„Češi se v angličtině neustále podceňují,“ říká učitel angličtiny Bronislav Sobotka

Vzpomínáte si na „aha moment“, kdy jste si řekl, že se naučíte anglicky?

Když jsem po škole pracoval ve fabrice, každý den jsem si kupoval noviny, které jsem přečetl od první stránky do poslední. V té době totiž fabrika krachovala, a tak jsem měl dost času na čtení. A  jednou jsem si řekl, že bych čas mohl využít produktivněji. A tak mě napadlo, že se naučím anglicky. Doopravdy to bylo velmi náhodné rozhodnutí. 

A co následovalo?

Pak jsem přišel domů, našel jsem starou učebnici angličtiny z roku 1976, a začal jsem se z ní učit. I když to byla škaredá a nudná učebnice, tak mě angličtina pohltila. Měl jsem ale velké štěstí, že na učení angličtiny jsem měl dost času. I díky tomu jsem poměrně brzy viděl pokrok. Obecně si ale myslím, že s jazyky je to jako s hubnutím. Když někdo měsíc hubne, tak si po měsíci připadá stále stejný. Pak si řekne, že tahle dieta nefunguje, a vykašle se na ni. A podobně se někteří lidé učí i angličtinu. Studiu věnují třeba jenom deset minut denně, a potom se diví, že po měsíci nevidí zásadní pokrok. 

K učení ale člověk potřebuje motivaci. Co motivovalo vás?

Souhlasím, že když člověk nemá vnitřní motivaci, tak to moc nefunguje. Mojí motivací byl únik z krachující fabriky, a zároveň jsem chtěl odjet pracovat do Irska. Jinak si ale myslím, že nejlepší motivace ever je, když člověk zažije úspěch. Jakmile se mu něco povede, tak má chuť v dané věci pokračovat. Jde o radostný cyklus učení – něco mi jde, a o to více se učím. A co více se učím, tím více mi to jde. 

Odcestoval jste nakonec do Irska?

Ano, a byl to šok! Když jsem přijel do Dublinu, tak jsem zjistil, že nikomu nerozumím. Reálná angličtiny byla úplně jiná než na nahrávkách od učebnice English is easy. Paradoxně mě to ale namotivovalo k tomu, abych se víc učil. Spousta lidí si myslí, že angličtina je jako chřipka, že ji člověk může chytit. Hej, teď jsem v Anglii, tak se na mě angličtina nalepí. Ale ve skutečnosti to tak není. Takže já jsem se i v Irsku hodně učil, nikoho jsem tam neznal, v bytě nebyl internet, a tak jsem na učení angličtiny měl třeba i pět hodin denně. 

Zažil jste krizi, kdy člověk „uvízne“ mezi úrovní B1 a B2, a cítí, že se neposouvá dále?

Občas se tomu říká plató efekt. Zažívá to opravdu hodně studentů, někdy mezi úrovní B1 a B2, někdy mezi úrovní B2 a C1. Osobně jsem na plató efekt asi úplně nenarazil. Stále jsem se učil z knížek, půjčoval jsem si nové učebnice. A když jsem se vrátil z Irska, tak jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu na studium angličtiny. Tam jsem zjistil, že toho zase tolik neumím, a abych mohl na vysoké škole zůstat, musel jsem se zase o něco více učit.

A co byste poradil lidem, kteří plató efekt právě zažívají?

Poradil bych jim, aby ještě více mákli a začali dělat něco jiného než do teď. Je to jako když člověk chodí do posilovny a zvedá stále stejné závaží. Také se pak nelepší. A tak se vyplatí, když člověk začne dělat něco, co už mu není tak příjemné. Například se přihlásí na jazykovou zkoušku a začne chodit do školy, kde ho drtí novými slovíčky, novými testy. Chce to nějakou změnu, ale lidem se do změny nechce, protože už mají pocit, že něco umí. 

V čem doteď chybujete?

Ve výslovnosti a také ve členech. Říká se, že pokud člověk není rodilý mluvčí, pak nemůže členy bezchybně zvládat. 

A co dělá největší problém Čechům?

Češi dělají největší chybu v tom, že se v angličtině podceňují. Když jsem v minulosti učil na letních mezinárodních kurzech v Oxfordu, tak jsem měl mnoho studentů z Itálie, Španělska nebo Argentiny. Když jsem se jich zeptal, jaká je jejich angličtina, tak mi odpověděli: „My english is good. I can speak well. I can say hello. I can say I‘m hungry. I can say you sexy girl. My english is great.“ A Češi naopak plynule anglicky řeknou, že mluvit neumí. I cizinci mi říkají, že když zastaví Čechy na ulici, tak oni jim plynulou angličtinou ve třech větách řeknou, že neumí mluvit anglicky. Za mě je tedy největší problém, že se podceňujeme a nechceme něco říct, dokud si nejsme stoprocentně jistí, že je to správně. Za mě umí Češi skvěle anglicky, jenom si to občas neumí přiznat. 

Co máme tedy dělat?

Jediný způsob, jak se naučit komunikovat anglicky, je mluvit. To je, jako kdyby se někdo chtěl naučit plavat, a pouze by četl knížky o plavání, koukal na dokumenty o plavání, vyplňoval doplňovačky o plavání, ale plavání by nikdy nevyzkoušel. 

Jaké jsou vaše tři tipy, díky kterým se můžeme zlepšit v anglické konverzaci?

Nejjednodušší je mluvit sám se sebou, což hodně pomohlo i mně. Když jsem venčil psa, pojmenovával jsem anglicky, co vidím okolo sebe. Další možností je, abyste mluvili s někým, před kým se nestydíte udělat chybu. Může to být třeba kámoška, dáte si dvě deci vína a zkusíte mluvit anglicky. Skvělé je také hraní her v angličtině. Prostě zkoušejte používat angličtinu v prostředí, kde vás nikdo nehodnotí, a kde se necítíte pod stresem.  

A co můžeme udělat pro to, aby naše děti vstřebávaly angličtinu od útlého věku?

Vyplatí se, když budete na dítě mluvit v celých větách, a co nejpřirozeněji. Občas jsou rodiče až příliš ambiciozní, myslí to dobře, ale můžou dítěti angličtinu zprotivit. A také je důležité, abyste nenutili dítě překládat, protože děti nechápou smysl překladu. Zkuste tedy na dítě mluvit anglicky, netlačte ho do mluvení, hrajte s ním anglické hry a dívejte se na anglické pohádky. Jo a skvělé jsou i anglické říkánky, kterých je na internetu mnoho. 

Máme mluvit na dítě anglicky i v případě, že naše anglická výslovnost není perfektní?

Ukazuje se, že i když má rodič špatnou anglickou výslovnost, tak dítě ji od něj „nechytí“. Tedy v případě, že má ještě další zdroj správné angličtiny, například zmiňované anglické pohádky nebo písničky. Děti automaticky pochopí, jak zní správná výslovnost, a tak se rodiče nemusí bát, že dítěti pokazí angličtinu. 

Máte malou dceru. Mluvíte na ni anglicky a vaše partnerka česky?

Ano, přesně tak. Ale nechci říkat, že je to správně, a hlavně, že by to takhle měl dělat každý rodič. Podle mě je hrozně důležité, aby rodič měl pocit, že v cizím jazyce dokáže vyjádřit všechno, co chce. Už když byla Hermínka v bříšku, tak jsem na ni mluvil anglicky, abych si otestoval, jestli mi nebudou chybět nějaká slovíčka nebo jestli dokážu v angličtině vyjádřit všechny emoce. A měl jsem pocit, že dokážu. Na druhou stranu to nevnímám jako dogma. Pokud zjistím, že je z toho Hermínka nebo rodina nešťastná, tak přepnu zpátky do češtiny. 

Existuje vůbec nějaké slovíčko, které vám v angličtině chybí?

Asi ne. V ideálním případě to funguje tak, že když člověk mluví anglicky, tak i anglicky přemýšlí. To se stává zhruba od úrovně B2. Takže já když na někoho mluvím anglicky, tak mi česká slova nenaskakují. Pravdou ale je, že existují česká slova, která jsou složitě přeložitelná. Třeba Milan Kundera tvrdí, že nelze přeložit slovo lítost. A zrovna dneska ráno mi někdo psal, že se anglicky nedá dobře říct „nestíhám“. 

Zdají se vám anglické sny?

Zdají, a stane se to každému, kdo se dostatečně obklopí angličtinou. Obecně se doporučuje, abychom před spaním měli přísun angličtiny.

Takže máme usínat s anglickou knihou v ruce. 

Za mě úplně ideální řešení! Navíc si člověk může pořídit zjednodušené anglické knížky, mají asi šest úrovní. A úroveň 0 obsahuje jenom 200 slov, takže i začátečník může číst anglické knížky. 

Ve své nové knížce Zamilujte se do angličtiny říkáte, že anglicky se může naučit každý. Vzpomínáte si na svého nejstaršího studenta?

Mému nejstaršímu studentovi bylo asi 59 let. Pravidelně mi ale píšou lidé, kterým je okolo 80 let. Třeba před rokem mi psal pán, kterému bylo 89, že než zemře, tak se chce naučit anglicky. Napsal mi: „Už nemám čas na experimenty, tak co bys mi poradil?“ A to se mi hrozně líbilo. Navíc, učení jazyků je zatím ta nejlepší věc proti Alzheimerově chorobě a stařecké demenci. Jsem moc rád, že se s aplikací Duolingo učí anglicky i moje mamka. Hrozně jí to jde. Člověka to udržuje v aktivním chodu, a také si myslím, že když se člověk v pokročilém věku naučí anglicky, tak mu to dodá určité sebevědomí.

Jak je podle vás možné, že lidé ve Skandinávii mluví skvěle anglicky, a to napříč všemi věkovými kategoriemi?

Jedním důvodem je, že angličtina s norštinou jsou blízké jazyky. A zároveň je to dáno tím, že Skandinávci jsou angličtinou více obklopeni. Například vůbec nedabují filmy, takže děti už od malička angličtinu slyší. Pokud navíc dítě vidí, že jeho rodiče mají v knihovně anglické knížky, poslouchají BBC nebo sledují seriály v angličtině, pak si myslí, že je to normální a přirozeně chování rodičů kopíruje. V tomhle jsme logicky pozadu, a to kvůli komunistům. Mnoho starších lidí anglicky neumí, a tak to jejich děti nemohly odkoukat. Když jsem ale učil deset let na gymplu, zaznamenal jsem, že se pro mé studenty angličtina opět stává nedílnou součástí života. Mladí lidé sledují své hvězdy na TikTiku, Instagramu, koukají na Netflix v angličtině. Podle mě je to čím dál tím lepší. A třeba přijde i nějaká malá reforma školství. 

Nechci, abyste hodnotil, co učitelé angličtiny dělají špatně. Spíše mi řekněte, co by mohli udělat lépe?

Já si myslím, že každý učitel chce učit dobře. Určitě si nikdo ráno neřekne: „Dneska budu fakt nudná a budu to dělat blbě.“ Když jsem poprvé přišel do třídy učit, a koukalo na mě dvacet teenagerů, také jsem se začal bát. Potom člověk podvědomě sklouzne do stylu výuky, který sám zažil v minulosti. A tak učitelé často učí blbě, protože nezažili, jak učit lépe. 

Co si máme představit pod „učit lépe“?

Učit lépe podle mě znamená, že aktivní je student, ne učitel. Mluví student, ne učitel. Studenti by měli běhat po třídě, hrát si, natáčet videa, namísto toho, aby u tabule stál učitel a něco jim vykládal. Jenže tím učitel ztratí kontrolu nad hodinou, a myslím, že mnoho učitelů se toho bojí. Kdybych ale měl říct jednu věc, kterou by učitelé měli udělat, pak je to – méně mluvit a více poslouchat. Udělat ze třídy místo, kde jsou nejvíce slyšet studenti. 

Nedávno vám vyšla nejen knížka Zamilujte se do angličtiny, ale také malá knížka 365 anglických cool frází a výrazů. Jaká je vaše nejoblíbenější fráze?

Ani nevím, jestli je v té knížce, ale je to fráze: East or west, home si best (všude dobře, doma nejlíp). Tohle bylo první přísloví, které jsem se naučil. Byl jsem na sebe hrozně hrdý, najednou jsem uměl nejen „I‘m Broňa“, ale i „East or west, home is best“. Jinak z té knížky je mou nejoblíbenější frází „You rock“, což znamená „jsi dobrý“. Jednou mi tuhle frázi řekli v Irsku a já jsem si říkal, že je to myšleno asi tak, že jsem skála a mám svaly. Tehdy ještě nebyl rozšířený internet, a tak jsem si to nemohl vygooglit. Hrozně dlouho trvalo, než jsem pochopil, co to znamená. 

A poslední otázka na závěr. Co byste poradil falešným začátečníkům v angličtině?

Nejlepší způsob je, abyste angličtině věnovali alespoň třicet minut denně po dobu tří měsíců. Učení jazyků je celé o tom, kolik tomu věnujete času. Také si zkuste říct, proč se chcete naučit anglicky. Nalepte si ten důvod třeba na ledničku a naplánujte si den tak, aby vám vždycky vyšlo třicet minut času na angličtinu. Zapište si to třeba do google kalendáře, jako kdyby to byla schůzka s vaším šéfem. Udělejte si z angličtiny součást života. Pokud dojíždíte do práce, poslouchejte podcasty v angličtině. Pokud si před spaním čtete knížky, čtěte si zjednodušené knížky v angličtině. Pokud si píšete nákupní seznam, piště si ho anglicky. Přepněte si mobil do angličtiny. Každá kapička se počítá. Najednou člověk zjistí, že už falešným začátečníkem není.