Člověk může řešit jen to, na co je v daný okamžik připraven

Přesně taková je Zuzana Břicháčová, absolventka Západočeské univerzity, oboru sociální práce, která se nadále vzdělává v integrativním psychoterapeutickém směru a věnuje se poskytování psychické podpory, pomoci a poradenství. 

Zuzko, ty jsi známá svým projektem Vrba pro Tebe, který sloužil původně ke svěřování a vypovídání se, ale postupně jsi jej přerodila v plnohodnotné psychoterapeutické poradenství. Co tě na pomáhání lidem tak přitahuje? 

Lidé mají různá témata, která jim komplikují život. Potýkají se s celou řadou situací, např. nevychází s lidmi kolem sebe, řeší konflikty v práci, rodině, opakovaně si nacházejí stejný typ partnera, tápou ve výchově dětí, zkrátka se cítí v životě nespokojení, i když zdánlivě nemají důvod… 

To, co mě baví, je objevovat „cože se to vlastně děje“. Kdy a za jakých okolností ty situace vznikají, s čím souvisí, jaké by mohly být možné příčiny atd. Zkrátka zmapovat aktuální stav a jeho souvislosti. A pak pomáhat lidem nalézt způsob, jak tu situaci změnit. Tady a teď. 

A co se to tedy těm lidem „děje“? 

Různí lidé vidí a prožívají stejné situace úplně jinak, a to je úžasné. Když to trochu přeženu, tak není ani tak důležité co se stalo, ale jak to člověk vnímá. Kouzlo je v tom, že nemusíme proměňovat svět, ale „jen“ své vnímání.  

Existuje na tu proměnu nějaký „univerzální terapeutický klíč“? 

V celém procesu velmi pomáhá, když je člověk schopen sebereflexe. Když si umí říct „No jo, dyť jo, takhle já to dělám!“ A pak si říct „Co můžu udělat pro to, aby to bylo jinak?“. Na základě nadhledu a odstupu pak získá volbu, jak se v dané situaci zachovat. A to je první krok ke změně. Takže i když se v reálném životě nic nezmění – neodejdu z práce, neopustím partnera atd., tak se mi můj život zlepší. A to je to kouzlo. 

Co je tedy přesně tvoje role? 

Klientům pomáhám tím, že mi vyprávějí o svých životech, o tom, co je tíží, já se jich doptávám a reflektuji to, co se dozvídám. Když mi něco vysvětlují, tak to pojmenovávají a objasňují hlavně sobě, protože to je často poprvé, kdy se zamyslí nad tím, co cítí, co jim vadí apod. Ty myšlenky pak formulují do slov, která říkají nahlas, a ještě druhé osobě.  Už to je velmi mocné. Já jsem v celém procesu jako bezpečný, empatický, přijímající, vnímající, aktivně naslouchající článek, který jim poskytuje bezpečný prostor, jak fyzický, tak časový a mentální, a pomáhá se v tom všem zorientovat. Každý člověk je totiž tím největším expertem na sebe sama. Mým úkolem je tu jejich expertízu objevit, případně vybrousit.  

A jak to máš s psychoterapií ty osobně? Chodila jsi, nebo chodíš k někomu? 

Poprvé jsem se ocitla u psychoterapeuta, když mi bylo asi 28 let a řešila jsem nešťastnou lásku. Zamilovala jsem se do ženatého muže a asi rok jsem prožívala skutečné peklo. Bylo mi tak hrozně, že mě fyzicky úplně všechno bolelo, jak jsem byla nešťastná. Nakonec jsem se odhodlala a na doporučení kamarádky zašla za psychoterapeutem. Bohužel mi vůbec nesedl ani on, ani jeho styl práce. Pokaždé, když jsem od něj odcházela, jsem se cítila ještě hůř. A to se po dobu asi 3 měsíců týdenního docházení nezměnilo.  

Co jsi teda dělala? 

Nakonec jsem to vzdala a hledala východisko ze své situace sama. 

Jak? 

No, moc úspěšně ne. Řekla bych “ode zdi ke zdi”. Brečela jsem a pak se vztekala. Litovala se a pak se nenáviděla. S přítelem jsme se rozcházeli a zase usmiřovali. Pořád dokola. A já tu svou situaci donekonečna probírala s kamarádkami nad dvojkou až litrem vína. Bylo mi fakt špatně. 

Díky čemu se to zlomilo, že jsi nakonec dokázala dát terapii druhou šanci? 

Začala jsem mít fyzické potíže. Běhala jsem rok po doktorech, odpověď všude byla: „Nic vám není.“ Měla jsem roční dceru, byla na ni sama. Začala jsem se bát, jestli nezačínám bláznit, jestli mi nezačíná nějaká psychická nemoc. Říkala jsem si: „Co bude s Rozárkou, když mě najednou přeskočí a skočím z okna?“ A tak jsem opět na doporučení, tentokrát od jiné kamarádky, vyhledala znovu psychoterapii. Nakonec se ukázalo, že mám boreliózu, kterou doktoři ne a ne odhalit, a která mi způsobovala všechny mé zdravotní potíže. Mimo jiné úzkosti, o kterých jsem ale netušila, že to jsou právě úzkosti. Byla jsem vděčná, že znám příčinu svých potíží a že nejsem blázen! 

Jak si se cítila na psychoterapii tentokrát? 

Vzpomínám si na svou první návštěvu. Zazvonila jsem u domovních dveří, ona mi zabzučela a řekla, ať jdu do 6. patra. Už od přízemí jsem brečela. Takže když mi v 6. patře otevřela, vydala jsem za sebe jenom obrovský hlasitý vzlyk a strašně se styděla. A to jsem si tak lámala hlavu, jak začnu, co jí řeknu a bála se, co si o mě bude myslet. Tentokrát jsem měla štěstí a už po prvním sezení jsem se cítila o mnoho lépe. Můj stav se postupně zlepšoval a můj život zase začínal hrát všemi barvami. 

Srovnala sis všechno, že už jsi pak terapii nepotřebovala, nebo nepotřebuješ? 

V současné době chodím na individuální psychoterapii v rámci sebezkušenostního výcviku a zároveň občas zajdu i k této své původní psychoterapeutce, která mi tenkrát, v mých 33 letech, otevřela úplně nové obzory.  

Tak prozraď, jak vypadá otevírání obzorů s tebou – z opačné židle. 

Představ si takovou spirálu. Každý z nás má nějaké téma, nějaké slabé místo. Často více než jedno. V rámci terapie se takového tématu dotkneme, klient ho prozkoumá a když jde všechno dobře, tak dojde ke změně. To ale neznamená, že dané téma je vyřešené. Chvilku to tak může fungovat, ale za čas zase začne vystrkovat růžky. Někdy to není snadné rozpoznat, protože se převleče za úplně jiné téma. Na terapii odstraníme maskování a identifikujeme to staré známé téma a na tom klient opět zapracuje. A po čase se ke stejnému tématu vrací znovu. Pokaždé ale řešíme téma už o úroveň výš. Člověk může řešit jen to, na co je v daný okamžik připraven, na co má kapacitu. Pak je často potřeba časový odstup, aby se ve změně ukotvil. Až pak přijde opět chvíle vidět něco dalšího, jiný rozměr, úhel, něco, co nám uniklo.  Čili je to takové posunování se po spirále vzhůru. Některá témata necháme hned napoprvé za sebou a jiná se nás drží, mají více úrovní a my odkrýváme jednu vrstvu za druhou. Na začátku bývá práce těžší a bolestivější, ale jak stoupáš po spirále vzhůru, je to radost, protože už jen dolaďujeme detaily.  

Dalo by se říci, že máš recept na spokojený život? 

Tak to skutečně nemám. Nejsem věřící, ale přijde mi výstižné rčení, že když člověk míní a plánuje, tak ten nahoře se tomu směje. Já se snažím žít tak, aby se mi dobře umíralo. Možná to zní morbidně, ale podle mě je to trefné. Slyšela jsem jednou moc hezké přirovnání. Že člověk leze celý život po žebříku nahoru, pachtí se, lopotí, aby tam tam vylezl, dělá pro to vše, a když tam nahoru vyleze a rozhlédne se, tak zjistí že si ten žebřík opřel o špatnou zeď. Dělám vše proto, aby se mi to nestalo. 

Další informace o Zuzce, jejím přístupu a nabídce pomoci naleznete na webu www.vrbaprotebe.cz.