Starou cementárnu si přetvořil na bydlení a jedná se o jeden z největších architektonických skvostů současnosti

Loni v lednu ve věku 82 let zemřel slavný katalánský architekt Ricardo Bofill. Na jeho počest si připomeňme jeho životní dílo nazvané La Fábrica, přestavbu opuštěné cementárny nedaleko Barcelony. V rámci tohoto kolosálního (a stále probíhajícího) projektu architekt přeměnil stávající objekt na průkopnický ateliér, v němž se kromě kolegů usídlila také jeho rodina. „V architektuře neexistují ztracené případy,“ to je hlavní motto projektu, který započal už v roce 1973. Právě v tomto roce našel Ricardo Bofill opuštěnou cementárnu, průmyslový komplex z přelomu století, který se skládal z více než 30 sil, podzemních galerií a obrovských strojoven, a rozhodl se ji přeměnit na sídlo společnosti Taller de Arquitectura. Částečná přestavba trvala dva roky. Proces proměny začal demolicí části staré konstrukce, aby zůstaly viditelné dosud skryté betonové masivní základy. Jakmile byly prostory vymezeny, očištěny od cementu a obklopeny novou zelení, začal proces přizpůsobování novému účelu. Zůstalo osm sil, z nichž se staly kanceláře, laboratoř modelů, archivy, knihovna, projekční místnost a obrovský prostor známý jako "Katedrála", využívaný pro výstavy, koncerty a celou řadu kulturních akcí. Komplex stojí uprostřed zahrad s eukalypty, palmami, olivovníky a cypřiši. Když na továrnu Bofill poprvé narazil, byla jakýmsi mementem katalánské průmyslové minulosti. Architektovým životním posláním bylo resuscitovat, využít a znovu zhodnotit rozsáhlou stavbu, která byla ponechána napospas chátrání. „Chtěl jsem zde žít a využít téhle velké výzvy,“ nechal se slyšet Ricardo Bofill, který se nezalekl stavby na pozemku o rozloze 31 000 metrů čtverečních. „Rád jsem se procházel po průmyslových skládkách, v zemi nikoho, kde je město rozervané, kde staré cihlové komíny akcentují boj mezi přírodou a betonovými bloky.“

Využít stávající budovy

Továrna byla postavena během prvního zlatého období industrializace Katalánska na počátku 20. let 20. století, poté byla postupně dostavovaná, a když to výroba vyžadovala, přibývaly nové stavby a přístavby. V mnoha ohledech měla továrně některé společné rysy s lidovou architekturou, v níž se domy utvářejí organicky podle potřeby a s přibývajícím počtem členů rodiny. Bofill měl vždy velmi zajímavý a osvěžující pohled na urbanismus. Toužil zachovat a doplnit stávající zastavěné území, a ne pouze bourat a stavět podle současnějšího modelu. „V období renesance a baroka se vždy někdo objevil a přidal nový prvek ke stávající budově, která zůstala na svém místě. Chtěl jsem tuto zkušenost zopakovat, jen ne s normální budovou, ale s cementárnou," říkal Bofill. Továrna, kterou našel, byla souhrnem nesourodých architektonických částí, což byla pro Bofilla a jeho tým velmi inspirativní skutečnost. Továrna byla surrealistickým mistrovským dílem, se schody vedoucími odnikud nikam a různými prostory, které byly vizuálně silné, ale přitom úplně zbytečné. Nakonec se mu podařilo vytvořit jak rodinné bydlení, tak kreativní pracovní prostor. Jeho dílo ale zůstalo nedokončené a je v neustálém procesu. Projekt  La Fábrica je důkazem toho, že nápaditý architekt může přizpůsobit jakýkoli prostor nové funkci, ať už se od té původní liší jakkoli.