Vaše knihy Dva měsíce v Lisabonu a Tři měsíce v Barceloně ukazují město z pohledu dítěte. V čem je jiný a čím pro nás může být přínosný?
Je asi o metr níž než dospělácký, takže vidíte jiné věci. Poprvé jsem to se synem zažil, když mu byl rok. Rozbrečel se na Karlově mostě a já nevěděl proč – až mi došlo, že přes kamenné zábradlí nic nevidí. Když jsem ho zvedl, rázem se usmíval. Další věc – jakákoli šikmina, rampa, nakloněná plocha je pro malé dítě tisíckrát atraktivnější než rovina. Metrový nájezd pro hendikepované u kostela je mnohem lepší než krásné náměstí vedle, po kterém autíčka nejezdí. Dítě má jiné priority. Je dobré udělat si čas, a místo abyste ho táhli tam, kam chcete vy, sledovat jeho. Objevíte jiný pohled na svět. V Lisabonu jsme byli na jaře 2019, a když jsme se loni v listopadu vraceli z Ameriky, na týden jsme se tam zastavili. Filip si pamatoval, že u kavárny v jednom parku měli malou tramvaj – jenže tam už nebyla. Strašné zklamání, pláč. Paní na baru nám řekla, že se jí museli zbavit, protože kvůli koronaviru bylo málo turistů, a nevěděla, kde je teď. Filip ji samozřejmě chtěl najít. Hledali jsme v místech, kde je víc turistů, ale marně. V devět večer jsme vystoupili u našeho domu, a Filip ji objevil v místní masně. Asi ji dávali na noc dovnitř, aby ji nikdo neukradl. Ráno jsme tam přišli, on se svezl a dodnes ten příběh rád vypráví, říká mu Záhada ztracené tramvaje.
Nechat se vést dítětem, to zní jako ukázka respektujícího přístupu.
Můj táta to dělal taky. Měl se mnou nekonečnou trpělivost. Byl architekt, stavěl domy po celém okrese tehdejšího Gottwaldova. Jednou jsem s ním jel autem, vidím fotbalové hřiště a povídám – tati, zastav, zakopeme si. On se podíval na hodinky, řekl „no tak přijedu pozdě“ a chvíli jsme si kopali. Snažím se dělat to stejně.
Jste jedináček?
Ne, mám starší sestru. My se ženou máme jedno dítě a myslím, že u toho skončíme. S jedním dítětem je všechno tohle možné, navíc Filipa ještě unesu, když padá únavou.
Dělíte si péči o něj v zahraničí jinak než doma?
Ano, víc to leží na mně. Ale není to jednoduché. Asi nejsme s Markétou výjimeční v tom, že máme odlišné pohledy na výchovu. Se mnou si užije víc dobrodružství, a tak se mnou chce venku trávit víc času než s mámou. Vím, že je to nespravedlivé, navíc manželka má vždycky pravdu. Opravdu, bez přehánění. Její pohled je rozhodně bezpečnější a zdravější. Všem rizikům jsem Filipa vystavil já. Sice to dopadlo dobře, ale párkrát moc nechybělo, a byl by průšvih.
Co se třeba stalo?
Když mu byly necelé tři roky, posadil jsem ho na sáňky a ten svah byl opravdu hodně zledovatělý. Mně klouzaly boty, takže byl nahoře dřív a volal – můžu jet? A já na to – můžeš. Úplná blbost. Sáně nabraly neskutečnou rychlost a řítily se ke stromu. Skočil jsem před něj, narazil do mě, hrozná rána, ale naštěstí se nic nestalo. Kdyby to viděla moje žena, byl by to hodně velký problém. Od té doby si dávám větší pozor, ale občas se něco takového stane. V Barceloně i Lisabonu jsme spolu venku trávili třeba deset hodin. A to prostě neuhlídáte, i kdybyste se na hlavu postavila. Navíc Barcelona má sedmkrát větší hustotu obyvatel než Praha, takže potenciálních nebezpečí a konfliktů je víc než tady. Když si ale vzpomenu na svoje dětství, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. A taky žijeme.
Myslíte, že dnes je město pro děti bezpečnější?
V žádném případě. Ale rodiče jsou úzkostnější. Naši rodiče byli v průměru zhruba o deset let mladší, takže asi byli mnohem bezstarostnější, a taky měli méně informací o rizicích. Socialistický režim je dokázal docela dobře odtlumit. Navíc za nás byla běžná družina. Učitelka odešla s tlupou dva kilometry daleko a pak se zase vrátili. Když zjistíte, že na tom nic není, vyrazíte tam pak sami. V pěti šesti letech jsme si hráli dva kilometry od domu, nikdo o nás nic nevěděl, nikdo nás nehledal a ve stanovený čas jsme byli doma. Dnes bych si netroufl pustit syna tak daleko. Tehdy to přitom šlo a bylo to bez problému.