Každá cesta k úspěchu mladého sportovce je jedinečná, protože každý má svůj vlastní hnací motor, který ho vede k cíli. Někteří netouží po individuální slávě osamocené hvězdy, ale chtějí být součástí týmu talentovaných lidí, kteří společně vytvářejí něco velkého, a tím se stávají součástí souhvězdí. Přesně tak to vnímá úspěšná šampionka, nyní maminka a majitelka taneční školy Vendula Poznarová, která poskytla exkluzivní rozhovor pro Marianne.
MgA. Vendula Poznarová, rodačka z Náchoda, je vicemistryní České republiky v latinskoamerických tancích, mistryní světa v latinskoamerických formacích a držitelkou čtvrtého místa z mistrovství světa ve Stavangeru v latinskoamerických tancích. Tvrdí: „Pokud vidíte v dítěti talent a odhodlání, nebojte se ho podpořit tím, že mu dovolíte vybrat si školu, jakou chce, ať ho na jeho cestě za snem nezdržujete.“
Zeptali jsme se Venduly na několik otázek, jak se stát úspěšným šampionem, jaké překážky mohou nastat a jak z těchto zkušeností co nejvíce získat.
Jak jsi začala s tancem a co tě na něm nejvíce zaujalo?
Od malička jsem milovala tanec. Vždycky jsem chtěla tancovat a být v tom nejlepší. Milovala jsem vyjádření prostřednictvím pohybu, což je něco, co mě fascinuje dodnes, a stále je to nedílnou součástí mé osobnosti a práce.
Co bylo tvým hlavním hnacím motorem? Byla to touha, motivace, nebo tě inspiroval nějaký konkrétní tanečník či tanečnice?
Profesionální tanečníci byli i moji rodiče, ale nelze říct, že bych k někomu určitému vzhlížela. Tanec byl jednoduše ve mně, proudil mým životem, mou krví. Je to podobné jako u těch, kteří rádi zpívají a chtějí prostřednictvím zpěvu vyjádřit všechny své emoce. Chtěla jsem co nejlépe předávat prožitky ztvárněné tělem.
Jak jsi začala trénovat a jakou podporu ti poskytovali rodiče při zahájení tvé úspěšné kariéry tanečnice?
Na tréninky jsem dojížděla opravdu čtyři až pětkrát týdně, a to 50 kilometrů daleko. Nevadilo mi to, protože mě to naplňovalo a hnalo kupředu, takže jsem to nevnímala jako překážku. Byla jsem si vědoma, proč to dělám. Rodiče mě v tanci úžasně podporovali, jezdili se mnou a fandili mi. Největším problémem na této cestě bylo, že tanec vnímali spíše jako koníček než jako povolání. Proto byli proti, když jsem chtěla tanec studovat.
Jak to nakonec dopadlo? Podlehli rodiče tvému snu, nebo jsi musela studovat něco jiného?
Rodiče samozřejmě nepodlehli mému snu, protože byli přesvědčeni, že tanec pro mě nebude zajišťovat obživu. Sami dobře věděli, jaká úskalí tato profese přináší, a chtěli mě před tímto ochránit. Proto jsem nejprve studovala gymnázium a následně cestovní ruch. Upřímně si však myslím, že mě to zdrželo od mé skutečné kariérní dráhy.
Takže jsi nejprve dostudovala a potom se vrátila k tanci?
Takhle jednoduché to úplně nebylo. Ve zkratce se mi však cesta krásně otevírala. Začala jsem učit tanec, což mi přineslo cenné zkušenosti. Postupem času jsem potkala někoho, s kým jsem sdílela svůj život, a přišla fáze, kdy jsem chtěla mít děti. Brzy jsem zjistila jsem, že mě více přitahuje tvorba tance tedy – choreografie, kde jsem začala mít i ocenění a úspěchy. Založila jsem taneční školu Contemporary – prostor pro tanec. Vystudovala jsem magisterský program v oboru choreografie na taneční fakultě HAMU u Jana Kodeta a Mirky Eliášové. V roce 2019 jsem zahájila studium v doktorském programu oboru choreografie na HAMU.
Jaký je tvůj dnešní pohled na tvé povolání a tvorbu s odstupem času?
Vrátila jsem se k tanci trochu jiným způsobem, ale musím říci, že mě to naplňuje ještě více. Když nejsem autorským tvůrcem celého díla, ale choreografickou součástí týmu talentovaných lidí a umělců. Dílo pak vidím jako celek, který je výsledkem společného úsilí a umu všech zúčastněných. Mým největším zážitkem byla spolupráce na choreografii „Balada pro banditu“ pro představení Divadla Na Vinohradech, režie Juraj Deák. Právě při této práci jsem si uvědomila, že tvorba divadelní choreografie je mou životní vášní.
Co bys poradila dnešním dětem a rodičům na cestě za jejich snem?
Jsem sama matkou a aktuálně jsem stála před stejným rozhodnutím jako moji rodiče – podporovat dceru v její vášni pro tanec, nebo ji vést jasnou cestou gymnázia a následně konvenční možností vysoké školy? Rozhodla jsem se jí dát šanci a podpořit její rozhodnutí pro studium na konzervatoři, nechci jí bránit v jejím nadšení a motivaci, protože právě tyto vlastnosti považuji za silné hráče cestě k úspěchu. Rodičům budoucích šampionů radím mít trpělivost, porozumění, nebát se poradit o talentu svých dětí s jejich trenéry a co nejzodpovědněji vyhodnotit jejich potenciál. Tím myslím, že pokud se u dětí spojí talent s přirozeným a chtěným tahem na branku, nebojte se a podpořte je ve všem, o čem sní.
Ze své osobní zkušenosti i ze sledování cesty svých svěřenců dodává: „Když víte, co chcete, nebojte se toho a pracujte na sobě. I když vás tato cesta dovede k jiným cílům, vždycky se vám vyplatí a zlepší váš život."
