ALENA ANTALOVÁ: Ať je klidně nepořádek, hlavně, že je veselo

Předpokládám, že jen v Brně, kde bydlíte, se asi nenatáčelo. Jak jste zvládla kombinovat natáčecí plán se čtyřmi malými dětmi?

Nemohla jsem jet o prázdninách s rodinou na dovolenou do Bulharska, to byla velká daň. Kdybych měla za sebou deset krásných filmů, neřešila bych to, ale já za sebou nemám velký film ani jeden, a tak jsem nechtěla tuhle práci odmítnout. Během natáčení se ale naštěstí uvolnily čtyři dny, za rodinou jsem nakonec přece jen doletěla. A bylo to jako z knížky: tatínek nikomu nic neřekl, maminka se najednou zničehonic objevila ve dveřích a děti
plakaly štěstím.

To je dojemné. Na druhou stranu, říká se jedno dítě, žádné dítě, všechno začíná až se dvěma. A vy máte hned čtyři!

To už je pak jedno. Nula a jedno je velký rozdíl, jedno dítě vám vezme úplně všechno, všechen čas, všechny nervy. Ale dvě, tři nebo čtyři děti vám už nic víc vzít nemohou. Jen ta rekonvalescence se oddaluje. Kdyby se dalo první dítě přeskočit a hned mít druhé, bylo by to nejlepší. U prvního dítěte jsem udělala tolik chyb! Ne že bych u těch dalších chyby nedělala, ale u prvního chcete všechno, jak se má, jak píšou moudré knížky. Potom už některé věci pustíte a vše jde mnohem líp, přirozeněji.

Mám kamarádku, co má stejně jako vy čtyři děti, a ta mi říkala, že jsou všude za exoty. Všichni se jich pořád ptají, jestli s mužem tolik dětí plánovali…

… a taky jestli jsou věřící, co? To znám! U nás je to spíš o tom, že jsem měla obrovské štěstí na svého muže. Prostě si s ním troufnu „do lesa“. (smích) A taky že jsme začali s děvčaty. Kdybychom začali s klukama, asi nás tolik nebude.

Vy jste si „do lesa“ troufla dost brzy, otěhotněla jste snad po dvou měsících.

To bylo hned. Ale vůbec nemám pocit, že bychom něco urychlili. Naši viděli mého muže poprvé až na svatbě, to je naprosto šílený. Sebe bych tedy nechtěla mít za dceru! Ale já to někdy takhle v životě mám. O určitých věcech absolutně nepochybuji, protože vím, že jsou správně. Nemůžu a nechci proti nim jít, protože vím, že by to byla hloupost. Poslouchám.

S mužem jste tedy věděla hned?

Na první schůzce ne, ale v ten den večer už ano. Mého muže mi dohodila kamarádka. Řekla mu, že má dvě výborné kámošky, jedna lepší než druhá, a obě jsou zrovna volné, jestli by s jednou z nich nechtěl chodit. Zvala nás, ať k ní přijdeme na snídani, že on tam taky bude. Samozřejmě jsem odmítla, přece se nenechám od někoho okukovat! Pavlínka, ta druhá z nabídky, šla. Ona nenechá na žádném chlapovi nit suchou, ale Pepu tak strašně moc vychvalovala, že už mi to přišlo fakt moc. Lezl mi na nervy už dopředu.

Jak to dopadlo?

Byla jsem pěkně nabroušená, a tak jsem řekla, ať mi s ním domluví rande, že jim ukážu, jaké má ten zázrak chyby. Pepa staví ploty, má ta velká auta, a tak jsem ho požádala, jestli by mi nepomohl přestěhovat sedačku, kterou jsem si zrovna koupila. Přišel tehdy večer se svým čtrnáctiletým synem, kterého měl v péči. A úplně mě odzbrojil! Jeho syn byl zrovna v pubertě, ale bylo vidět, že chce být stejný jako otec, měl stejné oblečení, stejný řetízek… A taky jsem si uvědomila, jak na něj jde chytře. Vůbec ho nestíral, i když mohl, ale komunikoval s ním s obrovskou láskou a moudrostí. To mě dostalo.

Alespoň jste hned měla naprosto jasno, že bude skvělý otec.

Možná už mi tehdy tikaly biologické hodiny, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Prostě jsem z něj byla úplně paf. Asi to zařídila příroda. Já se jí vůbec snažím dost řídit, snažím se plout na určité životní vlně, mám pocit, že tak člověk nadělá nejméně chyb. Možná jsem si svého muže zasloužila. Možná si zasloužil on mě. A možná je to všechno úplně jinak. Nevím. Ale jsem velmi šťastná a vděčná, že...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LEDNOVÉ MARIANNE.