Rozhovory
ESTER PAVLŮ: Milionový hlas
Nepřehlédnete ji – operní diva Ester Pavlů (30) má modelkovskou výšku a husté vlasy jí zakrývají celá záda. Když při rozhovoru zmíní, že byla coby čtrnáctiletá v česko-slovenském finále Elite Model Look s Lindou Vojtovou, vlastně vás to nijak nepřekvapí. Touha stát se zpěvačkou byla ale silnější. V patnácti se během jediného odpoledne rozhodla pro operu a dnes je Ester Pavlů vyhledávanou mezzosopranistkou s diářem plným na dva roky dopředu. Její hlas si zamiloval i slavný pěvec José Cura.
Foto: Lukáš Kimlička
Vaši rodiče jsou rockoví muzikanti a téhle hudbě patřilo i vaše dospívání. Co vlastně nakonec rozhodlo, že vyhrála opera?
Vždycky jsem věděla, že chci zpívat. Chystala jsem se na přijímačky na popový zpěv na konzervatoři, jenže když jsem na dni otevřených dveřích viděla, jak tam probíhá výuka – bylo to sešněrované, bez energie – tak jsem se otočila na patě s tím, že tam studovat nebudu. Mamka mě ale zastavila, ať se zajdeme podívat ještě do jiné učebny na operu. Přitom já jsem do té doby žádnou operu neviděla naživo, spíš jsem chodila na muzikály.
Jakou operu jste pak viděla jako první?
Toscu v Národním divadle. Vůbec si nepamatuju, kdo v ní zpíval, ale hodně se mi to líbilo. Pak jsem do přijímaček doháněla, co jsem mohla, protože jsem byla opravdu operou nepolíbená. Na první pokus jsem se nedostala, dostala jsem doporučení, ať se doučím teorii. Na té jsem pak zamakala tak, že další rok jsem při přijímačkách psala odpovědi, ještě než dodiktovali otázky.
Nikdy vás zpětně nepřepadly pochyby, jestli jste si tenkrát vybrala správně?
Pro mě bylo důležité, abych zpívala. Ale ještě na konzervatoři jsem měla kapelu, po večerech jsem zpívala v klubech a učitelé z toho byli na infarkt. To na té škole neexistuje, máte se věnovat jen opeře a o hlas pečovat.
Bylo tenkrát na konzervatoři hned jasné, že jste talent? Přivírali díky tomu učitelé oči nad tím, že jste tak trochu živel?
Asi ano. Možná se uklidňovali, že tam talent je a že do toho potřebného klidu dozraju. A tak mě nechali tak trochu proplout. Naplno jsem se do opery položila až před maturitou.
Nenašli se učitelé, co to „neskousli“?
První čtyři roky jsem měla profesorku, pro kterou bylo moje hraní v klubech červený hadr. Pak se mě ujal Luděk Löbl. Zachránil mě. Nevadilo mu třeba jít s námi na pivo, razil názor, že je to vitamin. Projevil přátelství a to ve mně vzbudilo pocit, že se musím snažit, abych mu udělala radost a nezklamala ho. To na mě fungovalo víc než příkazy.
Celý rozhovor si můžete přečíst v lednové Marianne.
