„Asi neumím být jen tak spokojená...nemít sen,“ říká herečka Tereza Volánková

Působíte v seriálu Dobré ráno, Brno! a v Brně i bydlíte, ale scházíme se v Praze. V seriálu je naznačena vyostřená situace mezi televizemi v Brně a Ostravě. Celkově mezi sebou podobným způsobem soupeří i Praha a Brno. Jak to vnímáte?

Já si myslím, že tohle je všude. Praha-Brno, Brno-Ostrava, Hradec Králové-Pardubice... Ale já osobně to moc nevnímám. Já pocházím z města kousek od Brna, pak jsem devět let žila v Praze a teď jsem se před čtyřmi roky vrátila zpátky do Brna do angažmá na Provázek.

Já jsem právě četla, že jste jediná v angažmá Husy na provázku, kdo studoval v Praze…

V této chvíli. V historii tam bylo více lidí.

A ani tak se nepotýkáte s žádnými narážkami na Prahu?

V divadle ani moc ne. Tam spíš hraje roli, že já jsem studovala na DAMU alternu (pozn. red.: Katedru alternativního a loutkového divadla). A jak mezi těmi zmíněnými městy hraje nějakou roli jakoby syndrom mladšího bratra, tak stejně to je i mezi činohrou a alternou, která se snaží vymezovat vůči tomu klasickému herectví novými alternativnějšími proudy. Tak tam se objeví občas nějaké narážky ve vtipu...ale dělám je spíš já, než kdokoliv jiný. (smích)

No a proč jste se rozhodla jít studovat do Prahy, a ne do Brna?

Protože do Prahy mě vzali. Ono se na JAMU a DAMU hlásí vážně hodně lidí. Je tam velká konkurence. Člověk si tak ani úplně nevybírá, kam půjde, ale spíš záleží na tom, kam ho vezmou. Takže já z té alterny měla obrovskou radost. Myslím, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo.

Bylo herectví vždycky vaším snem?

Bylo, velkým...až takovým urputným. Já jsem se vlastně na tu vysokou zaměřenou na herectví dostala až napočtvrté. A to ve chvíli, kdy jsem začala studovat VOŠku a šla jsem to spíše jen tak zkusit.

Kdy přišlo to, že jste se rozhodla, že by to bylo něco pro vás?

Já jsem to chtěla už na základní škole, myslím. Ale nezkoušela jsem konzervatoř. Nikdy jsem nebyla taková ta tradiční holčička, která chodí do folklorního kroužku, tudíž ovládá i zpěv a tanec. Vůbec. Tady ty věci mi byly vlastně hrozně cizí před DAMU. Takže jsem si říkala, že to nechám až na vysokou školu. Ale věděla jsem už na základce, že bych chtěla dělat divadlo.

Měla jste možnost věnovat se jako dítě dramaťáku?

To jo. Já mám dva starší bráchy a oni měli amatérský ochotnický soubor v Rosicích, odkud jsem. Takže od té základní školy jsme s ním obráželi různé soutěže.

V divadle jste teď již delší dobu, ale ta role v seriálu, to je pro vás něco relativně nového. Je hraní před kamerou něco, v čem byste chtěla pokračovat?

To bych moc ráda. Ve filmovém nebo seriálovém herectví je to teď největší příležitost, co jsem zatím dostala, a já jsem za ni moc ráda. Navíc se mi hrozně líbí ty scénáře Jana Prušinovského a celkově ta spolupráce.

Jak jste se k této konkrétní roli dostala?

Já jsem u Honzy byla na castingu na jeho film Grand prix, a to nevyšlo, tam obsadil někoho jiného. Ale na základě toho castingu mi rovnou nabídl roli v Dobré ráno, Brno!.

Jak vlastně vnímáte roli Alžběty. Je tam něco, v čem jste podobné, nebo v čem se naopak lišíte?

Jsme si hodně podobné. Já myslím, že to Dobré ráno, Brno! je obsazené hodně po typu. Takže já se nesnažím vytvářet úplně postavu, spíš jsem to já v nějakých situacích té asistentky režie, což tak nějak tu postavu naformuje přirozeně samo. Sama za sebe bych ty situace řešila třeba maličko jinak. Tady to udává scénář.

Zároveň je v Dobrém ránu, Brno! ukázané, jak ta práce v televizi je poměrně stresující, nebo minimálně v tom živém vysílání. Jak stres zvládáte vy? Máte před představeními trému, nebo jste celkově klidnější člověk?

Klidnější člověk určitě ne. (smích) Jako mívám, ale teď už víceméně před premiérou nebo před nějakým netypickým hraním. Třeba když jedeme na zájezd do Prahy a vím, že přijde hodně známých.

Teď působíte v devíti hrách pod Provázkem. Máte nějaké představení, které hrajete nejraději?

To je projekt od projektu. Když se něco povede, tak je to radost hrát. Teď mě třeba hodně těší hrát Vykouření (režie: Jiří Havelka) a pak miluju improvizační formát Změna programu vyhrazena. Stejně tak to Dobré ráno, Brno!. Prostě z toho mám obrovskou radost. V dubnu jsme začali točit druhou sérii a já se moc těšila na tu práci s těmi lidmi.

Vzpomenete si na svůj nejkrásnější moment na place?

No já mám asi takové dva typy krásných momentů na place. Jeden je, když máte pocit, že to máte pevně pod kontrolou. Já si to představuji tak, jako když surfař jede na super velký a dlouhý vlně a úplně ji ovládne. Ale u mě to znamená, že se mi to daří zahrát ještě líp, než jsem si představovala. A pak je ten druhý, a to, když se tam dějí živé věci. Když si tam děláme navzájem vlastně trošku nějaké potměšilosti. Nemusí to být vlastně pro diváka nic patrného, ale my to poznáme, pobavíme se u toho, a potom to obvykle baví i toho diváka. Prostě se mi na tom líbí to, že je to pokaždé trochu jiné.

To zní, že si to umíte užívat.

Zmínily jsme stres. Jak to naopak máte s odpočinkem. Umíte odpočívat?

No...vlastně moc ne. Ale mám ráda, když můžu mezi zkouškou a představením – když nemusím domů venčit psa – posedět s kolegyněmi v divadle a prostě tak jako plkat třeba tři hodiny někde v kavárně, a to je pro mě vlastně asi takový hezký odpočinek.

Máte nějaké koníčky mimo práci?

No, právě. Já jsem studovala i střední školu uměleckou, i když tedy výtvarnou, a vždycky jsem to měla nastavené tak, že to, co mě baví, dělám jako práci. A teď na to dojíždím. Vlastně až po třicítce jsem zjistila, že právě nemám koníčky, protože to všechno, co dělám, je práce. Takže si je teprve teď hledám. Začala jsem třeba chodit na keramiku, a to je tedy boží koníček.

Ještě jsem o vás četla, že ráda čtete knížky a koukáte na filmy. Máte nějakou právě rozečtenou?

Rozečtenou, a to dočtu předpokládám tak za 10 let, mám Červenou knihu od Junga. Nějaký lehký čtení. (smích)

A prokládáte to nějakým lehčím?

Jo, občas čtu i nějaké detektivky.

To je super. A oblíbený film máte?

Teď mi naskočila Velká ryba od Tima Burtona. Ale nemám úplně ráda, když o něčem říkám, že je to nějakým způsobem nejlepší.

A čím se vám to třeba líbí?

Já jsem to vlastně už strašně dlouho neviděla. Ale asi to, že si to hraje se subjektivní a objektivní realitou. A tu objektivní to vlastně úplně popírá. Nicméně mám pocit, že teď procházím velkou proměnou. Ta se pojí s přestěhováním se do Brna, pracovním úvazkem, prvním vážným a dlouhodobým vztahem... Bilancuju. Možná tohle je stará Tereza, která má nejoblíbenější film Velká ryba, a nová Tereza zatím neví, jaký je její oblíbený film….

V čem je nová Tereza jiná než ta „stará“?

Já jsem teď uprostřed té změny. Takže zatím vůbec nevím, kam se dostanu. Ale cítím, že je to velká změna.

Pozitivní?

Věřím, že jo.

Co vás – Terezu uprostřed velké změny – teď čeká v blízké budoucnosti?

Dotočit Dobré ráno, Brno! a hrát na Provázku. Ukončit sezónu a na podzim začít další. Mezitím léto a v něm si zkusit po šíleném květnu a červnu odpočinout, pracovat na sobě, na tom, aby ta změna proběhla hladce.

Super. Máte nějaké motto, kterým se v tomhle shonu, nebo životě obecně, řídíte?

Řídím, nevím, ale vlastně už delší dobu ulpívám na citátu, který je ze hry Na dotek od Patricka Marbera: „Žijeme stejně jako sníme – sami.“ Což zase souvisí s tou subjektivní a objektivní realitou.

Máte teď nějaký sen, kterého byste chtěla dosáhnout?

Právě, že ne. To je teďka to, co mě znepokojuje na té nové Tereze, která zatím podle mě není vůbec jako celistvá. Zatím! Já jsem byla vždycky zvyklá mít sen a teď...Já asi moc neumím být jen tak spokojená, no, zatím se s tím nedokážu úplně ztotožnit. A hrozně mě to znervózňuje, že žádný sen teď nemám. Přemýšlím o sepsání jednoho monodramatu, ale vlastně zatím nevím, jestli to je sen, který chci teď nějak realizovat.