„Já a Mael jsme klasická láska z Erasmu a náš Vincent patří mezi děti, které jsou výsledkem tohoto studijního programu,“ směje se architektka Bára, kterou jsme navštívili v jejím stylovém ale jednoduše zařízeném bytě a kde nám povyprávěla svůj životní příběh.
Z maloměsta mě to záhy táhlo do Prahy a odtud do Paříže, kam jsem odešla ve čtvrtém ročníku architektury, a dá se říct, že až na malé pauzy jsem v zahraniční na dlouho zůstala. V Paříži jsem bydlela v 9. okrsku na pravém břehu Seiny v klasickém bytovém domě z období Haussmannovy přestavby Paříže. Vcházelo se do krásné haly zdobené zrcadly, obložené mramorem, na každé straně s obrovskými dvoukřídlými dveřmi s pozlaceným kováním. Bylo by skvělé, kdyby historka končila tím, že jsem bydlela v luxusním apartmánu s vysokými štukovanými stropy, ale nebylo to tak. Na jedné straně chodby byla malá dřevěná dvířka označená Poubelles (popelnice), a právě tudy vedlo starodávné dřevěné rozvrzané točité schodiště až do šestého patra pod střechu, kde se nacházely staré pokoje pro služebnictvo. A já si tam na půdě s ostatními studenty pronajímala pokojíček o výměře osm metrů čtverečních, velký na šířku jedné postele. Z mini sprchy se dalo míchat jídlo v kuchyňce s hotelovou ledničkou, záchod byl společný na chodbě. Pořád si pamatuju, že jsem za tenhle „luxus“ platila čtyřicet eur, což bylo přesně o osm eur víc než moje měsíční stipendium! Takže ještě jednou díky, mami a tati, že jste mi umožnili tenhle můj sen realizovat! Ale bylo to krásné období. V tu dobu jsem se seznámila s Maelem, který také studoval architekturu, a vůbec nám nevadilo, že jsme se skoro rok spolu v tom malém pokojíčku mačkali jako sardinky.
Z Paříže jsme se stěhovali do švýcarského Lausanne, kde jsme oba dostali práci v jednom architektonickém ateliéru. Právě tady jsme získali ty nejcennější pracovní zkušenosti, zároveň nám brzy bylo jasné, že Švýcarsko nebude naší cílovou destinací. Češi i Francouzi jsou si v mnohém povahově podobní. Nadáváme, občas křičíme, jsme zkrátka emotivní a nebojíme se své názory dávat jasně najevo, což se od povahy švýcarské výrazně liší. Byli jsme také přesvědčení, že chceme trávit čas i jinak než prací, a tahle potřeba ještě zesílila, když se nám měl narodit Vincent. V Lausanne jsme se několikrát stěhovali. Náš první společný byt byl v přízemí a měl dva pokoje. Okna vedla do malého parku, kde na jaře kvetly sakury. Začali jsme ale hledat větší, chtěli jsme se přestěhovat, než se Vincent narodí. Našli jsme hezký třípokojový byt s velkou vstupní halou, ze které se vcházelo do ostatních místností. Nějak se stalo, že jsme se tam sešly v jednom vchodě tři rodiny s malými chlapečky, kteří byli narozeni v rozmezí tří dnů. Takže když trošku povyrostli, měli jsme pořád otevřené dveře a děti trávily čas v jednom ze tří bytů. To se šíleně špatně po devíti letech opouštělo a pořád se nám po nich tolik stýská! Byl to taky první byt, který jsme si opravdu zařizovali podle sebe a většinu nábytku jsme sehnali na velkém blešáku, který se v Lausanne koná každou poslední neděli v měsíci na hlavním náměstí.
Většina lidí předpokládá, že jsem se chtěla do rodné země vracet já. Přitom hlavním iniciátorem byl Mael, který vždycky toužil vyzkoušet si žít v zemi, kde se nemluví francouzsky. Rozhodování nám tehdy usnadnil fakt, že jsme se mohli nastěhovat do bytu manžela mé sestry v Holešovicích. Nastala akce kulový blesk, a k tomu všemu na Vánoce. Ráno přijela do Lausanne dodávka, a my naskládali svůj dosavadní život do jednoho auta. Zabouchli jsme dveře dodávky a já spěchala na letiště, abych byla v Praze dřív než stěhováci a mohla nábytek zase převzít. Můj muž se synem za mnou přijeli o dva dny později, a už na ně čekal jakž takž zařízený byt. Většinu věcí, které tady vidíte, jsme měli. Kamarádi se nám smějí, že jsme jen přesunuli náš švýcarský byt do Prahy, a mají do velké míry pravdu. Třeba obývací pokoj zůstal téměř beze změny. Sedačky Toga jsme si kupovali těsně před odjezdem. Pán se asi tenkrát rozváděl, a tak rozprodával domácnost za úplně směšnou cenu. Nějaká opotřebovanost je na nich už znát, přesto na ně nedáme dopustit. Krátce poté, co jsme se přestěhovali, vypukl covid a musím říct, že mám ty dva roky v jakési mlze, podobně jako spousta známých, s kterými o tomto zvláštním období mluvíme. Mojí velkou pracovní motivací se stal dům, ve kterém žijeme. Říká se mu Malý Berlín a je to jedinečný obytný blok, který byl postavený ve 30. letech 20. století, zejména pro místní německojazyčnou komunitu.
Paradoxním štěstím domu je, že nebyl dlouhé roky téměř vůbec opravovaný, a tak jsou škody na původním exteriéru minimální. První velkou akcí byla výměna oken za repliky těch původních, a také fasáda. Prošla jsem si všech téměř dvě stě bytů, abych si udělala představu, co nás čeká a v jakém jsou stavu. Náš byt měl štěstí, že zůstal téměř beze změny. Za kuchyní je dokonce původní pokojík pro služku, který dnes využívám jako pracovnu nebo v něm necháváme přespat návštěvy. Z obýváku na mě můžete zazvonit do kuchyně speciálním zvonečkem, a já přiběhnu. Takové vychytávky už jsou v dnešních bytech vskutku raritou. Jejich „centrála“ je v kuchyni a podle toho, odkud se zvoní, ukáže se číslo místnosti. Čalouněné skříně mi připomínají dětství. Zdědili jsme je spolu s bytem, protože se nedají vystěhovat, jak jsou velké a těžké, ale máme je rádi. Na vedlejší straně vidíte červený kamínek vsazený do kukátka dveří koupelny. Je průsvitný a ukazuje tak, kdy je obsazeno. Prakticky ke všem věcem doma máme nějakou vazbu, ať už se jedná o obrazy, nebo dekorační solitéry. Dobový plakát v pracovně je absolutně srdcová záležitost. Je na něm totiž vyobrazené normandské městečko Grandcamp-Maisy, odkud pochází manželova rodina a my je tam pravidelně jezdíme navštěvovat. Vesnička se téměř nezměnila a vy se stále můžete projít po dřevěném mole, které vidíte na plakátě. Přestože to tak nevypadá, tak ta oprýskaná štokrlata v kuchyni jsou možná největším uměleckým kouskem, který u nás najdete. Dostala jsem je ke svým třicetinám a pocházejí z pera finského designéra a architekta Alvara Aalta, jehož práce se mi moc líbí.
Marianne Bydlení
