Jak jste se dostal k malbě?
Maloval a kreslil jsem už od mala. Vždy, když jsem měl volný čas, tak jsem něco kreslil. V pubertě komiksy a graffiti. Později v dospělosti jsem tento svůj talent využil v komerční sféře a živil se jako grafik a ilustrátor. Kolem třicítky ale nastal životní zlom a já si uvědomil, že chci tvořit svobodně, podle sebe. A tak jsem začal malovat.
Vždycky pro vás bylo estetické vyjádření důležité?
Ano! Já vnímám svět hlavně vizuálně. Například když jdu po ulici, mé oči skenují prostor a všímám si všech možných detailů, kompozic, tvarů, nápisů, stínů. Když jsem v hezkém prostředí, je mi hezky, cítím klid. A samozřejmě to platí i naopak. A stejné je to i v případě sebevyjádření. Také musím cítit, že to, co jsem vytvořil, pro mě estetické, krásné, láskyplné. Nechci malovat něco depresivního, temného. Chci vytvářet díla, ze kterých jde klid, láska, povzbuzení a jemnost.
Kde vznikl nápad zabývat se ve vaší tvorbě právě ženským tělem?
Nápad bych to nenazval. Slovo nápad mám spojeno s tím, že vzniká v hlavě. A to nebyl můj případ. Když jsem začínal volně tvořit, měl jsem velkou touhu, ale nevěděl jsem, jaké je moje téma, co mám malovat. A právě po několika neúspěšných pokusech přijít na to rozumem, jsem se rozhodl jednoduše důvěřovat svému srdci, svému podvědomí, své duši. Jednoduše jsem začal tvořit a bylo mi jedno, co vznikne. Nechal jsem ruce, ať si malují, co je baví. Po několika dnech jsem si uvědomil, že maluju pouze černou barvou a že na všech papírech jsou ženské figury. A tak jsem v tom pokračoval. Objevil jsem, že mě to baví víc a víc. Bylo to ohromně osvěžující a osvobozující, po všech těch letech, kdy jsem všechno dělal podle plánu. Od té doby pro mě bude vždy srdce před rozumem.