slunci aspoň 350 dní v roce. Umíme si užít život. Pracujeme, abychom žili. Nežijme, abychom pracovali. 

A nechybí vám tedy v Čechách slunce?

Trochu ano. Chybí mi slunce, moře. Covid mne posunul k tomu, že bych chtěl v Itálii trávit víc času než dosud. 

Řím kandiduje na světovou výstavu Expo 2030. Naposledy byla v Itálii v Milánu, byl jste se tam tehdy podívat?

Bohužel ne a moc toho lituji. Nejen proto doufám, že stejnou šanci dostane také Řím. Říká se mu také Věčné město, takže věřím, že má pro Expo velký potenciál. Je to nádherná metropole, která má co nabídnout. Řím je navíc jediným evropským městem, které pro rok 2030 kandiduje, takže by se tím Expo vrátilo do Evropy. Budu mu držet pěsti.

Nedávno jste se stal ambasadorem akce Italian Wine Emition, setkání italských vinařů v Praze. Co vy a vína? 

Bez vína se nedá žít. (smích) Nevěděl jsem to od malička, ale brzy jsem na to přišel. Pochopil jsem, že víno sice není elixír mládí, ale je to elixír života. V létě zbožňuji bílé a bublinky, teď v zimě, když ztěžkne kuchyně, přikláním se víc k červenému. Rád bych si dal skleničku každý den, ale pak bych se nevešel do kalhot. Roky přibývají a musím se trochu omezovat. 

Jak se vůbec díváte na českou kuchyni. Baví vás na ní něco?

Myslím, že české kuchyni sluší podzim a zima. Zdejší jídla nejsou příliš stavěná na léto. Mám třeba rád svatomartinskou husu, bramboračku, kulajdu. Ale na ně musí být chladněji, jsou to těžší jídla, která se hodí na hory nebo když počasí není nic moc. 

Máte syna, vedete ho k vaření?

Můj syn studuje hotelovou školu. Jen nevím, jestli ji dělá kvůli mně nebo sobě. Byl bych rád, kdyby v budoucnu nasbíral nějaké zkušenosti i v Itálii, ale je mu šestnáct a dnešní děti žijí z našeho pohledu trochu jako na Marsu, takže uvidíme.

Jako partnerky jste měl kolem sebe Češky. Mají pro vás větší esprit než Italky? 

Jsem tu třicet let, už si ani nepamatuji, jaké jsou Italky. (smích) V dnešní době jsou si všechny ženy podobné. Zmizel rozdíl z doby, kdy jsem přišel do Česka. Dnes nepoznáte kdo odkud je, myslím Evropu. Dřív jste to rozlišili třeba podle oblečení, ale to už neplatí. Češky byly před třiceti lety více emancipované, dnes se ani mladá Italka nenechá nikým řídit. Třeba ženy ve věku mé maminky byly často ženy v domácnosti. 

Italové jsou hodně vřelí a horkokrevní. Češi mají pověst spíše odměřenějšího národa. Jak se vám tento nepoměr daří kombinovat v partnerském vztahu?

Myslím, že když Češka začne chodit s Italem, tuší, co ji může čekat. Trochu více temperamentu, ale možná právě to hledá.

V Česku se používá termín italská domácnost. Máte ji doma také?

Tu znáte hlavně z filmů. Tady v Čechách jsem ji zažil několikrát jen u našeho souseda - Čecha. To byla pravá Itálie. (smích)

Dorazil jste sem jako 19letý kluk. Jaké to bylo přijít ze svobodné Itálie, do země krátce po sametové revoluci?  

Zpočátku jsem měl problém pochopit mentalitu zdejších lidí. Zřejmě za tím byla železná opona, Češi nebyli zvyklí na cizince. Když se dostanete do některých regionů Itálie, kde se nemluví jinak než italsky, snaží se vám lidé i tak pomoci, pokud něco potřebujete. Tady to tak nebylo. Lidé se na vás dívali podezřele. Možná měli strach. Komunismus se na lidech a vztazích mezi nimi hodně podepsal. 

A jaké to bylo otevřít svou první restauraci?

Bylo to pro mne trochu jako hodit si korunou. Měl jsem tenkrát automobil fiat barchetta, který mi ukradli, byl to můj jediný majetek. Když mi pojišťovna za škodu zaplatila, riskoval jsem a všechno, co jsem měl, jsem vložil do restaurace. Byl rok 1998 a já si uvědomil, že chci mít něco svého. Řekl jsem si, že do toho risku půjdu a ono to nějak dopadne. 

Nikdy vás nepřepadla chuť to zabalit a vrátit se domů?

Samozřejmě byly okamžiky, kdy se mi nic nedařilo. Vzpomínám na den, kdy hrála Sparta, můj oblíbený český klub se srdeční Fiorentinou. Řekl jsem si, že když Sparta vyhraje, zabalím to tady a vrátím se domů. Moje máma tehdy fandila Spartě. Postoupila ale Fiorentina a začalo mé nové období. Otevřel jsem si restauraci a začalo se mi dařit.

Kdy vlastně přišel ten okamžik, že jste se stal snad nejznámějším Italem v Česku?

Byla to náhoda. Otevřeli jsme restauraci a ani ne za rok volali, že k nám přijde na večeři pan prezident Havel s manželkou. Chtěli, abych zavřel celou restauraci. Pak začala chodit Sparta, fotbalový nároďák a skoro deset let od otevření přišel jeden z mých hostů a říká, že v Česku chybí pořad o vaření ve stylu Jamie Olivier. Povídá: „Ty jsi sympaťák, ty to určitě dokážeš.“ Pochyboval jsem o sobě, o své češtině, ale natočili jsme pilotní díl a nabídli ho televizi. Za půl roku se ozvali, a to byl začátek pořadu s Italem v kuchyni. Psal se rok 2009. Pak přišli nabídky na reklamu a vše nějak pokračovalo. Po čtyřech letech ale přišla pauza, dodnes nevím proč. Asi jsem nebyl něčí kůň. Před šesti lety přišlo Stardance a začalo vše znova.

Poslední, zdánlivě jednoduchá otázka: Itálie nebo Česko? 

Žiju tady třicet let. Česko je můj druhý domov. Ale íčko jsem a íčkem zůstávám.