Angličanka Barbara Ferrari proměnila hrůzostrašnou bažinu v rozkvetlý klenot, jemuž vrtošivá dubnová nálada dává každé jaro punc novosti a výjimečnosti.
Několik krásných slunečných dnů vymámilo ze země davy bramboříků. Také čemeřice pěkně nakynuly a dosud holou půdu pod stromy zachumlaly do květů pastelových barev. Pak ale studeně zafučelo a všecko se zase zimomřivě schoulilo. Až na sněženky. Ty se radují, že si ve stínu kapradin a voňavých lýkovců užijí o pár týdnů déle než loni. „Jara jsou tu opravdu napínavá. Nikdy totiž předem nevíte, čím vás aprílové počasí překvapí. A to je na něm kouzelné,“ míní Barbara. Její výtvor, vynořující se z polí severní Anglie na soutoku řek Ouse a Aire nedaleko přístavního města Hull jako zjevení, dýchá svobodou a volností. Může za to rozlehlost pozemku i majitelčin přístup ke květinám. Skoro v ničem je neomezuje.
Prosklený altán s výhledem na lesík okrasných stromů nastavuje tvář odpolednímu slunci, které v něm dokáže během chvilky zažehnout útulnou atmosféru pro kávu a máslové sušenky. Před zuřivým větrem ho chrání vysokánská stěna z cypřišovce Leylandova. Z noční můry blažený sen. V těchto místech kdysi budila děs bažina. Díky sofistikované síti odvodňovacích kanálů je půda vlhká tak akorát, aby se v ní cítily dobře jak trvalky, tak cibulnaté narcisy a kosatce. Semení se, kde chtějí. Často utíkají z květináčů rozmístěných okolo domu a rybníčku s břehy vyzlacenými květy blatouchů. Nebýt geometricky dokonalých živých plotů, o něž se s puntičkářskou pečlivostí stará Barbařin muž Richard, podlehli byste dojmu, že se procházíte jarním hájem. Velkorysé záhony, vybíhající do trávníku v odlišných hloubkách, jsou jeho výstižnou kopií. Nejde o náhodu. Zahradu, která vypadá úpravně, přitom ale v srdci skrývá divokost přírody, si Barbara přála vždycky. Neodradilo ji ani to, že se cestou k cíli musela poprat se zákeřným bolševníkem či hrůzostrašnou bažinou. Jak se po patnácti letech ukázalo, odvaha se jí štědře vyplatila.
TEXT A FOTO: ADÉLA MCLINTOCK
Marianne Bydlení
