Z polyesteru se stalo sprosté slovo, biobavlna se hřeje na výsluní a slova jako recyklovaný a udržitelný jsou běžnou součástí popisek produktů nejen v módním byznysu. Důraz na materiály, z nichž se oblečení vyrábí, snad nikdy nebyl větší. Víte, co je při nákupech zásadní a jak se ve změti protichůdných informací zorientovat?
Kromě roky zaběhnutých materiálů se hledají nové, takové, které by dopady na životní prostředí mohly snížit na minimum. Ale není každé získávání plodin svým způsobem zásah do přírody? A jak moc vlastně velké oděvní společnosti skutečně mohou a chtějí smýšlet udržitelně?
Přírodní materiály jsou lidmi z oboru upřednostňované před těmi syntetickými hlavně díky přirozeným vlastnostem, jako je schopnost samočištění nebo prodyšnost. Obvykle však platí, že čím přírodnější materiál, tím náročnější je údržba a vyšší je i cena. Právě proto se stal tolik populární polyester - nemačká se, rychle uschne a je levný. Navíc dlouho vydrží, polyesterové tílko bude i po deseti vypráních s velkou pravděpodobností vypadat stejně, což se o tričku z bavlny horší kvality říct nedá.
Prakticky: Praní oblečení je poměrně zásadní rozlišovací faktor, pokud mluvíme o rozdílech mezi přírodními a syntetickými materiály. Ty druhé totiž musíme prát častěji, protože ze své podstaty nejsou prodyšné, polyesterové šaty mohou být i po jednom nošení celkem výrazně cítit potem. Což se vám u lnu, vlny či hedvábí zkrátka nestane. Při praní polyesterového oblečení se navíc do vody uvolňují mikrovlákna, která nezachytí žádná čistička odpadních vod, a proto doputují až do oceánu. A zřejmě si umíte představit, kde podobná mikroskopická vlákna asi končí.
Smýšlet v módě udržitelněji rozhodně neznamená jít k šatníku a vyházet z něj veškeré oblečení z polyesteru a akrylu. Po chvilce třídění navíc zjistíte, že je spousta kusů vyrobených ze směsi přírodního a syntetického materiálu, ať už kvůli snižování výrobních nákladů, nebo pro dosažení požadovaného „finiše“ látky.
Prakticky: Pokud oblečení z polyesteru nosíte, máte ho ráda a cítíte se v něm dobře, je pro planetu prospěšnější než nově koupený kus opatřený ekologickým certifikátem. Navíc je například u společenských šatů, sak či halenek polyester nahraditelný jen skutečně luxusními materiály. Tím se vracíme k zásadní myšlence udržitelné módy - při nákupech se snažte upřednostnit kvalitu nad kvantitou.
Ve změti visaček hlásajících „Sustainable“, „Care far planet“ nebo „Green line“ je pro běžného zákazníka složité se zorientovat. A na to bohužel značky často sázejí. Navíc každé z hesel značí něco jiného. Některým chce firma dát najevo, že použila energii z obnovitelných zdrojů, jiným říká, že pracovníci oblečení vyrobili za férových podmínek, dalším zaručuje minimální dopady na životní prostředí.
Prakticky: Značky poslední dobou často předvádějí takzvaný greenwashing, kdy se navenek snaží působit environmentálne zodpovědně. Vyprodukují proto jednu linii udržitelného oblečení, ale vedle ní vznikne deset kolekcí vyrobených ne zrovna zodpovědnou cestou. Koupit si tři trička se zelenou visačkou namísto jednoho bez ní je navíc podobně efektivní jako přejíst se zdravým jídlem jen proto, že je zdravé.
Stejně jako v potravinách existují alternativy pšeničné mouky, v módě se hledají nové cesty, z čeho oblečení šít a čím ho barvit. Např. berlínská značka Algalife vynalezla materiál z vodních řas, KD New York používá vlnu ze sójového odpadu z výroby tofu. H&M, Hugo Boss či Paul Smith zase v kolekcích využili ananasovou „kůži“ Pifiatex, s níž přišla už v devadesátých letech Španělka Carmen Hijosa, a Alice Potts z Británie objevila poměrně bizarní zdroj materiálu - lidský pot získaný z nošeného oblečení. Než se tyto materiály stanou konvenční, asi ještě chvíli potrvá, ale informovanost a touha po změně jsou hnacími motory, na něž se v přístupu k oblékání můžeme spolehnout.
Prakticky: U nákupů čím dál víc platí, že v jednoduchosti je síla. Nezbývá než zopakovat slavný citát Vivienne Westwood: „Nakupujte méně, dobře vybírejte a starejte se, aby vám oblečení vydrželo.“
autorský článek
