DAGMAR PECKOVÁ: Hlavně ze sebe nedělat oběť!

Vyhoření, které postihuje čím dál víc lidí, se už i díky ženám, jako jste vy, nestydíme přiznat. Vnímáte další podobné tabu, které nám zbytečně otravuje život?

Jistě, třeba menopauza. Nikdo o ní nemluví. Každá žena si zaleze do kouta a vydává obrovské množství energie, aby se nepoznalo, že jí prochází, protože by se tím dobrovolně odstřelila.

Myslíte ve vašem oboru? Nebo všude?

Řekla bych, že to platí všeobecně. V opeře a na divadle se ale stárnutí nepromíjí mnohem víc než v oborech, kde je to méně vidět.

Zaskočilo vás to?

To zaskočí každou. O menopauze jsem matně věděla to, že některé ženy postihují návaly. Ale zpěvačkám se kvůli hormonům změní i hlas. Najednou zpíváte jinak. To vám ovšem žádná kolegyně neprozradí. Jí přece taky nikdy nikdo nepomohl. Přesně v období, kdy byste potřebovala nejvíc podržet, ubývá rolí a okolí vás tvrdě konfrontuje s mládím a odepisuje.

Co s tím? Co se v tomhle mohou i ženy jiných profesí poučit od operní zpěvačky?

Sebrat odvahu a říct si: je to tady, je to přirozený běh života a nastal čas hledat ještě něco jinde a jinak. Ale ne jako chudinka! Žádná chudinka. Musíte si znovu určit nějaký vysoký cíl, ne se skrčit do kouta.

Ale jaký cíl?

V tom je právě ta tíha – ten si musí každý vymyslet a objevit sám. Kdyby to bylo lehké, tolik žen by se ne­­upíjelo, nebo ještě něco horšího.

Jenže k novým vyšším cílům je potřeba vyšťárat ze sebe energii a odvahu, ne?

Samozřejmě nejde o lehké úvahy a rozhodování. Bolí to. Kdo tvrdí, že je na ústup ze starých dobytých pozic připravený, nemluví pravdu. Nejdůležitější je nepodlehnout pocitu „jsem oběť“. Nebazírovat na tom, že jste něčím byla. Že vás třeba nechtěli diváci pustit z jeviště Metropolitní opery. Skvělé! To vám už nikdo nevezme. Ale potlesk utichl, diváci jsou dávno doma a žít z toho dalších dvacet let? Společnost vaše pocity a vaše očekávání respektu nezajímají. Musíte se pořád starat sama, abyste ji zajímala! Ukřivděností a dožadováním se ocenění starých zásluh si všechno jen zhoršujete. Vy nejlíp víte, co umíte, co jste dokázala, a z toho lze čerpat sebevědomí a důvěru, že zvládnete další věci.

Pomáhá, když máte rodinu?

Samozřejmě. Pokud funguje. Ale najít partnera, když má žena zdravé ambice a hledá rovnocenný vztah, je hodně těžké. V Čechách i v Německu. V mé generaci se čekalo, že žena navaří, vypere, vyžehlí, vychová výborně děti, podpoří manžela v práci. Případně mu dodá i své vlastní myšlenky. Případně se, když mu to moc nejde, bez řečí uživí, aby nebyl ve stresu, a u toho všeho ho bude pořád drbat za uchem, jak je dobrej. Dnes si muži uvaří i vyžehlí, ale ten zbytek, jak tak pozoruju, zůstává. Jenže to klade na ženy, které musí obstát v tvrdé konkurenci, tak vysoké nároky, že už jim na to drbání za uchem nezbývají síly a vlastně ani chuť, a je malér. Když by pak potřebovala za uchem podrbat ona, všichni koukají, co se jí to děje.

Co jste si z toho všeho vzala pro současný život?

Sílu. Souvisí zase s překonáním sebelítosti, strachem a rozhodnutím nebýt oběť. Oběť nikoho nezajímá! O našem životě rozhoduje hnací motor, který máme v sobě a staráme se o něj. Když si tohle uvědomíte, jste ze tří čtvrtin z krize venku.

Vždycky, když člověk něco získá, něco poztrácí, a naopak. Získala jste sílu. A ztratila?

Na léčbě u psychiatra jsem si uvědomila, že musím opustit pár lidi, kteří mě, když jsem na tom byla nejhůř, vykořisťovali, odírali. Využívali mé slabosti. Vědomky, nevědomky. Když jste rozjetý stroj, který má jméno a vydělává peníze, tak pak už ani nevnímáte, kdo je na vás napojený jako vagon za lokomotivou smysluplně, a kdo se jen tak veze. Ale ve chvíli, kdy se stroj zadrhává, musíte zajeté pořádky úplně opustit. Jít dál svou cestou. Zním tvrdě, ale odhodit balast.

Tím si ale na pohodě nepřidáte.

Bohužel přijdete i o...

Autorka textu: Denisa Prošková

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVENCOVÉ MARIANNE.