Dan Přibáň: Vidět hvězdy nad hlavou

Skloubily se věci, které mě vždycky bavily. Jezdil jsem na vandry po Čechách, pak po Evropě, a když se otevřely hranice, jeli jsme stopem do Egypta, lezli jsme v Turecku na Ararat. No a taky mám rád techniku. V devadesátých letech měli bohatší kamarádi videokameru a já byl úplně vedle z toho, že můžeme sami něco natočit. Vymýšleli jsme pořád větší a větší cesty a snili o tom, jak budeme jako správný chlapi jezdit velkým teréňákem. Ale krachlo to na pitomosti.

 

Na teréňák nebyly peníze. Neměli jsme žádný landrover, nikoho s ním jsme neznali a vypadalo to, že na něj ani nikdy nenašetříme. Zato jsem koupil své velké lásce krásného trabanta s dvěma pruhy a začal přemýšlet, že bychom jeli na cesty v něm. Všichni říkali, že je to totální nesmysl, že zahyneme. To mě motivovalo, navíc jsem novinář a cítil jsem potenciál. Nakonec jsme ve třech najeli patnáct tisíc kilometrů po střední Evropě, Balkáně a střední Asii. Udělali jsme první „trabantí“ film Trabantem Hedvábnou stezkou. 

 

Nejdřív se ozvali Poláci, že by s námi jeli fiatem maluchem. Připadalo mi to jako volovina, jenže pak jsme si změřili, že do kontejneru na přepravu se sice nevejdou tři trabanty, ale dva a maluch jo, tak jsme si řekli, proč ne. A pak mě napadlo, že kdybych vzal sebou i Slováka, byla by to taková slovanská vzájemnost. Když zavolal Kuba Kouc­ký, to je takovej cvok s rozštěpem páteře, co dělá s vozíkem všechno možný, že by chtěl jet taky, řekl jsem mu, že je to blbost – kdo tě bude nosit?

 

Jo, jasně. Dělám přednášky v Jedličkově ústavu, není to poprvé, co jsem se setkal s vozíčkářem. Jenže pak jsem zjistil, že trabant byl vlastně auto pro zdravotně postižené. A tak jsem mu zavolal – ale budeš se starat sám o sebe, nám bude úplně putna, že jsi na vozíku! A fungovalo to.

 

To byla blbost. V takové výšce už hrozí otok mozku. To nebyl plán.