Držitelka Thálie Klára Jelínková: Ve čtyřiceti se mi tančí lépe než ve dvaceti, mladé tanečnice učíme sebevědomí

S Klárou Jelínkovou jsme se sešly v Café Nona v budově Nové scény Národního divadla. Její energická povaha ihned naplnila celý prostor, až jsem byla zvědavá, co s ní udělá lungo s mlékem, které si objednala. Mohu jen říct, že za pár okamžiků létaly skleničky s vodou všude. Od držitelky ocenění Thálie jsem chtěla především vědět, jaký to je pocit, získat prestižní cenu, jak se nekuřákům v rámci taneční role kouří cigarety a jaký je přístup nových i starých učitelů na taneční konzervatoři Praha.

Jaké byly vaše pocity, když jste zjistila, že jste nominovaná na cenu Thálie, kterou jste poté i získala?

Byla jsem mile překvapená, je to pro mě třešnička na dortu. Beru to jako odměnu za celou kariéru, nejen za roli Blanche DuBois v představení Tramvaj do stanice Touha. Byla jsem ale ráda, že jsem ji získala za představení, které není jen čistě technické taneční, ale je v něm komplexní propojení tance i herectví. Jedná se totiž o taneční pohybové divadlo. Mám radost, že jsme tímto způsobem zviditelnili nezávislou taneční scénu, kterou soubor Dekkadancers je. Ceny jsem ale nikdy nebrala jako vrchol. Je to nádherné, ale já netančím pro ceny. Pro mě je největší priorita divák.

V rámci představení Tramvaj do stanice Touha musíte všichni na jevišti kouřit, včetně nekuřáků. Jak se to dá zvládnout?

Tancování a kouření se nevylučuje. Já to tedy nechápu, ale znám kolegy, sólisty baleťáky, kteří odskáčou tříminutovou variaci (pro srovnání je to fyzicky náročné, jako kdybyste doběhli sprint), odběhnou z jeviště, zapálí si a do roztažených plic natáhnou celou cigaretu na dva tahy. Spousta baleťáků a baletek kouří. Mně se z cigarety točí hlava a je to mazec, když musím na jevišti kouřit, například když jsem v záklonu. Člověk ale kouř v takové situaci nešlukuje. Panu choreografovi se nápad s opravdovými cigaretami líbil, protože děj je zasazen do 30. a 40. let, kdy se kouřilo hodně. Vydechovaný cigaretový kouř navíc dělá hezký efekt v červeném světle.

Takže se toto představení liší tím, že vsázíte na autentičnost?

Já si vážím toho, že v tomto představení děláme vše reálně, což se v baletních představeních tolik neděje. Samozřejmě, když tančím labuť v Labutím jezeře, snažím se jí i pocitově stát, ale vše okolo se dělá jen na oko. Tady skutečně kouříme, pijeme, jíme bábovku… člověk musí správně načasovat moment, kdy má polknout, aby se mohl začít hýbat a nezačal se dusit, což se mi nedávno stalo. Baví nás, že je to autentické. V rámci autentičnosti jsme měli i lekce swingu. Mysleli jsme si, že balet je dřina, takže nás nic nepřekvapí, ale byli jsme z toho naprosto vyřízení.

Po přibližně 20 letech jste se rozhodla opustit soubor Národního divadla. Proč jste došla k takovému rozhodnutí?

V klasickém tanci je trénink více méně stále stejný, jen se obměňují cviky. Na druhou stranu contemporary a moderní tanec je pokaždé jiný a nikdy nevíte, co vás čeká. Pak cítíte namožené svaly, protože zapojujete pokaždé jiné. Současný tanec je široký pojem a neustále se můžeme učit nové věci. Hledáme nové způsoby a přístupy, jak pohyb uchopit. To mě na tom baví. Dělat 24 let v Národním divadle pořád ten stejný klasický trénink mě už přestávalo bavit. Mám to tak ale celkově v životě, nejen s tancem.

Kromě klasického baletu máte na svém kontě i zkušenosti s jinými tanečními styly, jako je jazz, moderní tanec Marthy Graham, Limón techniky, Horton, Cunningham i hip hop. Co z toho vás momentálně baví nejvíc?

Ani klasický tanec není pořád stejný. Vyvíjí se a dnes je zase někde úplně jinde než před 30 lety. Není to už tak statické, ale stále se v něm tanečník setkává s velkou dávkou bolesti. Pořád platí, že nohu musíte zvednout na devadesát stupňů a póza musí splňovat zásady arabesky. V moderním tanci si pohyb můžete lehce přizpůsobit tak, aby se vám tančilo lépe a přirozeněji vašim dispozicím. Je přirozenější a já se v něm cítím lépe. Musím ale přiznat, že jsem se postupem času propracovala k izraelskému současnému tanci a ten mě nyní baví nejvíc. Nejvíc z něho čerpám. Po druhé světové válce se v Izraeli shromáždila spousta lidí z celého světa, vše propojili, a to se odráží i v tanci. Fascinuje mě to. Celkem mě teď ale chytil i swing.

Musíte se ještě nějakým způsobem udržovat v kondici nad rámec vaší práce, ať už je to představení nebo učení tance?

Určitě je potřeba cvičit v rámci fyzioterapie. Dřív mě štvalo, že mám dělat po osmi hodinách tanečního tréninku ještě další cviky, ale časem člověk přijde na to, že je to potřeba. Když cítím, že mě začínají bolet záda, jdu například na pilates. Teď, když mám od vystupování chvíli pauzu a jen učím, cítím přetlak, protože jsem zvyklá na větší fyzický zápřah. Takže po tom, co uložím syna, jdu ještě kolem desáté hodiny běhat. Potřebuji se nějak vybít a vyčistit si po učení hlavu.

V souvislosti s taneční konzervatoří, kterou jste studovala a dnes na ní učíte, se často mluví o tom, že se mladým dívkám nadává za vzhled, váhu, tělesné proporce a neustále se jim shazuje sebevědomí. Jak jste to vnímala tenkrát a jak to vnímáte dnes? Změnilo se něco?

Myslím, že se to určitě postupně mění a začíná se o tom i více mluvit. Nemůžu mluvit za ostatní pedagogy, protože vím, že tam stále jsou tací, kteří se chovají pořád stejně. Postupně tam ale přichází nový vliv a celosvětově se k tomu začíná přistupovat jinak. Konečně mají studenti fyzioterapii a celkově se komunikuje se studentkami a studenty jinak. Už neříkají, že jsou tlusté a musí zhubnout, ale baví se o výživě, o tom, co jedí a jak se mají lépe stravovat. Největší chyba je přestat jíst úplně. S námi se nikdo nebavil o tom, jak máme jíst. Pouze nám řekli, ať zhubneme. Je to ale individuální. Znám spoustu dívek, které se snažily a stejně nezhubly. Nejhorší je právě období puberty, tělo se začne měnit, získávat ženské tvary, a to se zkrátka nezhubne.

Co podle vás stojí za tím, že se situace zlepšuje?

Teď nás přišlo více mladších pedagogů, jsme jiná generace. Ale i ta starší je velmi důležitá, můžeme se od sebe navzájem učit. A navíc si vážím jejich dlouholeté praxe, kterou si my sami musíme postupně vybudovat. Naštěstí už opadl trend vyzáblých baletek, které pak mají ústřely a zdravotní problémy. Baletky musejí mít svaly. Není pochopitelně žádoucí, aby vypadaly jako vzpěračky, ale při baletu se tvoří dlouhé štíhlé svaly, nestačí jen šlachy. A nejde jen o váhu, ale celkově o sebevědomí. Já byla vychovávaná strachem, a tak se snažím učit úplně jiným způsobem. Ale jak v divadlech, tak na školách budou stále i ti, kteří svůj přístup už nezmění.

Kdyby se teď před vás postavila jedenáctiletá holčička a řekla vám, že chce jít na konzervatoř, co byste jí řekla?

Určitě bych ji podporovala. Připravila bych ji ale na to, že to bude dřina. Ale když to někdo opravdu chce, vše se dá zvládnout. Nejde jen o fyzickou zdatnost, ale i o tu psychickou. Bude muset zvládat stresové situace, protože my tanečníci musíme být odolní. I když nám není nejlépe, tak se z toho nesesypeme. Jsme zvyklí na zátěž a na to, že si posouváme hranice komfortní zóny. Zároveň bych jí upozornila, že tancování není na celý život.

Do kolika let je tedy možné tancovat?

To já nemůžu takhle přesně říct. Tancuji pořád, i když už ne každý den. V Národním divadle jsem ale tančila aktivně do 42 let. Pak ale budete mít člověka, který si v 20 letech udělá úraz a skončí. Nedá se to globalizovat. Do čtyřicítky je to za mě na denní bázi naprosto proveditelné. Nemusí to ale platit pro každého. Já jsem se například ve dvaceti do tancování rvala a ve třiceti jsem se zklidnila a začala jsem si tanec víc užívat. Ve třiceti se mi tancovalo mnohem lépe než ve dvaceti.

Klára Jelínková

Vystudovala Taneční konzervatoř hl. města Prahy, kterou absolvovala v roce 1999 a HAMU (obor pedagogika). Po konzervatoři nastoupila do angažmá v Národním divadle jako členka baletního souboru a v roce 2004 byla jmenována demisólistkou. V současné době působí v souboru Dekkadancers v inscenacích Tramvaj do stanice Touha (ch. Arthur Pita) a Racek (ch. Ondřej Vinklát). Působí zároveň jako pohybová asistentka v Opeře Národního divadla v Praze v Rusalce a jako pedagožka na ZUŠ Prosek, na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a na katedře činoherního divadla DAMU.