„To, že děti nevedeme k samostatnosti, je průšvih,“ říká psychoterapeutka Eva Labusová

Kdy je dítě dostatečně zralé na to, aby mohlo jít samo ven? Do školy, na nákup, hrát si s kamarády. Hrozí dnes dětem venku větší nebezpečí než dřív?

Dítě nám samo dá najevo, kdy doroste touze začít žít samostatněji. Hlídejme, abychom mu nepředávali případnou vlastní rodičovskou úzkost. Podporujme jeho odvahu i odolnost. To, že dnes dětem objektivně hrozí větší nebezpečí, souvisí s životním stylem. Doprava se zrychlila a zhoustla. Ubylo volných prostranství. Zejména v městském anonymním a sociálně atomizovaném prostředí může snáze dojít k obtěžování, vnucování drog a podobně.

Hraje kromě více nebezpečného prostředí roli ještě něco jiného?

Průšvih je hlavně to, že současné děti obecně nejsou vedeny k praktické samostatnosti. Chybí jim nerušený čas, do kterého by jim dospělí nezasahovali. Vlastně mají skoro pořád nějakého „hlídače“ za zadkem, který za ně neúměrně dlouho myslí i koná. Jsou zvyklé, že budou obslouženy. Cosi velmi důležitého ohledně samé podstaty života jim uniká. Jsou-li stále pod kontrolou, nenaučí se být samy se sebou, neumějí improvizovat ani experimentovat. Tím pádem taky nemají moc možností, jak se poučit z vlastních chyb. Mnoho dětí je vlastně jen v roli jakýchsi konzumentů rodičovských služeb a bývají těžko uspokojitelné, naopak si ještě stěžují. Jen pozor na to, že když děti nemají možnost malých chyb a malých nehod, snáze je pak - právě pro nedostatek zkušenosti - potkají ty větší.

Podporuje dětskou samostatnost a pocit zodpovědnosti i to, když dětem dáváme nějaké úkoly, například jednoduché domácí práce?

Platí obecné pravidlo, že dítě může a má dělat to, čeho je z hlediska svého vývoje schopno. Po skončení miminkovského věku je na místě pozorovat a poznat, co dítě zvládne samo. Častý problém je v tom, že rodičům přijde praktičtější - protože je to rychlejší - nadále dělat za dítě spoustu věcí, které by ovšem dělat vůbec neměli! Jde o to dát dítěti důvěru, najít trpělivost a čas na křehké začátky v samostatnosti a maximálně ji podporovat.

Takže se nemáme bát například spojení dítě a nůžky?

Je pozoruhodné, jak šikovně se děti staví k užívání běžných nástrojů, včetně těch v naší kultuře obávaných, jakými jsou právě třeba nůžky nebo křehké předměty, je-li jim to bezpečně a přiměřeně umožněno. Nejpozději od předškolního věku by děti v rodině měly mít své stabilní úkoly a plnit je i tehdy, když k tomu nemají žádnou chuť. Jde o vývojový úkol naučit se zvládnout odklad uspokojení a přijmout spoluzodpovědnost za vytváření domova a péče o život jako takový. Využívejme toho, že čím menší je dítě, tím větší bývá jeho nadšení a ochota. Důležité také je, aby dítě mohlo každou činnost spojovat s patřičným prožíváním. Batolata totiž ještě nemyslí v souvislosti příčina-následek, objevování běžných činností je pro ně dobrodružstvím a výsledky práce skutečným překvapením i zdrojem radosti. Nepromarněme dary magického věku.

Všimla jsem si, že malé děti zajímá i práce, která jim později přijde nudná. Třeba luxování nebo mytí nádobí…

Pro dospělé nejnudnější práce malým dětem skutečně nevadí, naopak je vykonávají s velkým zápalem. Pokud toto vývojové období propásneme, zařadíme se nejspíš mezi velké množství současných rodičů, kteří jsou doslova zoufalí, protože jejich třeba už dospívající děti o nic v domácnosti nemají zájem a pomáhat zarytě odmítají. Samozřejmě je ve hře i smysluplnost – pokud některým domácnostem a domovům vládnou oddělené pokoje, chybí i společné vaření a stolování, a oči jsou stále upřené někam na displej, těžko se rodina přirozeně sdílí u naplňujících aktivit. Chybí totiž ten nejdůležitější tmel, který nejbližší vztahy drží pohromadě - citová vazba a pocit vzájemného vnitřního napojení. S touto potřebou se každé dítě rodí, ale o tom, zda se rozvine, rozhodne až způsob, jakým v rodině je, nebo není naplněna.