Když si dnes vzpomeneme na dobu, kdy být homosexuál bylo naprosté tabu, bylo to nelegální, nechutné, zvrácené, nemocné a hříšné, a lidé, kteří tyto „praktiky“ provozovali, se měli jít léčit, napadne nás, jak pošetilý tento názor byl. Dnes díky bohu víme, že homosexualita není nemoc. Přesto by se mnoho rodičů nesmiřovalo se skutečností, že je jejich dítě homosexuál, snadno. A nyní si představte, že vám vaše dítě oznámí, že je nebinární.
Podle názoru sexuologa Pavla Turčana existují tři pohlaví – mužské, ženské a nebinární. Může nastat situace, že se vám vaše dítě svěří s tím, že si o sobě myslí, že je právě nebinární. Ať už jsme o tomto pojmu slyšeli cokoliv, nebo si o něm myslíme bůh ví co, je dobré vědět, co to vlastně znamená. To je základ, bez kterého nikdy nebudeme moci pochopit pocit, který se v našem dítěti odehrává.
Homosexualita, ačkoliv je to něco trochu jiného, protože se jedná o orientaci, nikoliv o identitu, má jasnou definici. Každý ví, co to znamená, co si pod tím přesně představit. Stejně to máme i s trans lidmi. V otázce nebinárních osob to tak snadné není. Pro lidi, kterých se to netýká, je daleko těžší pochopit, co být nebinární vlastně je. „Máme určité společenské konstrukty – co je typické pro ženy a co pro muže. Nebinární člověk je někde uprostřed. Může být blíž k ženě, nebo blíž k muži. Také se někdo může cítit být někdy více ženou, jindy zase více mužem. Jsou to lidé, kteří do našich standardních škatulek nezapadají,“ vysvětluje Pavel Turčan.
Tito lidé se mohou setkat s velkým nepochopením právě ze strany nejbližších, což pan doktor potvrzuje. „Dnes nám často pacienti vodí svou rodinu, která jejich identitu potřebuje přijmout. Součástí naší práce je pomoci rodinám a blízkým vše pochopit a snažit se přijmout. Prvotní vysvětlení je na mně, pak už je posílám k rodinnému terapeutovi,“ vysvětluje pan Turčan a dodává, že jsou kolikrát zajímavé obavy rodičů, jak to přijmou babička a děda. Ve výsledku to přitom prarodiče přijímají mnohdy lépe než samotní rodiče. Podle jeho slov je jen zlomek těch, co nedokážou přijmout své dítě takové, jaké je. „To už je potom o sobeckosti,“ říká.
Dítě potřebuje být pochopeno. Potřebuje dostat šanci, aby si mohlo alespoň vyzkoušet žít tak, jak si přeje. Stačí, když ho rodiče a okolí třeba jen začnou oslovovat tak, jak samo chce. Kdyby šlo pouze o hledání se, může se pak zase beztrestně vrátit zpátky.
Často slyšíme názor, že se lidé mají moc dobře, a tak si vymýšlejí hlouposti. Je možné, že to někteří, kteří si nejsou zcela jisti sami sebou nebo prochází vzdorem v období puberty, mohou na chvíli jako pózu použít. Těch je ale menšina, a právě proto je dobré dát jim prostor, ať si to mohou vyzkoušet. Pokud půjde o vzdor, tak to dítěti dlouho nevydrží a vzdá to. „Ve své péči mám asi šedesát dospívajících dětí a z nich se jen dvě vrátily zpátky. Rodiny byly nakonec spokojené, že to tak dopadlo,“ dodává Pavel Turčan.
Vítězství není to, zda se dítě vrátí zpět, nebo zůstane nebinárním. Vítězství je, když je vaše dítě spokojené a najde svou cestu. Život nebinárního člověka rozhodně není jednodušší, takže to skutečně není nic, co by si člověk vybral, aby byl momentálně trendy. Nejjednodušší je být ve svém těle spokojený. Jen blázen by si vybral něco složitějšího a náročnějšího a riskoval tak například šikanu okolí. Na to je dobré pamatovat.
