Aneta Krejčíková: „Mateřství mi změnilo priority.“

Když jsem se dnes ráno dívala na váš Instagram, zaujal mě váš aktuální příspěvek o tom, že jste se chtěla na focení pro Marianne zkrášlit, ale trochu se vám to vymklo z rukou a měla jste pod očima otoky. O co šlo?

Jsem hrozný jelito. Když jsem si včera šla lehnout, tak jsem si ještě k posteli dala guashu, že si udělám na noc takovou prokrvovací masáž. Ráno jsem pak dělala sobě a dětem ovesnou kaši a říkala jsem si, že bych tam mohla hodit lesní ovoce z mrazáku. A všimla jsem si, že tam mám masážní rollery na obličej dokonce namražené, kdysi mi to někdo doporučil. Tak si říkám: Jé, ty jsem nevytáhla už tak půl roku, tak co, jdu fotit, tak si udělám trošičku lepší look. Moc mi to nevyšlo, způsobila jsem si omrzliny asi druhého stupně. (smích)

Už se vám nějaký experiment takhle vymknul, nebo to bylo poprvé?

Jsem v kosmetice relativně omezená svojí non toxic filozofií, takže toho nemůžu zkoušet zase tolik. Ale byly časy, kdy jsem experimentovala snad se vším kromě invazivních metod. K non toxic kosmetice jsem se dopracovala tak, že jsem si na obličej plácala cokoli, abych zjistila, co mi vyhovuje. Ale mám přecitlivělou pleť, takže jsem se osypala. Diagnostikovali mi periorální dermatitidu, které jsem se strašně těžko zbavovala, a od té doby hodně řeším složení věcí, už jsem opatrná. A to platí samozřejmě i u kosmetiky pro děti.

Na Instagramu jste poměrně aktivní, máte tam i placené spolupráce, ale často tam otevíráte témata, která vzbuzují diskusi, jako třeba domácí porod nebo nedávno plastická operace prsou. Proč jste se rozhodla o tom mluvit na sociálních sítích?

Protože jsem si vybrala perfektního chirurga Zdeňka Prose a chci o tom dát vědět dalším ženám. Jsem neskutečně spokojená s jeho prací. Mám kolem sebe totiž strašně moc žen, které ty operace nemají moc povedené. Když se žena rozhodne do toho jít, tak alfa a omega je vybrat si opravdu dobrého doktora. Když jsem o operaci uvažovala ještě před dětmi, tak jsem si vybrala jiného, byla jsem u něj i na konzultaci, ale jeho přístup mě zklamal. Chyběl mi u něj lidský faktor a laskavost, pro spoustu žen je to velmi citlivá situace. Na operaci jdete, protože se stydíte svléknout se skoro i doma před zrcadlem, natož před někým jiným. Když přijdete na konzultaci, musíte se svléct, ukázat, jak na tom jste, a když s vámi doktor jedná arogantním stylem, tak to ve vás může ještě prohloubit tu frustraci, se kterou tam jdete.

Co byl tedy hlavní důvod, proč jste na operaci šla?

Patřím mezi holky, kterým prsa vyrostla ve dvanácti, třinácti letech, od té doby jsem nosila podprsenku. Přemýšlela jsem o tom tím pádem už opravdu dlouho, navíc jsem z rodiny, kde ženy mají velká prsa a nikdy o tom nemluvily moc hezky. Vnímala jsem to jako něco, co je ošklivé, nepraktické a v životě to jenom překáží. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se s velikostí svých prsou smířila. A paradoxně ve chvíli, kdy to smíření přišlo, jsem si říkala – a proč bych do té operace vlastně nešla? Kdy jindy než teď? V padesáti, šedesáti už třeba nebudu řešit, že bych chtěla lítat po pláži nebo po zahradě bez podprsenky. Asi i díky mateřství mi došlo, že život utíká a mě už nebaví řešit, jestli si můžu vzít šaty nebo top s holými zády.

Jaká byla reakce vašeho partnera?

Ještě před operací mi řekl, že to nemusím dělat. Nemyslel si, že je to nutné. I proto jsem o tom začala pochybovat, dva dny před operací jsem si říkala, jestli to má vlastně cenu. Bála jsem se jizev a došlo mi, že teď udělám něco, co je nevratné. Ale teď jsem hrozně ráda, jsem za to opravdu vděčná, protože je to pro mě velký rozdíl.

V čem nejvíce?

Právě v té svobodě, co si můžu vzít na sebe. Vždycky jsem měla ráda věci s holými zády, jenže jsem je nemohla moc nosit, protože jsem se v nich necítila komfortně a nevypadalo to úplně dobře. Celý život jsem podprsenku musela mít i na noc. Teď je to, jako by mě někdo po dvaceti letech odpoutal z řetězů nebo z lůžka, sundal mi popruhy, co jsem měla po těle utažené. Tenhle pocit mě strašně baví.

A jak na to rozhodnutí reagovaly ženy u vás v rodině? Zmínila jste, že mají také větší prsa a nikdy o tom nemluvily moc hezky.

Já jsem to oznámila, až když jsem byla úplně rozhodnutá. Asi tam byly nějaké obavy, protože to samy nezažily. Nicméně já jsem jim jasně dala najevo, že o tomhle vůbec mluvit nechci a že je to moje rozhodnutí. A musím říct, že svoji maminku jsem i inspirovala, ta je z výsledku úplně nadšená a chtěla by jít taky.

Zažívala jste někdy situace, že jste dostala roli částečně právě kvůli tomu, že postava má mít velká prsa?

Určitě to při výběru několikrát hrálo roli, ale není to jenom o tom. Kdybych byla neschopná a nešikovná a měla jenom velká prsa, tak bych ty role nedostala. Je to balíček a na první dobrou to dělá nějaký dojem. Když potřebujete nafotit spodní prádlo, které je určené pro velká prsa, tak si na to nenajmete modelku, která prsa nemá. A zaplaťpánbůh, že jsme kaž­dá jiná. Každá žena má jiné tělo, to je strašně fajn a je důležité pracovat na tom, abychom svoje tělo měly rády, respektovaly ho a staraly se o ně. Jedna z mých nejlepších kamarádek si dělá legraci, že mi moje prsa udělala kariéru, tak proč jsem se jich zbavovala. Vždycky se nad tím zasmějeme, ale kdybychom tenhle rozhovor dělaly před deseti lety, tak se mě to asi lehce dotýká. Teď už mám za sebou nespočet rolí v divadle a různé další projekty, tak si nemyslím, že je to založené jenom na tom. Ale je to samozřejmě audiovizuální umění, takže to, jak vypadáte, hraje roli.

Je možné, že teď budete dostávat nabídky na jiný typ rolí?

V to trochu doufám. Teď zrovna jdu na kamerovky na minisérii, kde je pro tu postavu signifikantní, že má celkem velká prsa. Tak si říkám, že přesně proto volali mně. Tak uvidíme.

Myslíte, že budou překvapení?

Nevím, ale já jsem si nenechala prsa zmenšit, nechala jsem si je jenom upravit. Velikost je víceméně stejná, ale předloha té postavy má ještě mnohem větší prsa než já. Třeba na základě toho tu roli nedostanu nebo to nějak opticky zvětšíme, to se taky dá, kostým dělá hrozně moc.

V souvislosti s operací jste také v příspěvku na Instagramu zmiňovala, že jste se už v pubertě setkávala s nepříjemnými komentáři ke svému vzhledu od mužů. Jak jste na to tehdy reagovala?

O podobné zkušenosti s muži v herecké branži mluvila v DVTV Berenika Kohoutová a mně se líbilo, že to téma otevřela. Než jsem ten rozhovor viděla, tak jsem se nad tím, čemu jako herečky neustále musíme čelit, nikdy moc nezamýšlela. Teď, když jsem už dospělá žena, mám dvě děti a za sebou nějaké zkušenosti, je pro mě snazší vymezit si hranice a dát jasně najevo, co je pro mě už přes čáru. Ale když se v téhle skupince lidí, kde ošahávačky na zadek a sexistické poznámky lítají neustále, objevíte jako dítě, je to něco jiného. Ulici jsem začala natáčet, když mi bylo čtrnáct. Mnohdy mi to bylo fakt extrémně nepříjemné a nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Spousta mých kolegů by mi na to řekla, že jsem zpovykaná, že jsme rozmazlené a o co jako jde. Jasně, taky si ráda dělám legraci, taky se to občas pohybuje na hranici, někdy je to možná za hranicí. Ale myslím, že muži by o tom, komu si mohou dovolit co říct, měli přemýšlet. Říkat to patnáctileté, šestnáctileté holce? Nevím, no… Já jsem asi vždycky působila sebevědomě a sebejistě. Ale to je právě ta obrana.

Když mluvíme o obraně, jak se vyrovnáváte s články v bulváru? Když si do Googlu zadám vaše jméno, tak mi vyjede hodně článků právě o té operaci a hned v druhé řadě jsou texty o tom, že jste se svlékla v seriálu Volha. V Show Jana Krause to nedávno přišlo na přetřes hned na začátku rozhovoru.

To bylo výborný, čekala jsem, že bude chvíli chodit okolo horké kaše, ale ne. (smích) Neřeším to. Zaplaťpánbůh za ten instáč, kde můžu komunikovat po svém, uvést věci na pravou míru. Ten, kdo chce čerpat informace z bulvárních plátků, ať to dělá. Je teda pravda, že na začátku léta mě rozčílil Blesk. Napsali, že jsem sestřenici přebrala kluka, což vytáhli právě ze Show Jana Krause. To bych neřešila, ale dali tam velkou nahou fotku právě z Volhy. Působilo to na mě jako nějaké porno noviny, a říkala jsem si, jak si tohle vůbec můžou dovolit. Donedávna jsem se s nimi snažila spolupracovat, třeba jsem poskytla rozhovor nebo nějaké vyjádření, ale takováhle fotka je podpásovka. V seriálu jsem byla nahoře bez asi dvě vteřiny a to zaměřování pozornosti jenom tímhle směrem mi není příjemné. Nahota je lákavá, dává se tam proto, aby lidi víc klikali. Kdybych byla pornoherečka, tak s tím asi počítám, ale tohle mi přijde přehnané.

Řešila jste někdy v minulosti něco podobného? Nebo je to poprvé, co vás něco v bulváru takhle naštvalo?

Mám pocit, že je to teď intenzivnější. Což je paradox, protože v dnešní době, kdy vám není ještě ani patnáct a můžete si pustit porno, které je až nechutné a nelegální, tak se řeší tohle. Mně přijde, jak kdyby těm lidem úplně švihlo. Dělá se to takovým šmíráckým laciným způsobem.

Co na pozornost bulváru říká váš partner, který není z prostředí showbyznysu?

Není to pro něj úplně příjemné. My máme svůj svět, já jsem jeho partnerka, matka jeho dětí, takže mě samozřejmě vnímá jinak než lidi, kteří mají pocit, co jsem to za sprostou necudnou holku, která má nahatá prsa každý týden v bulvárním plátku. My to nekupujeme, nečteme to, ale Ondřejovi, což mě štve a mrzí, posílají jeho kamarádi jakýkoli nesmysl vycucaný z prstu a publikovaný v plátku, o kterém já ani nemám ponětí, že existuje. Říkám si, co je vede k tomu, aby mu tohle posílali. On o tom pak samozřejmě přemýšlí a tím pádem u nás doma vzniká konflikt. Na tomhle musíme zapracovat, já se ho snažím uklidnit, myslím si, že jsou to věci, kterým bychom neměli dávat pozornost. Ale chápu, že je to pro něj těžké.

Jak máte vlastně s partnerem nastavený režim, co se týče času s dětmi? Musí být složité skloubit jeho běžnou pracovní dobu učitele a vaše herecké vytížení v divadle i na natáčení.

Bez zapojení a pomoci celé naší rodiny bychom to nezvládli. Partner je skvělý a vlastně je čím dál tím skvělejší táta. Neměl to tak úplně hned – když se narodil Ben, tak byl schopný se třeba ještě v mém šestinedělí sebrat a na týden někam odletět. Mně to nevadilo, brala jsem to, že to tak je, my jsme to tak měli nastavené. Ale když se narodila Antonie, tak mu nějak přecvaklo, najednou začal být rodinný typ, chtěl dělat všechno už jen společně. To já jsem se pak zase trochu rozletěla, uvědomila jsem si, že potřebuju i prostor pro sebe. Teď mě pořád překvapuje a inspiruje mě, abych se na mateřství a rodičovství dívala i z jiných úhlů pohledu. Pořád se v tom vzdělává a zdokonaluje a mě dojímá, že chce být pro děti dobrý vzor a dobrý táta. Jsem strašně vděčná, že jsem si vybrala takového muže. Ale nebudu vám lhát, někdy je to těžké. Když mám před premiérou, do toho točím, mám představení, třeba čtyři víkendy za sebou mám pracovní, takže nemůžu být s rodinou, tak to pak nálada u nás doma není úplně ono. Vynahrazujeme si to o prázdninách, kdy jsme hlavně spolu.

V pořadu Romana Vojtka jste říkala, že s příchodem mateřství jste v herectví přestala řešit některé věci a že byste si třeba pořad Tvoje tvář má známý hlas asi víc užila až teď. Zbavila jste se trémy?

S mateřstvím se automaticky změní priority. Divadlo a výsledek, který neustále někdo hodnotí, najednou přestaly být středobodem vesmíru. Víte, že na tom nestojí svět a že by bylo mnohem horší, kdyby vám někdo řekl, že má vaše dítě nějakou šílenou diagnózu a vypadá to, že nepřežije. To je potom na zhroucení, a i tak se s tím lidi musejí vyrovnávat. Ale nepřestala jsem mít motor, že tu práci chci dělat dobře. Jenom v tom už nejsem tak vyhrocená.

Co jste tehdy řešila, a teď už to dokážete nechat být?

Divadlo je živá věc a to je na něm krásné. Je to vždycky trochu jiné. Každý přijde s jinou náladou a dnešní diváci mají trochu jinou energii než ti, kteří tam byli před týdnem. Dřív to bylo tak, že kdybych udělala nějakou chybu nebo se mi lidi nezasmáli na fór, který jsem měla vypointovaný a nacvičený, tak bych byla schopná o tom ještě třeba měsíc přemýšlet a zabývat se tím, proč to nevyšlo, analyzovat to. Byla bych z toho smutná. A to teď už vůbec nemám. V tom je ten rozdíl – uvědomím si to a jedu dál. Je to jenom divadlo.