Když si Jana těsně před čtyřicítkou našla přítele, byla štěstím bez sebe. Všechny její kamarádky už měly děti a ona po miminku taky toužila, ale tak nějak nemohla najít toho pravého, s kým ho mít. Když si pak našla přítele, měli na věc stejný názor a do roka otěhotněla. Ale realita byla trochu jiná, než si představovala. Její chlapeček byl velmi neklidné a plačtivé miminko. Uklidnil se pouze při kojení a v kočárku. Takže Jana trávila až 6 hodin denně na procházkách. K tomu měl její přítel v té době novou práci, kde musel trávit více času, a ona tak zůstávala po většinu dne sama. Její kamarádky, co měly starší děti, měly sice spoustu rad, ale neměly vyloženě čas se za ní zastavit a pobýt s ní – protože škola, kroužky a tak podobně. Ačkoliv Jana měla to, po čem celý život toužila, cítila se velmi osamocená. A není jediná žena, kterou tohle potkalo.
Podle organizace Mamio se cítí osaměle 81 % maminek, ty čerstvé dokonce uvedly, že nejenom jednou za čas, ale i několikrát do týdne. Life koučka a mediátorka Helena Theunissen přitom potvrzuje, že se s tímto problémem často setkává i ve své praxi.
„Maminka na mateřské se může cítit péčí o dítě naplněná, vnímá jej jako své poslání, své dítě bezmezně miluje, plánuje s ním spoustu aktivit, a přesto se může cítit osaměle. Ať je to tím, že je partner po velkou část týdne v práci, o víkendu si zajede na kolo, či odpočívá. Nebo má taková maminka své rodiče daleko. Přijeli, když se miminko narodilo, ale dlouho se nezdrželi a najednou je jediným spojením videohovor. Podobně k osamění přispívá, pokud se žena stala velmi mladou či starší maminkou a její vrstevnice už mají děti odrostlé nebo naopak priority kamarádek se točí okolo cestování, studia či kariéry. Prostě nemá své zkušenosti s kým sdílet. A než si najdou nové kamarádky třeba na dětském plavání nebo ve školce, tak přeci jen nějaká doba uběhne,“ přibližuje Theunissen. Ze samoty a pocitu, že je žena na vše sama, což často nebývá jen pocit, může kvůli náročnosti nové mateřské role dojít až k vyhoření. Což byl i případ Jany. Kromě pocitu samoty začala mít i problémy s kojením a vše se tak nějak hromadilo. Při jedné návštěvě dětské lékařky se jí doktorka zeptala, jak se má, načež se instantně rozbrečela. Vyhledala ale odbornou pomoc a časem si uvědomila, že nemusí vše zvládat sama, ani podle diktátu ostatních, a začala se více rozhodovat sama za sebe.