Řekové natolik liberální jako Egypťané nebyli. Červené rty nosily pouze ženy nižších sociálních vrstev vydělávající si prostitucí. Taky si rtěnky v žádném případě nevyráběly z drcených drahých kamenů, ale používaly buď levné ingredience jako červené víno, které lehce vklepaly do rtů, nebo vytvářely velmi diskutabilní produkty obsahující ovčí pot, lidské sliny a krokodýlí exkrementy.
Ženy to neměly lehké ani pár set let poté, naopak. V dobách středověku se o používání rtěnek nevtipkovalo. Obrazy, na kterých samotný ďábel líčí dámě rudé rty, byly na denním pořádku, a pokud nějaká duše přece jen kosmetické touze podlehla, musela si to jít s Bohem vyříkat ke zpovědi. A tohle všechno kvůli kosmetickému produktu, který v dnešní době považujeme za nezbytnou součást každé kosmetické taštičky!
Anglická královna Alžběta I. si z názoru církve nic nedělala a její obliba make-upu je na mnoha portrétech této slavné panovnice znát. Nechávala si vytvořit svůj vlastní odstín rudé, dokonce věřila, že má její odstín rtů magické schopnosti, dokáže uzdravovat a odvracet smrt. Ironií osudu je fakt, že barva, kterou používala, obsahovala silně jedovaté olovo, které královnu pomalinku zabíjelo. Právě rtěnkám s prapodivným složením vděčíme za slovní spojení „polibek smrti“.
Mimochodem, britská královna nosí rudé rtěnky dodnes, Alžběta II. si v červené doslova libuje! Naopak političky to s červenou mají těžké, podle protokolu je tento odstín stále považován za skandální.