Ideál ženské krásy: Kdyby to bylo na ženách, opravdu by to byly velká prsa a dlouhé nohy?

Billie Eilish milují teenageři po celém světě. Devatenáctiletá americká zpěvačka není přitom žádná načančaná  popstar, zásadně se obléká do neforemného, o pár čísel většího oblečení, zelenočerné vlasy smotává do halabala drdolu. 

„Nikdy jsem nechtěla, aby o mně svět věděl všechno. To je důvod, proč nosím velké oblečení. Nikdo nemůže řešit: Jejda, ta má plochý, nebo naopak obrovský zadek. Protože to prostě neví,“ vysvětlovala svůj styl v jednom z rozhovorů. Tenhle přístup si získal sympatie i u těch, kteří neznali ani tón její písničky. 

Jenže pak vyšlo květnové číslo módního časopisu Vogue. Billie v něm pózuje v korzetu a v černých silonkách, obličej jí rámují blond romantické vlny. Z holky s neotřelým názorem se stal tradiční produkt showbyznysu, který nutí ženy předvést co nejvíc nahé kůže.

Feministky v tangách

Ač se píše rok 2021 a jsme pyšné na to, jak jsme pokročily v rovnoprávnosti, pořád to, co nás definuje, je náš vzhled. Jestli dokážeme vyvolat v mužích touhu, jestli jsme dost sexy. Vznikají pak paradoxní situace. Jako třeba při letošním předáváním hudebních cen Grammy. 

Ve všech hlavních kategoriích vyhrály zpěvačky, nevídaná věc. Jenže když došlo na vystoupení, po jevišti se plazila polonahá Dua Lipa, které v titěrnosti oblečků a sestavě lascivních pohybů zdatně sekundovaly další kolegyně. Být zpěvačkou je o předstírání, že jste hot a neustále připravená na sex? Přitom jejich fanklub tvoří většinou náctileté holky. Když tohle vidíte jako máma malé dcery, máte chuť odstřihnout Wi-Fi a objednat cédéčka bratří Nedvědů. 

Pořád hrajeme jejich hru – žena je sexuální objekt, do kterého se stylizuje, aby se na ni mužům dobře koukalo. Věřte, že po Justinu Timberlakovi nikdo nikdy nechtěl, aby se fotil v titěrných tangách, v sexy pózách. Takové fotky by vyvolaly šok. Připadaly by nám za čarou vkusu. Jeho pěvecké a herecké kolegyně se ale takhle fotit a natáčet nechají. 

Fenomén male gaze, mužského pohledu, popsala už v 70. letech režisérka a kulturní teoretička Laura Mulvey. Její esej Vizuální slast a narativní film popisuje, jak jsou v úspěšných filmech rozděleny role na aktivní mužské, které posouvají děj, a pasivní ženské, které plní funkce dekorace. Do ženských postav jsou projektovány představy a touhy muže. Ta žena je nejen krásná, žhavá, ale především svolná. Nebádá se nad tím, jaká je, co si myslí, jaké má pocity. Její poslání je uspokojit muže. 

Milfky na okrasu

Nejznámějším příkladem tohoto typu je bond girl. On akční chlapík, ona výrazná kráska s dokonalou postavou, jejíž „vlastnictví“ podtrhuje jeho úspěšný život. Bond girl nikdy nebude šedá myš ani žena s nadváhou. Je to žena, s kterou by si chtěl užít každý muž. 

Od vydání zmíněné eseje uběhlo padesát let a nedá se říct, že by se situace o tolik zlepšila. „Myslím, že se o tom sice hodně mluví, ale když přijde na realizaci, do komerčního žánru se stále vybírají dokonalé krásky, na které se dá nahlížet jako na laciný objekt touhy,“ říká filmová publicistka Tereza Spáčilová. „Nejvíc se to odráží v superhrdinovských filmech podle Marvelu zaměřených na teenagery, takže pořád vychováváme k tomu samému.“ 

Je třeba ale dodat, že za poslední roky narostl počet snímků, které proti těmto klišé bojují. Dřív byla u ženských rolí nepsaným pravidlem mladost. Teď jsou hrdinky komplexnější, narůstají příběhy žen čtyřicet plus, kde se nefinguje věk s tunou make-upu. „V rámci rovnoprávnosti přibylo ženských hrdinek – superhrdinky, vyšetřovatelky, šéfky, ale v drtivé většině případů musí být současně taky sexy, bez toho by neměly šanci,“ dodává Tereza Spáčilová.

Krása pod diktátem

Když se řeší, jak hodnotíme krásu, sociobiologové argumentují genetickou kvalitou. Přitahují nás atributy, které dávají naději, že s protějškem zplodíme zdravé silné děti. Z tohoto pohledu by atraktivita byla záležitostí přírody a ženská krása tím pádem neměnná historicky i místem. 

Jenže viktoriánská Anglie paralyzovala ženy do korzetů, aby jejich postava připomínala přesýpací hodiny. V roce 1890 americký ilustrátor Charles Dana Gibson kreslil do časopisů vysoké štíhlé ženy, později nazývané gibson girl, které se staly novým ideálem krásy. Pak se zjevila Marilyn Monroe, žena plné postavy, která byla o pár desítek let později nahrazena hubenou Twiggy. Krása je kulturní konstrukt. Je to produkt kultury, sociálních interakcí, sociálních norem. A ten pohled a určení, co je na ženách krásné a žádoucí, pochází od mužů. Není to rozhodnutí nás žen, co se nám na sobě líbí. Je nám podsouváno, jak si muži přejí, abychom vypadaly, a s tímhle ideálem se poměřujeme.

Chudáček Pierce

Bojíme se stárnutí, protože víme, že v kurzu je mladistvost. Muži nežijí se strachem, že je manželka vymění za mladší. Herci Pierci Brosnanovi se v řadě článků „tleská“, že se nerozvedl s manželkou, která po dětech výrazně přibrala. Je to považováno za důkaz, jak silná je jeho láska k ní. 

Vnímáte tu absurditu? Nikdo nehodnotí její osobnost, že je nejspíš fajn ženská a vzhledem k tomu, že jsou spolu pětadvacet let, nejspíš si rozumějí. Řada lidí by měla pochopení, že její nadváha bude důvod k rozvodu. Oceňuje stejně někdo ženy, že se nerozvádí kvůli rostoucím břichům svých partnerů? 

Vyrovnat se s prezentací „ideální ženy“ je dnes o fous těžší kvůli technologiím. I objektivně hezké ženy se vylepšují. Mění se jejich proporce, rysy v obličeji, vylepšuje tón pleti, retušují se nedostatky. Cindy Crawford, jedna z nejkrásnějších žen světa, kdysi pronesla: „Přála bych si, abych vypadala jako Cindy Crawford.“

Proč je zobrazování žen podle představ mužů špatně?

Je přece přirozené, že se mužům ženy líbí. I nám připadá na mužích spousta věcí atraktivních, máme své preference, jako jsou široká ramena nebo vysoká postava. Problematické je to, že je kult krásy neválcuje. Ženy ano. Jsme neustále okukovány, hodnoceny, jak vypadáme, jak se tváříme, jak se oblékáme. Vzhled odsouvá do pozadí naši inteligenci, schopnosti, úspěchy. Dokonce máme tendenci tyhle věci nespojovat: když je hezká žena chytrá, zaskočí nás to. 

Ten kolotoč začíná narozením. U holčiček víc zkoumáme, jestli jsou hezké, nemají vady na kráse. Jak vypadat podsouváme malým holkám i díky pohádkám. Ve čtyřech letech se zamilují do Elsy, která má nereálně velké oči, nezdravé proporce těla (těmi jsou disneyovské princezny proslulé), s hustými blond vlasy, které dostane do vínku jedna z deseti tisíc. 

Formule bez bikin

Ještě zásadnější problém male gaze je zneužívání žen coby sexuálního objektu. Pamatujete, jak před lety stávaly mladé holky v šortečkách a sukýnkách na startu Formule 1? Deštníky kryly jezdce, aby na ně nepražilo slunce, úsměv od ucha k uchu? Před třemi lety zmizely. Vyvolalo to trochu povyku nespokojených fanoušků, kteří nechápali, co je na téhle tradici špatného, a brali to jako další signál, že svět se vrací do záhuby. Odhalené ženské tělo bývá zneužíváno v reklamách a marketingu, aby prodávalo výrobky a služby, které ani nejsou v žádné spojitosti. Legendou jsou billboardy Pily Pasak, které několikrát získaly anticenu Sexistické prasátečko. 

Jistě, jsou tu drobná zlepšení, která dávají naději, že se naše dcery budou cítit lépe. Před pár týdny Nejvyšší správní soud udělil padesátitisícovou pokutu zastavárně, která své služby nabízela na letácích s polonahou dívkou. Podle soudu jde o diskriminaci vůči ženskému pohlaví, snižující lidskou důstojnost. 

Samy za sebe pak můžeme všechny firmy, které takhle prezentují ženy, ignorovat. Nedávat jim své peníze. Dcerám vysvětlovat, že Elsa je fajn, ale ve skutečném životě by vypadala jako monstrum. Že líbit se máme hlavně samy sobě. Bez ohledu na to, co se nám snaží vnutit okolí. 

Tyhle kalhoty nenos!

Vyrůstáme s tím, že bychom se měly druhým líbit, být hezká je povinnost ženy. Před lety, kdy přišly do módy široké kalhoty se spadlým rozkrokem, takzvané boyfriendy, mě neváhal cizí muž na ulici upozornit, jak hrozně neženské ty kalhoty jsou. Tak ho to pohoršilo. U mě to zafungovalo tak, že jsem si je o to víc zamilovala, ale naprosto chápu i ženu, která by si je víckrát na sebe nevzala. 

Požadavek na to, jak máme vypadat, se podepisuje na našem sebevědomí, na vztahu k sobě samým. Jsme samy na sebe náročné. V průzkumu pro kosmetickou značku Dove se jen pouhé procento Češek označilo za krásné. Každá čtvrtá se považuje za průměrnou. V Británii se pro změnu pěti set žen ptaly, jak si představují ideální ženskou postavu. Byla by o 21 kilo lehčí, než oslovené ženy měly. Jejich váha se pohybovala v průměru kolem 78 kilo, jejich BMI byl lehce zvýšený, ale ony se označovaly za obézní. Zhubnout přitom nechtěly jen ty, kterým k ideální váze něco chybělo, ale i 65 % z těch, které  vysněnou váhu nad padesát kilo měly! 

Ženy věnují spoustu času a peněz, aby vypadaly dobře. Zároveň je ale společností ženské zkrášlování a péče o sebe zlehčovaná, nahlíží se na ni jako na přízemní. Je to něco, co zajímá jen ženy. Vzpomeňte si, že přednedávnem se šéfredaktor zpravodajského webu irozhlas.cz podivil, že jej navštěvuje poměrně dost žen, ač na stránkách není rubrika věnující se péči o pleť.