Aneta Langerová: Když můžu, tak šlápnu na zmizík
Letos oslaví dvacet let na hudební scéně. První česká SuperStar Aneta Langerová (37) od té doby vydala několik alb, odehrála stovky koncertů, ale také ušla dlouhou cestu za sebevědomím a uměním vytyčit si vlastní hranice. Jak se zpěvačce žije dvě dekády po euforickém vítězství? Co ji mezi koncerty zaručeně dobije a proč musí občas „šlápnout na zmizík“ a odjet někam daleko?
Jak vnímáte těch dvacet let od svého vítězství v SuperStar? Připadá vám, že to uteklo?
Asi jak kdy, někdy mám pocit, že je to celá věčnost, někdy naopak že to bylo několik paralelních životů vedle sebe. Pro mě je důležité, že se dnes cítím mnohem líp a svobodněji než na začátku. Nestydím se sama za sebe, našla jsem sebevědomí v tom, že se nemusím někde krčit a můžu říkat své názory. Samozřejmě to souvisí s tím, že jsem starší a je mi v životě obecně mnohem líp.
Jak na soutěž vzpomínáte?
Není to těžká vzpomínka, necítila jsem se špatně, jen jsem netušila, co mě čeká, co to vlastně ten showbyznys je. Byla jsem holka z malého města a nevěděla jsem, jak se ubránit některým věcem, které mi už od začátku nebyly sympatické. Asi jako každý dospívající člověk jsem měla obavu, jestli budu schopná postavit se na vlastní nohy, a ještě ke všemu pod neustálým dohledem veřejnosti. Jako introvert jsem nevěděla, jak se s tím mám popasovat. Ale co se týče zpěvu a samotné soutěže – mě to hrozně bavilo. Vystupovat živě s kapelou v přímém přenosu je velká věc, člověk se to prostě musí naučit. Byl to křest ohněm a pak už bylo všechno mnohem lepší.
Kdyby vás tatínek tehdy nepřihlásil, myslíte, že byste si našla ke kariéře v hudbě cestu i tak? Zpívala jste už předtím, ale možná by bez soutěže bylo těžší se prosadit…
To by bylo určitě složitější i vzhledem k mojí introvertní povaze, protože já nejsem člověk, který se někam dere. Pro mě to je hodně těžké, takže bych si hudbu dělala spíš tak nějak pro sebe, a kdybych potkala nějaké zajímavé muzikanty, tak bych se třeba k autorské tvorbě dostala. Mě to bavilo už před SuperStar. Muzikantský život mi vyhovuje – není stereotypní, každý den je jiný. Je to dobrodružství, člověk je pořád na cestách. Neumím si představit, že bych po ekonomické škole, kterou jsem studovala, seděla někde v kanceláři. Asi bych to dlouho nevydržela, moje neklidná povaha by chtěla zažít něco zajímavého a třeba právě to by mě vybičovalo, abych někomu někde něco ze své tvorby pustila. Ale je to pro mě úplně hrůzná představa. Jít k někomu do vydavatelství a nutit mu mé písně, to by za mě asi musel udělat někdo jiný.
K výročí chystáte kromě koncertů také album Zázračná písně krajina, kde se objeví vybrané písně z celé vaší kariéry. Jaké to pro vás je probírat se svojí nejen hudební minulostí?
Posledních pár měsíců se snažím dávat dohromady jak písně, tak fotografie, abych to celé zrekapitulovala a vzpomněla si na různé okamžiky a mezníky ve svém životě spolu s lidmi, kteří u toho byli. Je to sice jen dvacet let, ale mám dojem, jako kdybych žila deset životů a každý byl jiný. Když se vidím na fotkách a videích, často se vůbec nepoznávám. Připravovaná kompilace bude takový můj deník. Myslím, že doprovodnými materiály, ať už to budou videa, nebo fotky, své fanoušky velmi pobavím...
...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE
