BÁRA BASIKOVÁ: Děti znamenají víc než vyprodaná Lucerna

Našemu rozhovoru jste dala trochu impuls sama, když jste se ozvala šéfredaktorce Monice a vzpomněla si na článek, který o vás a jedné vaší dceři vyšel v Marianne v srpnu 2004. Byl hodně o mateřství, proto bude hlavním tématem našeho rozhovoru. Tehdy jste se fotila s dvanáctiletou dcerou Aničkou. Jak na tu dobu vzpomínáte? 

Tu dobu si vybavuji přesně. Bylo to rok před tím, než mě opustil můj druhý manžel. Byly jsme s dcerami semknuté. Mně už totiž to manželství nefungovalo, a o to víc jsem přilnula k dětem a ony to vycítily. V tu dobu jsme spolu byly pořád, hodně jsme cestovaly, chodily po památkách, do divadla. Dcery mě celý život držely už jen tím, že byly a že mi dělaly radost. Mám s nimi velmi blízký vztah. 

Ten vztah je zcela jiný, než jste měla se svou maminkou. O traumatech z dětství jste otevřeně veřejně mluvila. Jaká byla vaše maminka? 

Moje máma neuměla moc dávat najevo city, nebyla tak vůbec vychovaná. Měla mě v osmnácti, nechtěla mě a celý to začalo prostě blbě. Ale nemám jí to za zlé, ona za to nemohla. Taky jsem byla pořád za něco bitá, vůbec nechápu, jak může někdo vztáhnout ruku na dítě! Co já jen dostala výprasků za špatné známky ze školy! Máma se mi taky smála za to, že zpívám. Pořád mi říkala, že na mě nikdo není zvědavej a že na mě určitě nikdo nečeká. Ale když jsem to dokázala, přišla si pokaždé pro lístky.

Řekla vám někdy, že je na vás pyšná? 

Nikdy. Tohle moje máma nikdy nevyslovila. To neuměla. Nikdy mě nepochválila ani mi nikdy neřekla, že mě má ráda. Ona byla takhle prostě vychovaná. Zpětně ji chápu. Byla prostě nezralá a podle mě sama nevěděla, co se sebou, natož s dítětem. I proto jsem se těšila na vlastní děti, a až to udělám všechno jinak. 

Jak jste děti vychovávala?

Liberálně. Demokraticky. S dcerami jsme vždy měly velmi otevřený vztah a bavila jsem se s nimi úplně o všem. Byly skvělé. Třeba o jejich pubertě jsem vůbec nevěděla. Dospívaly v době, kdy mě opustil můj druhý manžel. Byla jsem tehdy psychicky na dně a ony mě podržely. I když jsem před nimi nikdy nic neventilovala. Kdybych je neměla, nevím, jak bych dopadla. Druhý rozvod jsem nesla moc zle. 

Všechny rozchody jste nesla těžce? 

Asi nejhůř jsem vnímala poslední rozvod s Petrem, toho jsem měla totiž ze všech svých mužů nejradši. Když náš vztah skončil, tak jsem pořád probírala, co jsem měla udělat lépe a proč se to pokazilo. Ale to je asi normální vývoj, každý si tyhle emoce musí zpracovat. Nikdy jsem neplánovala, že budu třikrát rozvedená, ale dnes už vím, že každý vztah má nějaký vymezený limit. Nechápu lidi, kteří spolu zůstávají, i když jsou spolu nešťastní. Na to je můj život sakra vzácný! 

Proč vaše tři manželství podle vás krachla? 

Ti muži mě ke konci nenáviděli za to samé, za co mě na začátku milovali: za úspěch, popularitu, seberealizaci, že jsem víc vydělávala.  Ke konci mých vztahů se stávalo, že jsem třeba přijela z koncertu, kde mi tleskalo pět tisíc lidí, a doma mě čekaly jen nadávky a vzteklej chlap, který řval, proč jsem nekoupila chleba… A přitom já jsem se nikdy neprožívala a domů si práci netahám. Rodina a děti pro mě byly vždy na prvním místě. 

O tomhle jste psala i na svém blogu. Že narození dětí pro vás bylo víc než vyprodaná Lucerna. Bylo náročné sladit péči o dvojčata s rozjetou kariérou? 

Mít dvojčata bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat! Všechno se dělalo stejně, akorát dvakrát. A ony vyrůstaly spolu. Po jejich porodu jsem si říkala, že zpěv půjde navždy stranou, že na to úplně kašlu a budu s nimi doma. Jenže můj muž na tom nebyl finančně dobře, tolik nevydělával. Takže nakonec zůstal na rodičovské on a já se vrátila do práce, když byl dcerám rok. Ale zpětně toho lituju. 

Pak jste si ale užila ještě jedno miminko. Ve 46 letech se vám narodil syn. V čem bylo tohle pozdní mateřství jiné? 

Bylo hodně jiné. Změnila se doba, dnes je s miminkem všechno jednodušší, péče, cestování i nakupování. Ale největší rozdíl byl v tom, že předtím jsem měla holčičky a najednou kluka. Moje klasická otravná a nejtrapnější věta je, že tohle teda holčičky nedělaly. Klučičí svět je prostě jiný.

A jak jste zvládla pozdní těhotenství? 

Byla to čirá radost! Dokonce mě napadlo, že jsme měli mít s Petrem hned ještě jedno dítě, aby Theo nebyl sám. Lituji toho, že jsme do toho už nešli. A to hodně pozdní těhotenství jsem si opravdu užívala! Asi to tak mělo být, protože i díky tomuhle mateřství jsem taková, jaká jsem. Cítím se mladší. Za dva roky mi bude šedesát, necítím se na to vůbec a doufám, že na to ani nevypadám. Pořád se obklopuji mladými lidmi, jsem hodně energická. Myslím, že věk je jen relativní pojem a je důležité, co člověk vyzařuje a jak žije, než to samotné číslo.  

Navíc se v poslední době vnímání věku dost posouvá, nemyslíte? 

To si taky uvědomuji! Já si třeba brala Petra ve svých 45 letech a tehdy jsem, myslím, vypadala výborně. Byla jsem hodně štíhlá, zamilovaná a slušelo mi to. Nedávno jsem vydolovala z archivu fotku, když se moje babička taky ve 45 podruhé vdávala: to byla prostě stará paní, naondulované šedivé vlasy, kostýmek, účes jako květák… Doba se mění!

V té souvislosti mě napadá, že jste si v tom zmiňovaném článku v Marianne vlastně hrála na babičku a fotila se s půjčeným miminkem, které mělo být jako vaše vnouče. A nakonec jste se místo toho stala o pět let později sama matkou a potřetí se vdala… 

Vidíte, jak je ten život nevyzpytatelný. Nikdy nevíte, co vás čeká. Když jedny dveře zavřete, druhé otvíráte, v tom je život úžasný. A v mém případ obzvlášť! Protože jsem měla život hodně nabitý. Často jsem se spálila, ale ničeho nelituji, ani vztahů. Do každého jsem šla naplno a každý mě někam posunul a něco mi dal. A je to i takové moje životní motto, které pořád opakuji, že je lepší jít do věcí naplno, když to tak cítíte. A třeba se spálit než nezažít nic! 

Věřím, že se nebojíte jít do věcí naplno. Zaujalo mě, že jste během pandemie prostě šla a našla si práci v domově důchodců a v dětském domově. Jaké to bylo? 

Peníze prostě nebyly a nevím, jak to dokázali ostatní, ale já jsem rezervu na rok a půl neměla. Musela jsem to nějak řešit. A navíc, i kdybych ty peníze měla, stejně bych nedokázala jenom sedět doma. Chtěla jsem někomu pomoci a být aktivní. 

Co jste tam dělala? 

Všechno. Od vytírání podlah přes převlíkání postelí až po roznášení jídla.

Poznávali vás klienti? 

Někteří ano a byli milí. Mnohem víc emotivní pro mě byl ale dětský domov, kde mě neznal nikdo. Dětský svět je úžasný a já miluji děti, ale bylo smutné, když si uvědomíte, že to jsou děti, které nikdo nechce. Dokonce jsem si říkala, že bych si nějaké dítě vzala na víkend domů, ale to není jen tak… 

Taky jste se během pandemie dala na psaní, kterému jste se věnovala v mládí. O čem bude vaše knížka?

Vznikne na základě mého blogu a ještě spoustu kapitol dopíšu. Bude o pandemii, o tom, jak změnila naše životy. A do toho vstupují taky mé osobní vzpomínky a zážitky.

Už jste měla kdysi našlápnuto být spisovatelkou. Vaši novelu Rozhovory s útěkem, kterou jste vydala v devatenácti letech, chválil i Bohumil Hrabal. Jak jste vnímala takovou poklonu?

To bylo naprosto úžasný! Víte, já jsem jako dítě psala pořád. Bavilo mě vymýšlet si a psát a v devatenácti letech jsem napsala román. Jeden známý z něj byl nadšený a dal to přečíst panu Hrabalovi. Ten mi napsal nádherný dopis plný obdivu a respektu. Jsem na to nesmírně pyšná. Román pak po revoluci vyšel a pan Hrabal ho pokřtil, ale psaní jsem se už nevěnovala. Nebyl na to čas.  

Na blogu píšete hodně soukromé věci. Svěřila jste se i s tím, že jste si během pandemie dala poprvé v životě inzerát a hledala si partnera. Povedlo se to? 

Ne. Dopadlo to strašně, absolutní fiasko! Ale aspoň jsem to jednou v životě zkusila. Nechci nikoho urazit, ale realita byla krutá. Přesto se nedávno v mém životě objevil nový muž. A přesně ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala. Má mě moc rád, hodně pracuje a je nohama na zemi. 

Takže jste šťastná? 

Strašně! Ale musela jsem si na to počkat.