Dáša Zázvůrková: Každý splín rozvesluju

Přednedávnem jste měla dopravní nehodu na skútru, jak vám teď je?

Už hezky. Přežila jsem, musím to zaťukat. Vážím si teď každého okamžiku. Ale na moji milovanou Vespu jsem nezanevřela. Vždycky byla můj sen, dala jsem si ji loni ke čtyřicetinám. Mám narozeniny devátého června, takže jsem mohla rovnou začít jezdit. Jsem Blíženec. 

Věříte na znamení a horoskopy?

Moc ne. Jsem romantička a cestuju si životem přirozeně. Nevěřím v bludy a jsem dívka, která věří v anděly.

S postupujícím věkem se tohle romantické založení nemění?

Je to přesně naopak. Jsem jako z devatenáctého století, jak říká můj muž. Miluju tohle období, moje nejoblíbenější knížka je Jana Eyrová od Charlotte Brontëové. V té době je mi hezky. Tehdy byly ženy ženami a muži byli opravdu ti muži, co nám nosí květiny, a my je s láskou přijímáme. Jsem asi opravdu jiná, jak to zpívám ve své písničce. Ale je mi v mém světě dobře a nehodlám se měnit.

Působíte jako přirozený, dívčí typ, přitom v klipu Jazzovej anděl jste až přehnaně nalíčená.

To byl záměr – vytvořit nános a postupně ho sloupávat, smývat. Je to takové vyznání mému muži – jsi sen, ze kterého se nechci nikdy probudit.

Muselo být velké štěstí, že jste se potkali, když to po patnácti letech cítíte takhle.

To tedy ano. I když můj muž působí v jiné oblasti, pro mě je to hvězdář, rytíř a muž, se kterým se hodně nasměju, a to já považuji za hodně důležité. Mít smysl pro humor, mít téma k diskusi a společné zážitky je podle mě recept, nejen jak přežít, a hlavně spolu hezky prožít život.

Tamhle ve váze vidím kytici. Co jste slavila?

Ta je ze křtu našeho nového CD V barvách Semaforu. S kolegou Petrem Macháčkem jsme se seznámili právě v Semaforu a už třináct let spolu jezdíme po republice a zpíváme semaforské písničky. Jitka Molavcová a Jiří Suchý nám to posvětili a teď nám pokřtili desku. Byl to nezapomenutelný a dojemný večer. 

Ví se o vás, že milujete vlčí máky. Je to kvůli symbolice válečných veteránů z 1. světové války?

Ano, přesně tak. Já se ale nezajímám jen o období první světové, ale zejména druhé světové války. Často čtu příspěvky Eduarda Stehlíka a moc ráda se dovídám věci, které jsou tak hezky a poutavě popsané, a navíc faktograficky doložené. V červnu jsem měla tu čest zpívat v Lidicích svoji písničku Kloboučky pampelišek, kterou jsem napsala pro parašutisty a všechny, kdo bojovali za naši vlast.

Ve dveřích jsem se potkala s vaším tatínkem. Je hezké, že vám teď po bouračce chodí pomáhat.

Pomáhala mi celá rodina. Máme hezké vztahy, i s bráchou a jeho rodinou. Jsem ráda za to, jak nás naši vychovali a že jsme pospolu. Pro mě je rodina nejdůležitější. Rodina a láska. A to, aby člověk dělal, co ho baví.

Rodiče ale nebydlí v Praze, že?

Dřív žili ve Voticích, odkud pocházíme, teď trávíme hodně času na chalupě v Příbrami. Tam jezdím odpočívat a psát.

Obvykle nemáte moc volných okýnek v kalendáři, teď jste ale musela veškeré aktivity přerušit. Jaké to pro vás je?

Teď mám prázdných okýnek spoustu! Hlavně jsem ale opravdu šťastná, že tady jsem. Moc mě potěšila zpráva, kterou mi namluvila kolegyně Nikol Kouklová. Sama měla ve dvaceti těžkou bouračku a řekla mi: „Dášo, já si od té doby nenechám nikým vzít svůj den. A užívám si ho na sto procent. A jestli mi někdo vyčítá, že jsem workoholik nebo že bych měla být taková anebo maková, je mi to úplně jedno. Užívám si život tak, jak chci já a jak mě to baví.“ Mluví mi z duše! Navíc díky tomu, že mám teď volno, jsem napsala hudbu k písničce Jane Eyre. Čili odpočívám s dobrou myslí a aktivně. A jak jen to půjde, chci absolvovat pár koncertů. Třeba na zámku v Chyši, kde mám svůj recitál Čím dál tím víc z písní ze svého repertoáru a z repertoáru Hany Hegerové.

Stihly jste se poznat osobně?

Ano. Přišla do Národního divadla na Dobře placenou procházku, po představení si mě nechala zavolat a zeptala se, kde mě vyhrabali. Odpověděla jsem, že v Semaforu. A ona – no jo, Suchý, ten má čuch na talenty. Úplně mi vyhrkly slzy! Druhý den přišla na můj recitál do Semaforu a radila mi, jak mám pracovat s kostýmem nebo se světlem. Bylo to hezké, nasmály jsme se při tom. Jen škoda, že jsem byla tak mladá. Dnes bych třeba měla chytřejší otázky.

Necháte si radit, nebo máte spíš tendenci radit druhým?

Vždycky jsem byla žák, který rád naslouchá radám starších a moudřejších. Ale pak jsem si všimla, že někteří mě chtějí předělat k obrazu svému, a na to už jsem ve čtyřiceti alergická. A proto jsem napsala písničku Hleď si svýho. Je to moje osobní manifestace toho, že fakt už nechci, aby mi někdo radil. Asi si lidi pouštím až moc blízko. Udělám pro mnoho lidí spoustu věcí, když vím, že jsou fakt hodní. Ale už se nechci nechat zavést.

Zavést?

Ano. Někam, kde fouká zvláštní vítr, kde cítím divný chlad. Už chci jít na slunce. 

Hlídáte si, aby vám druzí pomoc opláceli?

Teď zrovna mi moje nejlepší kamarádka Inka napsala, ať se taky nechám chvíli hýčkat. A ať se naučím přijímat, že nemůžu pořád jenom dávat. Takže asi si to nehlídám. Ale kdybyste se pořád hlídala, svazovalo by vás to. Jsem typ člověka, který pomáhá automaticky, byla jsem tak vychovaná. Vždycky jsem pomáhala babičce Růžence na poli, když byl výběr brambor, a když se sušilo seno, vzala jsem hrábě a šla na to s dědou. Dokonce mi přijde normální, že mamce pomáhám do kabátu. Připadá mi to hezké a vedu k tomu muže, hlavně ty mladší. Když mi někdo chce dát květinu, poděkuju a ráda ji přijmu, stejně tak když mi někdo přisune židli. Potřebuju mít kolem sebe gentlemany. 

Jak to ty muže učíte?

Když učím na gymplu a někdo řekne – co?, mám chuť odpovědět jisté sprosté slovo. Místo toho poznamenám: „Říká se prosím.“ A nesnáším, když někdo někoho šikanuje nebo se někomu směje. Pro mě je blbeček ten, kdo se posmívá nebo ubližuje. Takhle studenty vychovávám a fungujeme docela hezky.  

Jak se vůbec stalo, že herečka a zpěvačka učí na gymnáziu?

Za covidu mi přišla nabídka, a protože nikdo nevěděl, co bude, přijala jsem ji. Učila jsem sedm let na ZUŠ ve Voticích, pak jsem rok vyučovala na konzervatoři italštinu, zaskakovala jsem za kolegyni. A teď jsem uzavřela druhý rok na gymplu.

Učíte všechny ročníky?

Prváky, druháky a čtvrťáky. Čtvrťáci už jsou sedmnáctiletí parťáci, ti jsou super. Prvákům je jedenáct dvanáct, ti jsou taky ještě v pohodě. S druháky je to trochu náročnější. Puberta je složitá pro rodiče i pedagogy, ale hlavně pro ty děti. Člověk musí být opatrný, protože jejich psychika je křehká a nikdy nevíte, co se za jejich chováním skrývá. Zdá se mi, že tahle generace je ještě uzavřenější a křehčí a divně spjatá s virtuálnem. Hodně se na nich podepsala distanční výuka.

Vzpomínáte díky nim na vlastní teenagerská léta?

Hodně se vracím do věku dvanácti let, to mi bylo moc hezky. Já měla zastydlou pubertu – až v šestnácti sedmnácti. Taky jsem bývala nesnesitelná, ale jinak jsem byla docela dobrá studentka. Ráda jsem se učila a dozvídala nové věci, ostatně vzdělávám se dodneška, ať už jde o historii, nebo o italštinu.

Jak často se do Itálie dostanete?

Itálie je můj domov. Když jedu do Říma, jedu domů. Mám tam blízkou přítelkyni Carolinu, u které vždycky bydlím. Jezdívala jsem tam i na delší dobu, na měsíc na dva, letos jsem tam strávila Velikonoce. Teď naopak přijede Carolina ke mně, ale taky tam pak na pár dní vyrazím. Potřebuju dopsat desku a Itálie mě silně inspiruje. 

Čím přesně?

Tím jejich dolce far niente – sladkým nicneděláním. Že fakt jenom koukáte, sedíte, dáte si kávu a něco dobrého k ní a jen sledujete život kolem. Italové umějí žít. Mám moc ráda italštinu, ráda si v ní povídám, je mi to blízké. I jejich hudba, literatura, jsem italofil. Proto jsem taky šla studovat italianistiku na filozofickou fakultu. 

Cítíte se v Itálii víc doma?

Ano, protože tady je to všechno moc opatrné. Myslím, že to je hlavně velikou nejistotou lidí. Potkám někoho na náměstí, pozdravím a dotyčný sklopí oči, protože jsem ho zaskočila. V Itálii je to úplně jiné. Carolina dělá amatérské divadlo a bylo moc zajímavé sledovat, jak probíhají zkoušky. Už jen to, jak k nim režisér mluví – a jak to ty ochotnice zpracovávají. Jak se nebojí, jak si navzájem pomáhají. U nás komunismus napáchal hodně špatného a bohužel to přetrvává. Ten strach je pořád v nás.

Přenáší se z generace na generaci.

Absolutně. Je ale fakt, že kdybych vychovávala děti, taky se třeba nějaký strach vynoří. A to se snažím ho nemít a na své nejistotě a obavách pracovat.

Omlouvám se, pokud je to pro vás citlivé téma, ale uvažujete ještě o založení rodiny?

Nikdy jsem to v sobě neuzavřela. Takže jde spíš o to, jestli pánbůh dá. Ale netrápím se tím. Mám krásný život, a pokud přijde nějaká duše, která mě bude chtít, budu za ni šťastná. Mně je fakt hezky a myslím, že to bude tak, jak to má být. Přeju si a věřím, že je to tam někde napsané.

Vaší další vášní je veslování, ale teď po té nehodě abych se na něj raději neptala, že? 

Měla jsem dlouhou pauzu, protože jsem v září prodělala covid a do ledna jsem měla problém s dechem. Jen co jsem se k veslování vrátila, přišla ta nehoda. Ale já to rozvesluju, tak jako všechny splíny. Veslování je pro mě život, navíc mám skvělou parťačku Katku. Lidé od vody jsou úžasní. Tak, jako je mi v Itálii, je mi i u vody. I proto se těším, až v srpnu pojedu s nejbližšími přáteli na týden na plachetnici. Je to osvědčená parta, letos nás jede šest, kluci i holky. Vždycky vezmeme kytary, hrajeme a zpíváme, je to paráda.

Co máte ještě ráda, co vás v životě těší?

Třeba mám ráda rakvičku se šlehačkou, tu bych si teď dala. A vlčí máky a hudbu. Bez hudby a sportu si neumím představit život, je to pro mě nadechnutí. A miluju kolotoče a poutě. Nejraději mám ty venkovské, s perníčky a cukrovou vatou – třeba prčickou nebo příbramskou. S kamarádkou Markétou Riedl vymýšlíme cover na desku a napadlo nás, že jedna z možností by mohla být právě varianta à la carousel. Chci, aby z alba dýchala ženskost, protože poprvé píšu o lásce, budu se vyznávat a mluvit o tom, co jsem skrývala.  

A jaké podoby lásky se tam objeví?

Samozřejmě mezi mužem a ženou, ale i přátelská láska. A pak chystáme duet s Davidem Krausem, se kterým hraju v Kouři na Fidlovačce. Písnička se jmenuje Bojím se o tebe o tebe o tebe a teď mi David skutečně psal, že se o mě bojí. Moc si ho vážím, stojí nohama na zemi a říká věci tak, jak jsou. A líbí se mi, jak se chová ke své ženě, dceři a k mamince. Je to gentleman, který má dobře srovnané hodnoty.

Myslíte, že přátelství mezi ženou a mužem je možné?

Myslím, že ano. Občas může dojít k většímu přiblížení, třeba když je jeden z těch dvou smutný nebo řeší nějaké trable, ale myslím, že jde o nastavení hranic. A to já v sobě mám. Když miluju, mám zavřeno. Tak to říká moje mamka. Vůbec pak nevnímám ostatní muže, jak se na mě dívají.  

Nemyslím běžný kontakt s kolegy, ale hluboké přátelství, jaké máme s blízkými kamarádkami.

I to mám. Muži se mi v poslední době hodně otevírají. Asi jsem dozrála k něčemu, co některé z nich přitahuje. Takže si musím dávat pozor, komu se otevírám. Pro dost mužů jsem kamarádka a vrba. Vědí, že to u mě zůstane, a ještě jim dám ženský náhled na věc. 

Pak ale může zbývat jen krůček k tomu, že se do sebe ti dva zamilují.

To už je ale spíš jejich věc. Já mám v tomhle jasno.