Na tom, že byla 20. léta 20. století bouřlivá, svobodná a plná změn, má svůj podíl mimo jiné i móda. Byla to doba, kdy se hrdinka z Fitzgeraldovy knížky ostříhala na mikádo, kromě vlasů se zkracovaly také sukně a zrodily se legendární „malé černé“, které od té doby nosí celý svět. Pojďme se podívat, čím se můžeme nechat touto dobou dnes inspirovat.
Ve 20. letech to bylo poprvé, co sukně odhalily ženská lýtka a také to bylo poprvé, co světlo svatě spatřily Coco Chanel „malé černé“, které se staly základem šatníku každé ženy. Celkově nejvýznamnější módní návrháři začali ženy oblékat do mnohem pohodlnějších oděvů, než tomu bylo doposud. Volné, rourovité střihy se spadlým pasem a lemem sukně končící koketně na holeních, si brzy všichni oblíbili. Šílenství ve stylu art deco se přeneslo natrvalo do módy.
V této době ještě bylo brzo, aby se ženy inspirovaly mužským oblečením, prozatím sahaly po chlapeckém stylu. Na ústupu byly nejrůznější vycpávky a rýsování křivek. Součástí tohoto vzhledu byla i krátká sukně, kterou do té doby nosívaly jen mladé dívky a holčičky, které ještě nepřijímaly svou ženskost pomocí módy. Charlotta Révyl z módního domu Premet upozornila v roce 1924 v celovečerním pořadu, že v době, kdy si ženy stříhaly vlasy na krátko, nosily drobné kloboučky stažené do očí, zakrývaly si dekolty, nosily dlouhé rukávy a preferovaly chlapecké siluety, nezbylo ženského zhola nic, pouze kotníčky.
Ještě před tím, než si čtenářky zamilovaly postavu Bernice z pera spisovatele F. Scott Fitzgeralda, se již koketovalo se zkracováním dlouhých vlasů. Postupně krátkým střihům propadaly módní ikony, tanečnice, herečky, až mikáda prosákla do celého kadeřnického odvětví a jiný účes, než ten pod uši, byl téměř tabu. Dnes je v módě spoustu druhů mikád, které jsou ideální, pokud chcete větší změnu svého vzhledu. Stačí si jen vybrat, který konkrétně bude pro vás ten nejlichotivější. „Po týdnech strávených v elegantních restauracích Paříže nebo New Yorku byste sotva spatřili ženu s dlouhými vlasy. Mikádo vládne!“ psal Vogue v roce 1926.
Ženy, kterým se ve 20. letech říkalo flapperky, byly ikonou tohoto desetiletí. Jednalo se o sexy mladé ženy oblečené do těch nejmódnějších šatů a na rozdíl od dřívější historie už neměly představovat něco hanlivého. Ve Viktoriánském období byly totiž prostitutky nazývány flapperky, nicméně v této době šlo spíše o označení žen kráčejících ve volných botách, což při chůzi vydávalo klapavý zvuk. Již v roce 1917 neneslo toto označení žádný hanlivý podtext a film The Flapper z roku 1920 způsobil, že každá mladá žena chtěla být flapperkou. Co se týče lemu sukně, nekončil tak vysoko, jak bychom se mohli domnívat. Dokonce ani flapperky neodhalovaly své nohy příliš. Tato část těla totiž byla stále považována za intimní partii. To dávalo ovšem příležitost koketně odhalovat nohy například při sezení. Lem sukně se ovšem nedostal výš než pod kolena a nožky byly vždy v punčochách. Letos jsou však velkým trendem minisukně. Ještě že nejsou nohy již považovány za něco, za co bychom se měly stydět a co bychom měly zahalovat.
Ještě ve 20. letech by elegantní dáma nevyšla ven na ulici bez klobouku, to se zkrátka neslušelo. Ale namísto širokých pokrývek hlavy, které se nosily na začátku století, se dostaly do módy tzv. Cloche, drobné kloboučky připomínající zvon. Právě ty krásně seděly na trendy mikádech. Nezbytnost kloboučků však platila jen přes den. Jakmile padla tma a nastal bouřlivý večer, kloboučky a morálka se ve velkém odhazovaly.
Právě ve 20. letech způsobila Coco Chanel naprostou módní revoluci, když navrhla elegantní, decentní malé černé šaty z krepdešínu. A nešlo jen o nadčasový střih šatů, ale také o barvu. Do té doby byla černá spojována především s truchlením. Chanel však tuto dnes nejoblíbenější barvu povýšila na módní trend. Vedle honosně a četně zdobených modelů, které v té době hrály prim, byly malé černé symbolem jednoduchosti a decentnosti. Od té doby máme tento kus oděvu zafixovaný jako něco, co by měla vlastnit každá stylová žena na úrovni.
