Česká hájovna s opojnou vůní slunné Francie

Hájenku v podhůří Nízkých Jeseníků v obci Bělkovice- -Lašťany koupili s nizozemským manželem před osmi lety, a přestože si občas nebyli jisti, jestli udělali dobře, dnes už nelitují. „Byla to zkouška vztahu i veliká časová a finanční investice. Zrekonstruovat čtrnáct místností a přitom pečovat o dvě děti, psa, kočky, zahradu, snažit se pracovat na dalších projektech, nakupovat, vařit a prát opravdu není jen tak, chce to pevnou vůli a rameno, na kterém se někdy můžete vyplakat. A to jsme si s manželem střídavě nabízeli, maximálně pomáhali i moji rodiče,“ vypráví Daniela. „Dům neměl okna ani dveře, podlahy byly v dezolátním stavu, pokoje si pronajala lesní zvěř a otvory ve zdech prorůstaly stromy. Napřed se nám nedařilo sehnat materiál, pak zase šikovné řemeslníky, kterým by člověk nemusel stát za zády. Bylo to vyčerpávající, ale dobíjela jsem se v okolní přírodě. Dnes běžím na zahradu, když se potřebuju soustředit: uvařím si černou kávu do hrnku s chrpami, popadnu počítač, blok a krabici s fixami, uvelebím se v trávě na polštáři a čučím na stromy, býlí, oblohu, brouky. Nápady, tvary, materiály a barvy se rodí rychleji, než stíhám zaznamenávat.“ Okolí hájenky je víc než inspirativní – ze tří stran ji obklopuje les a louky, z oken je překrásný výhled na rozhraní Uničovské plošiny Hornomoravského úvalu a Domašovské vrchoviny Nízkého Jeseníku. Dřív tudy vedla důležitá poštovní silnice spojující Olomouc a Šternberk, nazývaná Opavská cesta. „Stále se tu na něco těším, na jaře na stovky tulipánů, které jsem vysadila za vydatné pomoci krumpáče, protože všude je kamenité podloží, nebo na les, který se probouzí. V létě očichávám růže a všechno, co zrovna kvete, to zůstáváme venku dlouho do večera. Televize nám absolutně nechybí, nejlepší obraz a zvuk má beztak sama příroda. Podzim mě vždy dostane barvami a měkkým světlem, uvádí mě do stavu zvláštního zklidnění a pohody, kdy odevšad cítím vůni šípkového koláče a pečených kaštanů. Na zimě všichni zbožňujeme, že se můžeme schoulit u kamen a dívat se do plamenů, když za okny padá sníh. A že ho tu bývá požehnaně! To je pak o starost navíc s vytápěním – topíme sice plynem ze dvou zásobníků, ale v přízemí jsou ještě troje kachlová kamna na dřevo, která musíte neustále krmit dřevem a nosit polínka, ta si musíte předtím připravit. Není to žádná hrůza, prostě pohyb. Sálavé teplo je navíc příjemnější a bez kamen by tepelná pohoda v domě, kde stropy mají výšku přes tři metry, pokulhávala.“

Na úklidu nelpí, praktičnost je pro ni důležitá

„Nelpím na dokonalém úklidu, se dvěma vchody do zahrady, které bývají přes rok téměř stále otevřené, to ani nejde. Spíš se snažím vést děti k praktické péči o dům, aby dokázaly nasekat třísky, zatopit v kamnech, nanosit dřevo, posekat trávu i odchytit plchy, což se jim bravurně daří. Syn si vzal na starost i praní a sušení prádla, dcera zvládne sama uvařit oběd pro celou rodinu nebo upéct nedělní koláč. Bez zaváhání jí můžu svěřit i některé kutilské práce, aku vrtačku ovládá se zavřenýma očima. Když o tom tak přemýšlím, všichni toho děláme dost a víme, že chceme-li mít doma teplo, pohodu a dobrou náladu, musíme fungovat jako tým, přestože hádky o čas na mobilu jsou na denním pořádku, asi jako všude. Každý, kdo sem přijde, říká, jak je dům vlídný, jak z něho dýchá něha a klid. Věřím, že je to díky tomu, že jsme ho nesrovnali se zemí, ale dali mu druhou šanci. A jsem si jistá, že když se nebojíte, všechno dopadne líp, než to na začátku vypadá,“ uzavírá Daniela Janssen, interiérová návrhářka a maminka šestnáctiletého Nika a čtrnáctileté Tineke zcela propadla vášni pro design a starým věcem s příběhem. Zrekonstruovala nejen hájenku, ale i nedalekou stodolu, která dnes funguje jako penzion. „Staré opuštěné objekty, to je moje. V každém vidím potenciál, chce to jen imaginaci a odvahu.“ Jestli mají o prázdninách ještě volno, se mrkněte na Lichtensteinskastodola.cz.

TEXT: MIRKA VERNEROVÁ