HANA VAGNEROVÁ: Mít odvahu

Když jsme se sešly, zjistily jsme, že obě vláčíme v kabelce učebnici italštiny. Jak jste daleko a proč jste si vybrala zrovna tenhle jazyk?

Jsem u páté lekce, dneska jsem začala minulý čas. Dostala jsem v Itálii hereckou agentku, tak se snažím.

To je paráda! Jak se taková věc stane?

V červenci jsem byla v Itálii na filmovém festivalu, kamarádka Tereza Srbová tam promítala svůj krátký film. Jela jsem tam jenom jako doprovod a agentka si mě našla sama, což se mi ještě nikdy nestalo. Vždycky mám pocit, že pro úspěch musím strašně moc udělat. Ptala jsem se italských kamarádů, jestli to není podfuk, a prý to je jedna ze tří nejlepších agentur v Římě. Do týdne jsem musela namluvit video v italštině, tak jsem si honem našla učitelku, agentka řekla – brava, brava, a tři týdny nato jsem dělala největší konkurz svého života, pokračování New Pope od Sorrentina.

Takže můžu gratulovat?

Tu roli nakonec bude hrát oscarová herečka, ale dostala jsem na to skvělej feedback a byla jsem tři měsíce paf už jenom z toho, že jsem měla tu možnost.

Ono to ale nepřišlo samo, i když se to může zdát.

To máte asi pravdu, je fakt, že už jsem měla zkušenosti z L.A. Když jsem tam jela poprvé, neuměla jsem pořádně anglicky, a když jsem tam šla na schůzku, byla jsem úplně rozklepaná strachy. A najednou mi to, že poletím za agentkou do Říma, nepřipadalo nijak zvlášť divné. Vlastně jsem byla dost v pohodě. Asi je to tak, že člověk ty zkušenosti nepřeskočí. Někdy mám pocit, že se nikam neposouvám, a pak si uvědomím, že stejná situace by pro mě ještě před pár lety byla nemyslitelná. Ale vždycky jsem to bohužel měla v sobě nastavené tak, že se musím strašně moc snažit, jinak nebude nic.

Čím to je, že to v sobě pořád máme?

Asi společností, výchovou a u mě určitě i anorexií, kterou jsem si prošla na střední škole. Anorexie je děsná nemoc. Žijete s pocitem, že si nezasloužíte, aby vás měl někdo rád, pokud nebudete lepší v tomhle, v tomhle a v tom­hle. Ideálně ve všem. A ideálně ne lepší, ale nejlepší. Je to neustálá potřeba perfekcionismu. A jelikož perfektní být nemůžete, ve svých očích neustále selháváte a máte z toho depresi. Takhle už to naštěstí nemám, ale „výkonnostní systém“ mi zůstal ještě dlouho. Když jsem před pár lety během natáčení zkolabovala, ještě jsem na sebe byla pyšná, kolik toho zvládnu! Začala jsem přemýšlet o principu a začala ho konečně měnit. I proto, že v pubertě jsem si to, co se dělo, vůbec neužívala.

Co bylo impulzem ke změně?

Z anorexie jsem se dostala nástupem na DAMU a velkou láskou, kterou jsem tehdy prožívala. Ale některé systémy mi v hlavě zůstaly. Není to bohužel tak, že se z nemoci vyspíte, je to práce, která nikde nekončí. Ale dost zábavná. Jak se měníte vy, mění se i vaše okolí, a to je inspirující. Ale vůbec si uvědomit, co se s vámi děje a co opravdu cítíte, není jen tak. Mně hodně pomáhá cestování, protože v extrémních situacích se poznáte. A samozřejmě i herectví. V Americe jsem byla na kurzu, kde se na začátku hodiny dělalo emotional exercise. Měla jste se podívat do očí svému hereckému partnerovi a pak během třiceti vteřin bez přemýšlení vypálit, z čeho jste smutná, a během další půlminuty to, z čeho máte vztek. Základ byl nepřemýšlet, necenzurovat se, nekontrolovat a být pravdivá. Já samozřejmě myslela, že jsem úplně v pohodě, a pak jsem jenom koukala, co ze mě leze a proč už půlhodiny brečím. Takže ono to uvědomění si, co člověk opravdu cítí, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Evidentně je to úkol na celý život. Ale to víte, že jsem už měla stokrát chuť se vrátit do starých kolejí.

Ty byly jaké?

Poznané, takže bezpečné, i když nefunkční. Byla jsem velký kontrolor, potřebovala jsem všechno pevně držet v rukou.

To často souvisí s úzkostností a právě s perfekcionismem.

Asi je to dáno i tlakem na výsledky, třeba ve škole. A taky samozřejmě tím, jaká jste povaha. Já byla přecitlivělá, všechno jsem si šíleně brala. Až později jsem získala nadhled. Ale trvalo mi dlouho, než jsem se naučila bavit o osobních věcech, o tom, co prožívám. Když jsem měla anorexii a chodila jsem s mamkou, která z toho byla samozřejmě vystrašená, po všech možných doktorech, nikde se mnou neřešili, co cítím. Všude se mluvilo jenom o tom, že musím do příště přibrat dvě kila, a když ne, tak mi vypadají vlasy a bude to moje vina. Z dnešního pohledu mi to přijde úplně šílené. S nikým jsem se nedostala k tomu, co by mohlo být příčinou a jak to změnit. Loni mě kamarád poprosil, abych zašla do nemocnice za jeho neteří s anorexií. Byla jsem z toho v šoku, protože mi připadalo, že je to pořád totéž – hlavně musíš přibrat, a až přibereš, tak domů. Takže většina holek přijde domů a začne znova hubnout. Bylo mi z toho smutno. Přitom je jasné, že je to v hlavě a je nutné změnit „mindset“.

Ona je to i závislost.

Je. Postupem času se v tom cítíte bezpečně, protože je to svět, který znáte a máte ho pod kontrolou. Vždycky si můžete říct, kdybyste se víc snažila, všechno je jinak. Pořád máte plán. Sice je to noční můra, ale žijete s pocitem, že se nestane nic, co neovlivníte. Navíc to přináší obrovské emoce. Vlastně jsou to deprese, ale furt se vám něco děje. Není to prázdný. Anorexie jako vaše nejlepší kámoška.

Kdy jste si tyhle důsledky uvědomila?

Když jsem točila seriál Expozitura, na place pracoval Lukas, můj kamarád z gymplu. Vzpomínal, jak jsme spolu na vodě jeli na lodi – a já si to vůbec nepamatovala! Pamatovala jsem si, že jsem v tom období jedla tři suchary denně a jablko, a taky mi utkvěl jeden strašnej den, kdy mě tam někdo přinutil sníst sušenku a já pak tajně cvičila za stanem. Až postupně se mi začaly vybavovat ostatní vzpomínky na to, že jsem vlastně byla se třídou na výletě. Hrozně mě to vyděsilo a vím, že už bych se do toho za žádnou cenu nechtěla vrátit.

Hezké věci jste si nepamatovala?

Vůbec! Ani jsem je nemohla vnímat. To je na tom vlastně nejhorší. Proto jsem se rozhodla o anorexii zase mluvit, i když riskuju, že...

Autorka rozhovoru: Simona Martínková-Racková

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE.