Tohle je projekt, kde se sešly dvě bývalé sousedky: Andrea a Monika. Před lety je dělilo jen pár pater v činžáku, pak se ale Andrea odstěhovala a až práce ji přitáhla zpět na místo, kde prožila kus života. Sentiment ale rychle zmizel, bylo potřeba hnout s Moničinou koupelnou!
První potřesení ruky a je vám to jasné. Monika je pohodová, milá, komunikativní a navíc má skvěle zařízený byt – jen slušnost nám nedovolila bezostyšně ho prozkoumat do posledního zákoutí. S manželem a dvěma dcerami bydlí kousek od legendárního pražského Ďolíčku, kde atmosféru určují ulice lemované vysokými činžáky. „Bydlíme tu od roku 2005 a musím přiznat, že největší inspirací při zařizování pro mě bylo a je Marianne Bydlení. Andreu jsem znala jako sousedku a sledovala jsem i její práci v časopise,“ vypráví Monika. Byt si zařídila skvěle. Když ale rodina zatoužila po nové koupelně, rozhodla se nepouštět se na tenký led. „Bylo to na mě moc velké sousto, hlavně technicky. Proto jsem vám napsala, a bylo jasné, jakou designérku si přeju.“
„Málokdy předělávám něco, co už je krásné. Původní Moničina koupelna totiž měla švih i styl. Na druhou stranu chápu, že děti rostou, čas běží, potřeby rodiny se mění a třeba úložný prostor tu opravdu chyběl. Projekt nebyl náročný na vymýšlení, s Monikou jsme si úplně rozuměly, většina spolupráce se ale bohužel odehrávala v době covidových omezení. Kromě několika schůzek jsem tak obvykle Monice poslala instrukce, do jakého showroomu si má zajet – tam už na ni čekali a ukázali jí vzorky, které jsem nechala připravit. Monika si vybrala a dala mi vědět. Kvůli covidu jsme taky musely vybrat jinou značku baterií, ta původní nebyla k sehnání. K tomu si připočítejte prodloužené čekací doby, což je fakt, s nímž se dnes už musí počítat. Projekt se tak poměrně protáhl, ale stejně – byla to radost," pochvaluje si designérka Andrea Beranová.
„Pominu-li, že se mi s Monikou opravdu výjimečně dobře spolupracovalo, tak velkou výhodou samozřejmě je, že jsem v tomhle domě bydlela: vím, kde co vede a jak se chovají zdi nebo podlahy, když se do nich kopne. Například posunutí kotle bylo opravdu náročné. Navíc jsme museli vyřešit i spoustu dalších věcí, třeba změnu vývodu vodovodních baterií, osvětlení a tak dále. Strop se snižoval sádrokartonem, abychom získali prostor pro kabely a další vedení. Výsledek víc než jindy závisel na šikovnosti řemeslníků – a oni šikovní byli! Musím zvlášť pochválit stavební firmu pana Jakeše. Jen pro příklad: když viděl, že nika je špatně obložená a dlaždice se sbíhají, nechal to celé vybourat a udělat znovu. Za odměnu jsem se pak mohla věnovat designovým detailům.“
TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ | FOTO: ROBERT TICHÝ
Marianne Bydlení
