Adéla a Dalibor Gondíkovi: Opravdoví spojenci se z nás stali až v pubertě
Jsou nejznámějším a nejsehranějším sourozeneckým párem v českém šoubyznysu. Jakmile člověk vidí Adélu a Dalibora spolu, třeba při moderování, je zřejmé, jak moc si spolu rozumějí. Čemu to přičítají? A umějí se spolu vůbec pohádat?
Zdá se, že máte stejný smysl pro humor a skvěle se doplňujete. Bylo to tak vždycky?
Adéla: Myslím, že tu souhru máme odjakživa nějak přirozeně v sobě. Nám to zvláštní nepřipadá, protože jsme vyrůstali v Sokolově v prostředí, kde všechny rodiny kolem měly dvě děti. Když jsme vyběhli ven, tak nás tam bylo až dvacet. A ve všech rodinách to tahle klapalo a co víme, tak klape dodnes.
Dalibor: Hádky nebyly nějak zásadní. Jen klasické dětské šarvátky. Chtěl jsem třeba, aby mi něco podala, a ona provokovala a schválně mi to nepřinesla. Pubertu jsme už zažili v Praze na škole, a právě tam se z nás nás naopak stali velcí spojenci. I když jsme si žili každý svůj život, měli jsme v sobě vzájemnou oporu.
Určitě vás hodně věcí spojuje, ale co vás naopak nejvíce rozděluje?
Dalibor: Já myslím, že nás nerozděluje nic. Asi to hodně lidem připadá divné, ale my si to hýčkáme. Spousta lidí nám píše, že by měli rádi v rodině vztahy jako my. Myslím, že je to základ všeho. Můžete být sebešťastnější v práci, ale jakmile to nefunguje doma, tak vám to v podvědomí pořád hlodá.
Adéla: Já myslím, že nás rozděluje láska k běhání. Dalibor je vášnivý běžec. Já jsem se o to pokoušela, ale musím říct, že mají běžci pravdu, že se přes tu první fázi musí člověk dostat, přetrpět ji. Pak si vytvoří závislost. To se mi bohužel nestalo.
Umíte se taky pohádat? Jaká byla vaše nejdramatičtější hádka?
Adéla: Žádné velké hádky si nepamatuji. Já se hlavně nehádám nikdy s nikým. Těžce snáším jakékoli napětí, takže se hádkám vyhýbám. Volím taktiku mlčení. A myslím si svoje.
Dalibor: Já bych tedy neřekl, že se Adéla vyhýbá hádkám se mnou. Já si od ní pamatuji hodně drsné nátlaky na mou osobu, abych nedělal tohle a tamto, jedl tohle a tamto, nechodil tam a tam a podobně… A úplně potichu to tedy Adéla neříkala.
Adéla: Ale to je něco jiného. Když vidím, že jsi v něčem zabedněný a nedáš si říct, tak už člověk musí zvýšit hlas, aby ses probral. Ale stejně, když jsem na tebe křičela, tak s úsměvem.
Dalibor: No, nevím.
Myslíte si, že na tom, že spolu dobře vycházíte, mají podíl i vaši rodiče?
Dalibor: Jednoznačně. To je něco, co se nedá vnutit. Jen jít příkladem. Děti pak intuitivně opakují, co vidí doma. Táta se například často rozčiloval a někdy i zvýšil hlas. Je pro nás dodnes autoritou, ale že bychom někdy slyšeli, jak se hádají rodiče mezi sebou nebo po sobě hážou talíře, to rozhodně ne. Vyrůstali jsme v klidu a míru a hlavně obklopeni láskou.
Adéla: K tomu vedeme i naše děti. I když jsme stihli každý jenom jedno, myslím, že měly hezké dětství, mají spolu pěkný vztah a ponesou si to v sobě celý život. Budou na své dětství v dospělosti hezky vzpomínat, tedy doufám. Je pravda, že mě občas šokují, že si něco nepamatují. Dcerka se mě třeba asi v deseti letech zeptala, jestli...
...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V DUBNOVÉ MARIANNE.
Aktuální číslo Marianne v digitální podobě koupíte ZDE
Předplatné Marianne nebo jednotlivá čísla s poštovným zdarma pořídíte ZDE.
