„Být citlivá je dar, ne slabost,“ říká Andrea Růžičková

Jaké jste měla ráno?

Krásné. I když začalo brzo. Náš šestiletý Tobiáš zařídí, abychom se vzbudili, i kdybychom neměli budík. Díky tomu ale míváme krásnou, dlouhou snídani, děti si stihnou pohrát nebo se podívají na krátkou pohádku. No a pak jsem šla na vlak a v Praze nejdřív na akupunkturu a pak sem na rozhovor.

Umíte si to udělat hezké…

Ano, já to takhle dělám skoro vždycky, když musím do Prahy. To, kvůli čemu sem jedu, je důvod a všechno kolem je požitek. Večer si pak dám ještě masáž, objednám si dobré jídlo, zkrátka se odměním. 

Dokázala jste to vždycky, takhle o sebe dbát a pečovat? To totiž není něco, k čemu bychom byly jako ženy vedené. Já se to třeba pořád ještě učím.

To já taky! Normálně si to ordinuju, je to nesmírně důležité. Neumíme to, protože žijeme v zastaralých programech, které už nefungují. Je třeba změnit software. Já jsem byla od rané dospělosti černá ovce rodiny, dělala jsem často věci opačně, než se ode mě očekávalo, a ne vždycky jsem se setkala s porozuměním. Zároveň mi to ale rodiče nikdy nezakazovali, nechali mě jít si svojí cestou. Už tehdy jsem cítila, že bude trochu jiná, a když přišly děti, tak se mi to jen dál potvrzovalo. Mívám s nimi až taková déjà vu, aha momenty, kdy se potkávám se svým vnitřním dítětem. Otevírá se mi díky nim spousta zasutých témat a kladu si otázku, jestli ty věci chci řešit stejně, jako se řešily dřív. Neříkám, že všechno, co dělali naši rodiče, bylo špatně. Je to tak padesát na padesát. Polovinu si nechávám, protože cítím, že je správná. Ono to ani nejde, odstřihnout se od rodové linie úplně. Já mám moc ráda Gabora Matého (kanadský lékař maďarského původu, který se zabývá především tématem traumatu – pozn. red.) a jeho myšlenku, že za naše traumata není vinen nikdo. I naši rodiče dělali to nejlepší, co v té chvíli a době mohli. Navíc měli svoje vlastní traumata. Náš úkol není hledat viníka, ale snažit se o přijetí a změnu svého vlastního přístupu k životu.

Tyhle věci občas vedou v rodinách ke konfliktům…

A zároveň se pak může stát, že dítě nemá hranice. Proto říkám, že nejde o to, abychom všechno staré zahodili a za každou cenu budovali něco nového. Základy by měly být postaveny na tom, odkud pocházíme, a pak třeba něco měnit. Za jeden život se to nejspíš ani nestihne, ale myslím, že pokud dobře začneme, můžou v tom dobrém pokračovat naše děti a jejich děti. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že my, co se jakoby probouzíme, najednou změníme svět. Navíc i my na své cestě uděláme spoustu chyb, které nám zase budou vyčítat naše děti.

Vedete o tom otevřený dialog se svými rodiči? Nebo si spíš děláte věci po svém a o výchově se nebavíte?

Ano, povídáme si o tom. Ale často je to spíš v takových útržcích, protože cítíte, že to druhá strana moc nechce slyšet. Je to tenký led a je těžké vést dialog tak, aby to ten druhý necítil jako útok, obvinění, kritiku, že udělal něco špatně. Takže je důležitý způsob, jak se tohle téma otevře a v jakém duchu to celé probíhá. Nejhorší je vytáhnout to v nějaké hádce – takové věci by se měly rozebírat u svíček a u sklenky dobrého červeného vína nebo teplého čaje. 

Působíte jako velmi klidný člověk. Umíte se taky někdy rozčílit?

Umím být „besný pes“ (řekne krásnou slovenštinou, jinak mluví česky – pozn. red.), jsem taky jenom člověk. Ale pracuju na tom, aby moje cesta vedla ke klidu a harmonii, protože tyhle dvě věci jsou pro mě důležité.

Co z vás dokáže udělat toho „besného psa“?

Když jsem zahlcená. Když je toho na mě moc. My matky a manželky děláme spoustu neviditelné práce, která se zdá být automatická. Mezitím nám pořád šrotuje v hlavě, co dalšího je ještě potřeba udělat. Do toho máme práci a také už víme, že je třeba pečovat o sebe. Chceme toho stihnout strašně moc a je lehké se do stavu zahlcení dostat. Proto hledám způsoby, jak tomu uniknout, aby to neovlivnilo negativně rodinu.

Co je pro vás tím nejlepším únikem?

Jít na louku a sbírat bylinky. To je první pomoc. Tak, jak jsem, se obuju, vezmu košík a jdu. Je v tom propojení s živly, potřebuju cítit vítr, slunce, sednout si na kámen, dívat se, kde co zrovna roste, a nechat myšlenky jen tak plout. V takovém prostředí se nejvíc dotýkám Boha. 

Víc než v kostele?

Ano, víc než v kostele.

Takže už do kostela ani nechodíte?

Už míň. Už to není tak pravidelné. Jsem z rodiny, kde chodit do kostela bylo povinné. Od čtrnácti let jsem hrála při mši na harmonium. Moc jsem to dělat nechtěla, ale společenský tlak vesnice byl tak silný, že jsem šla proti sobě a chodila jsem tam. Nedokázala jsem se vzbouřit.

Kdo by to taky ve čtrnácti dokázal…

Bylo to pro mě těžké. Dnes už to vnímám jako pozitivní zkušenost, ale tehdy jsem se strašně natrápila a naplakala. Nejsem až tak extrovertní typ, vystupování před lidmi jsem nesla hodně těžce.

Když jsem se dívala na mapu, odkud pocházíte, tak je to opravdu maličká vesnička na východním Slovensku, kousek od ukrajinských hranic. Idylická krajina, ale každý zná každého…

Ano, pro všechny je tam velmi důležité, „co řeknou lidi“. To je taky jeden z těch hlavních programů, na kterých se teď snažím pracovat. Že není důležité, co si myslí ostatní lidi. Důležité je, jak se cítím, jak žiju já.

Co pro vás dnes znamená víra? Jakou roli ve vašem životě hraje?

Je to naděje. Naděje na věčnost. Jsem stále věřící, jen teď už nevěřím, protože musím, ale protože chci. Vnímám Bibli a její poselství jinak než předtím. Dříve jsem to chápala jako takové příkazy, rozkazy – doslovně. Dnes se nad jejími texty zamýšlím filozoficky. Myslím si, že jsou správně všechna náboženství, zajímá mě duchovní rozvoj obecně. Ten největší dar, který jsme dostali, je svobodná vůle. Svoboda ducha.

Kde budete trávit Vánoce?

V domečku na vesnici, kde bydlíme. Přijede moje máma s neteří a Mikolášovi rodiče. Na začátku léta mi umřel táta a nechci, aby máma byla sama. Když byl covid, nebyli jsme na Slovensku tři roky. Nejsme očkovaní, takže jsme nemohli přes hranice. A pak už jsem tam jezdila jen pomáhat mámě, protože táta byl nemocný. Naposledy jsem tam jela se s ním rozloučit. Všichni říkají, že když vám umírají nebo zemřou rodiče, začne se ve vás něco proměňovat. Není to ale jen v tom špatném smyslu; já to vnímám vlastně i velmi pozitivně. Zásadní pro mě bylo se rozloučit. Kdybych mohla něco lidem říct, tak pokud vám někdo odchází, i když to byl třeba i nedokonalý člověk – jděte se s ním rozloučit. Pro mě to byl velmi silný zážitek. Takže o Vánocích budeme v tom našem kouzelném domečku – my mu říkáme náš osobní hrad, protože má hodně silné zdi, a když v něm jsme, máme pocit, že jsme odpojení od světa. Těším se na to, že nás bude hodně.

Sešli jste se někdy celá rodina? Máte tuším několik synovců, teď jste zmínila i jednu holčičku… To musí být živo, když se sejdete.

Ano, dohromady máme s bratry sedm kluků a dvě holčičky, všichni se znají, ale dohromady celá banda jsme byli asi jen na naší svatbě.

V odpovědích jste hodně upřímná. Nebojíte se, že téhle vaší vlastnosti využije bulvár a něco z toho, o čem jsme si povídaly, „rozmázne“?

Vůbec. Ono už se to mockrát stalo a pro mě je důležitější ta moje upřímnost a pravda než to, že je někdo pošlape. To už je jeho problém, jeho karma. Když jste otevřená, máte čistý štít  a nemusíte hrát hry. To je totiž hrozně vyčerpávající. Neříkám, že jsem je nikdy nehrála. Hrála. Jenže to bylo proto, že jsem si myslela, že je to nutné k tomu, abych mohla dělat to, co dělám. Aby mě přijali. Do showbyznysu jsem vstoupila jako naprosto nepolíbená holka…

… z pedagogické fakulty, kde jste studovala na učitelku prvního stupně.

Tak. Z úplně jiného světa, jiného státu, bez rodinného zázemí jsem se ocitla v Praze v centru dění. Byla jsem tehdy někdo jiný. Někdo úplně jiný. Dělala jsem všechno pro to, abych potlačila svůj vnitřní svět a svoji pravdu, protože jsem si myslela, že nikoho nezajímají.

Na Instagramu občas zmiňujete, že se hlásíte k vysoce citlivým lidem. Někdo to může vnímat jako slabost. Jak to máte vy?

Teď už se za to nestydím. Myslím si, že vysoce citlivých lidí je daleko víc než těch dvacet procent, které se uvádějí. Je potřeba o tom mluvit, protože lidé, kteří to nepřijmou jako dar, ale vnímají to jako slabost, můžou skončit v zajetí alkoholu, drog nebo jiných závislostí a psychických nemocí. Obzvlášť těžké je to pro muže. Představte si, že někde na vesnici v Horní Dolní, kde jediná zábava chlapů po práci je pít pivo v místní hospodě, žije vysoce citlivý muž, kterému tohle nevyhovuje. Začnou se mu smát, a aby se mu nesmáli, snaží se být ještě drsnější než oni, ještě víc pít. K závislosti je tam jen krůček. Jsem moc ráda, že se o tomhle tématu mluví.

Zároveň se ale nedá říct, že by vysoká citlivost neměla i nějaké nevýhody. Jaké jsou ty vaše?

Že když se v sobě rejpu až moc, taky to není prospěšné. Je důležité najít zdravou rovnováhu, být nohama na zemi, uzemňovat se.

Pomáhá vám v tom uzemňování váš manžel?

No, to je na tom to těžké: my jsme hypersenzitivní celá rodina. Devadesát pět procent času jsme všichni spolu, nemáme to tak, že bychom chodili do práce a měli jsme chůvy. 

Kluci nechodí do školky?

To je složitější. Jáchym do školky vlastně nechodí, protože nechce, a my ho nenutíme. Dáváme mu prostor, aby se sám rozhodl. Tobiáš do školky chodí, teď je v předškolácích. Netlačíme na ně, chceme, aby byli v pohodě. Takže jsme hodně s nimi a může se zdát, že na nás „visí“. Lidi nám říkají, že už přece musejí být samostatní, a ptají se, dokdy je teda plánujeme mít doma. Ten tlak je silný a je strašně těžké mu odolávat. Takové ty řeči: „To neřeš, tak si ve školce párkrát pobrečí, musí to překonat.“ Chápeme, že děti musejí některé věci překonat, ale musejí je chtít překonat. Pokud něco nechci a stresuje mě to, ale někdo mě do toho nutí, je to počátek traumatu. Takže já když vedu Jáchyma do školky, zeptám se, jestli tam s ním můžu být, a není s tím problém. Toho si u nás na vesnici moc cením. Jsou tam úžasné učitelky. Jdeme na to pomaličku, občas se takhle půjdeme do té školky podívat a uvidíme.

Je skvělé, že tuhle možnost máte.

No a to mi přesně lidi říkají, když jim navrhuju tyhle pro ně hodně alternativní přístupy: že každý nemá takové možnosti. Jenže já jsem se v té svojí výhodné pozici neocitla ve svých devětatřiceti letech náhodou. Já jsem o tom, kde chci být a jaký chci mít život pro sebe a své děti, přemýšlela už dávno. Měla jsem vizi a dělala jsem všechno pro to, abych ji mohla uskutečnit. Pro mě tohle není argument. Přemýšlela jsem o tom, jaká chci být matka, dávno předtím, než jsem se jí stala. A stejně už teď přemýšlím o tom, jaké chci mít stáří. Už teď se na něj připravuju.

Jaké chcete mít stáří?

Vidím se volných dlouhých šatech, na louce. Na stáří je hodně krásných věcí. To, že už nemusíte nikomu nic dokazovat. Máte poslední možnost vnímat svoji existenci na této planetě. Zaměřit se na krásné věci: poslouchat moře, pěstovat květiny, být na zahradě, být laskavá k lidem, ke svým vnoučatům – doufám, že nějaká budu mít –, k dětem, zvířatům, všemu živému. Najednou na to máte prostor. Spousta lidí v důchodu je zavřená v panelácích a koukají na televizi, která je masíruje neskutečným způsobem. Co kdyby si místo toho zašli do útulku pohladit zvířata? Vynést hovínka od koček. Udělat obyčejné věci a tím pádem být užitečný a mít z toho dobrý pocit.

Místo toho aspoň já osobně často vidím, že starší lidé jsou negativní a hodně špatně reagují například na děti v MHD.

A víte proč? Protože oni sami nedostávají lásku. Jedno bez druhého nejde, když lásku nedostáváte, nemůžete ji dávat. „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ říká Bible. On je nikdo neučil mít rád sebe sama. Tohle je ale na vesnici lepší než ve městě. My máme u nás na vsi boží staré lidi, povídáme si, co trápí nás, co trápí je, pomáháme si. Tenhle svět je o velkých gestech, o tom, kdo co dokázal, ale přitom si nevšimneme svého souseda. To je průšvih.

Na Instagramu taky máte hodně zamilovaných fotek, kde jste v objetí se svým mužem Mikolášem. Nesetkáváte se se závistí?

V tomhle asi mám štěstí, mám hrozně fajn sociální bublinu. Lidi mě sledují, protože je zajímá, co dělám, čím žiju, a já myslím, že je hodně důležité mluvit o lásce, hluboce. Jako máme oheň, vodu, vzduch, zemi, tak láska je další živel, bez kterého nedokážeme život naplnit. S Mikolášem jsme spolu jedenáct let a pořád je to krásné.

A přitom jste, jak jste říkala, skoro pořád spolu. Nemáte někdy ponorku?

Ani ne. Každý týden je jeden z nás třeba na jeden den v Praze, i tady spíme, protože jsme si tu nechali byt. A za tu jednu noc si navzájem chybíme! Nám je spolu hezky. Skutečně každý večer, až na pár výjimek, kdy jsme úplně mrtví, tak když uspíme děti, sedneme si na gauč ke krbu, uděláme si čaj nebo si dáme červené víno, pustíme si hudbu a povídáme si. 

Pořád si máte co povídat?

Ano, rozebíráme život nebo prostě jen tak jsme. Potřebujeme to, jsme na tom skoro závislí. (směje se)