Vznik samostatné Československé republiky v roce 1918 nebyl jen milníkem v dějinách státu, ale i ve vývoji ženského odívání.
Do nové republiky měla vstupovat „nová žena“ – moderní, sportovní, samostatná. Ve dne se oblékala v duchu francouzské elegance a anglické jednoduchosti. Po večerech tančila charleston v bohatě zdobených šatech, kterým tanec dal jméno „charlestonky“.
V závěru 20. let vyvrcholila modernita v módě na brněnské výstavě Civilisovaná žena, kde prezentovala Božena Horneková návrhy dámského šatníku založeného čistě na kalhotách. Tato výtvarnice tak předběhla celosvětový vývoj módy o několik desetiletí!
Móda první republiky bývá nejčastěji označována slovem „elegantní“. První republika je považována za dobu demokratických zásad, mezinárodního úspěchu, období spojené s výjimečnou osobou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, dobu s ojedinělou kulturou a bohatým společenským životem. Z černobílých fotografií na nás shlížejí dámy s dokonalým zvlněným účesem, v elegantních šatech sladěných s klobouky a malými kabelkami. Ve filmech pro pamětníky ožívají nejlepší modely ze šatníků hereček či módních salonů. S nostalgií odkazujeme k hodnotám doby, která nebyla dokonalá, ale měla své nezpochybnitelné kouzlo.
Zásadní změnu v životě žen ale představovalo už období první světové války. Muži na řadu let opustili rodiny a ženy musely nahradit manžely, aby uživily rodinu. Byla to doba hladu a ani přídělový systém nedokázal zajistit dostatek potravin pro rodiny, především ve městech. Nedostávalo se uhlí a oděvů, opravování a přešívání se tak stalo součástí života. Nedostatek látek a kůže vedl k hledání náhražkových surovin. Dřeváky, které se o dvacet let později stanou fenoménem druhé světové války, ovšem velký úspěch neslavily. Říkalo se jim „klapačky“, protože při chůzi vydávaly hlasitý zvuk, a úsloví „dopadl jak Baťa s dřevákama“ jasně hovoří o tom, jaký propadák to byl.
Z nouze, hladu a zimy se zrodila samostatně výdělečně činná žena. Válka tak zásadně přispěla k ženské emancipaci. Ukázala totiž, že ženy jsou mužům rovnocenné jak intelektuálně, tak i fyzicky. Něžné pohlaví nahradilo muže v úřadech, ve školách, nemocnicích, továrnách, obchodech… Ženy získaly sebevědomí a změnily svůj životní styl. Tomu musel odpovídat i oděv, sukně na zem, či dokonce vlečka a korzet, se staly minulostí.
Ve 20. letech tento vývoj pokračoval v ještě rychlejším tempu a oděv se stal vyjádřením moderního životního stylu žen. Naprostou rovnoprávnost s muži jim zaručovala československá ústava z roku 1920, ve které se píše: „Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají…“ Ženy získaly volební právo, mohly studovat na vysokých školách, postupně nacházely uplatnění v mužských profesích, usedly do poslaneckých lavic, řídily motocykly a automobily a pilotovaly letadla, dosahovaly úspěchů ve sportu. Byla uzákoněna i rozluka manželství a zrušen povinný celibát učitelek. Najednou bylo přijatelné, aby žena navštívila sama bar, aby se na veřejnosti nalíčila, pila alkohol a kouřila.
Spisovatelka Olga Scheinpflugová vystihla proměnu, jakou během 20. let prošel pohled na pracující ženy. „Psací stroje klapaly pod údery ženských prstů a v nemocnicích už nepřekvapil bílý plášť na těle lékařky. V ženském světě začínalo pomalu, ale jistě budit obdiv to, co si žena vydělala, a ne už to, co dostala od milence nebo od manžela.“
Zrodila se „nová žena“, jejíž styl vycházel z nových hodnot. Módní redaktorky – říkalo se jim redaktorky ženských hlídek – psaly o ženě kultivované, vzdělané a elegantní.
Vynikala hlavně osobnost Mileny Jesenské, známé adresátky dopisů Franze Kafky. Ve svých článcích neřešila jen, co se nosí, ale zabývala se podstatou módy, psala o kráse, vkusu – a jak mají tyto hodnoty přijímat obyčejné ženy. Když Jesenská psala, že „šaty nedělají člověka, nýbrž člověk dělá šaty“, neměla tím na mysli, že člověk šaty šije, ale vztah mezi oděvem a jeho nositelem.
Moderní žena vznesla právo na moderní oděv. Jakmile dosáhla rovnoprávnosti s mužem, měla mít podle Mileny nárok na stejně pohodlný oděv jako on. „Dnešní žena vyjadřuje sebe tím, jak se obléká. Sport jí přinesl dresy, práce jí přinesla overaly. Není mnoho rozdílu mezi mužským a ženským oblékáním. Po svazích zasněžených hor sjíždějí dívky v kalhotách, navlas podobny chlapcům. V mramorových basenech křišťálových vod plavou ženy v pevných trikách, navlas podobny mužům. V nemocnicích sklánějí se nad lůžkemnemocných lékařky v bílých pláštích, navlas podobny svým kolegům.“
Ne náhodou vykazovala ženská móda 20. let některé androgynní prvky. Po soudkovité a kytlicové siluetě počátku 20. let se pas usadil na bocích a linie byla rovná. Sukně se postupně zkracovala, až po polovině desetiletí dosáhla kolen, aby se poté zase začala prodlužovat. Místo korzetů a množství patentek a háčků se šaty jednoduše natáhly přes hlavu. To, co je na módě 20. let tak převratné, jsou dvě zásadní věci: celková silueta, která poprvé nezdůrazňovala pas a poprsí; a délka poprvé odhalující ženské lýtko.
Díky volné siluetě a jednoduchému střihu bylo snadné ušít oděv doma či u švadleny, hlavně ale umožňoval výrobu konfekcí. Vzniklo demokratické oblečení, které poprvé setřelo sociální rozdíly, takže podle šatů nebylo možné poznat, zda po chodníku kráčí služka, úřednice, či žena diplomata. Rozdíl ovšem byl v kvalitě látky a zpracování, na ty byl kladen silný důraz. Estetika, jednoduchost a kvalita se měly doplňovat: „Povinnost býti krásným je jednou z nejvřelejších lidských povinností a patří bez výjimky každému. Ale je velký rozdíl býti dobře oblečen, anebo býti luxusně oblečen. Připadá mi, že je kulturním barbarstvím míti více šatů, než se nezbytně potřebuje, právě tak jako mi připadá, že je kulturním barbarstvím, je-li těch několik potřebných šatů ve skříni ošklivých.“
Hezké šaty měly souznít s majitelkou. Ženské tělo mělo být pružné, proto se sport poprvé stal nedílnou součástí moderního životního stylu, za nejkrásnější byla považována opálená kůže. Doporučována byla turistika, ale za sport bylo považováno třeba i řízení automobilu.
Krátké sukně doplňovaly krátké vlasy – mikádo s ofinou či patkou. Cílem ale nebylo vypadat jako muž, přestože ideálem byla dívka s chlapeckou sportovní postavou. Jak ukázaly herečky Greta Garbo nebo Marlene Dietrich, maskulinní prvky v módě mohou ženskost naopak podtrhnout. V tom hrálo roli i výrazné líčení hereček, zaměřené na oči a rty, které dodávalo ženám výrazu osudové femme fatale.
Ještě než se s nástupem filmu staly módními vzory hvězdy stříbrného plátna, objevovaly se v módních a společenských časopisech v toaletách slavných salonů divadelní herečky, manželky politiků, diplomatů či továrníků. Hledala-li žena inspiraci pro nové šaty, koupila si časopis jako Elegantní Praha, Módní revue, Pestrý týden, Salon a další. Většina žen tehdy prostě zašla do kavárny, kde si obrázek herečky či jiné osobnosti nenápadně vystřihly a nechaly model ušít u švadleny.
V Československu byla nejsledovanější herečkou Andula Sedláčková. Byla to žena „… mimořádného sexappealu…“, proslavená nejen jako vynikající herečka salonních rolí, ale i „… honosnými, vkusnými a stále novými toaletami“. Postu „božské Anduly“ podřídila celý svůj život. Na všech fotografiích je zachycena v dokonalé póze a dokonalých šatech. „Nevím, jak často se doma dívala do zrcadla, ale věděla, co jí sluší a čemu se má na sto honů vyhnout, aby nikdy nezavinila sebemenší trhlinu v ideálních představách svého ženského obecenstva. Stejně kouzelně zacházela s vlečkou, krajkovými kapesníčky, s vějíři i muži. Dovedla si uvázat šálku a nasadit čapku jako nikdo, myslím, že ani nepotřebovala švadleny, ale švadleny potřebovaly ji,“ vzpomínala na ni Olga Scheinpflugová.
Vytříbený vkus měla i mimořádná osobnost manželky dlouholetého ministra zahraničních věcí a druhého československého prezidenta – paní Hana Benešová. Ta je považována v oblasti módy za vzor nejen první republiky. Navzdory tomu, že celý život bojovala s nadváhou a rovná linie se sníženým pasem, tak typická pro 20. léta 20. století, její postavě příliš nelichotila, dokázala volit šaty, klobouky i další doplňky s takovým citem, že se vyrovnala hvězdám stříbrného plátna. Ve 20. letech zřejmě pocházela většina její garderoby ze zahraničních cest, alespoň v dopisech jí Edvard Beneš často radil, aby si šaty koupila v Paříži. Později začala nakupovat i v nejlepších pražských salonech, především u Hany Podolské.
Manželky diplomatů se pohybovaly na nejvyšší společenské úrovni a tomu samozřejmě musel odpovídat jejich šatník. Společensky angažovaná dáma se několikrát denně převlékala. Dopoledne vyřizovala doma korespondenci, řešila chod rezidence, péči o děti; odpoledne jí pak začínaly společenské povinnosti, každodenní návštěvy, čaje, recepce, kulturní akce… Především pro večerní příležitosti si dámy dopřávaly modely z pařížských, ale i berlínských či vídeňských salonů. V Československu patřily k nejslavnějším již zmiňovaná Hana Podolská, Arnoštka Roubíčková a Oldřich Rosenbaum.
Pražský večerní život byl ve 20. letech velmi bohatý. Město bylo plné kaváren, tančíren, barů a kabaretů. Odvážné tanečnice s odhalenými pažemi a zády tančily tango, shimmy a charleston. Především první polovina 20. let se vyznačovala extravagancí, teatrálností, fantazií a exotikou. Večerní móda přála okázalosti. Třásně, volánky, výšivky stužky, aplikace ze zlatých a stříbrných nití, flitry, štras, korálky, perličky a peří zdobily šaty jak plošně, tak v bordurách. Zcela nová byla technika strojového vrážení korálků a štrasových kamenů přímo do látky. Všechno se třpytilo, nejen na šatech, ale štrasové ozdoby jako tiáry a čelenky se nosily i ve vlasech.
V závěru 20. let se nosily i korálkové, perličkové, štrasové či flitrové čapky. Díky Coco Chanel se staly módními dlouhé šňůry skleněných perel. Slavná Francouzka ovšem obohatila ve 20. letech ženský šatník i o další nadčasové prvky: pohodlný žerzej, kalhoty či malé černé. Návrhářka se intenzivně inspirovala ve své minulosti a skříních svých milenců. V jejím pojetí maskulinní prvky nepodtrhovaly ženskost, ale poskytovaly ženě maximum pohodlí.
Totožné hodnoty našly odezvu i v Československu a vygradovaly na výstavě Civilisovaná žena v Brně v roce 1929. Převratný projekt architekta Jana Vaňka odvrhl módu minulosti jako nepraktickou a nehezkou. Srovnání s moderním oděvem vyzněla trochu humorně: „Pod ohromnou sukní (míněna krinolína) vykukovaly ohavné boty a proužkované punčochy, na hlavě seděl komický klobouček. Jak se tehdy mohli muži do žen zamilovat, zůstává hádankou.“ Výjimečnost návrhů kalhot pro každou příležitost zmíněné Boženy Hornekové byla nepopiratelná. Ve 20. letech totiž nosily ženy kalhoty jen při třech příležitostech: jako pyžamo, na pláž a jako sportovní oděv.
Třetí desetiletí 20. století je ohraničeno první světovou válkou a krachem na newyorské burze. Těchto deset let ale bylo prostoupeno atmosférou budování a optimismu. Slovo moderní zdomácnělo ve všech oblastech života a k tehdy vzniklým hodnotám odkazujeme dodnes, nejen v módě. Funkcionalismus souzní s českou náturou, také burleskní vystoupení vycházejí z prvorepublikového kabaretu. Nejinak je to s elegantní módou té doby. Opět se vracejí klobouky a barety, podvazkové pasy a punčochy s linkou, populární večírky ve stylu Velkého Gatsbyho si žádají šaty zdobené korálky či flitry a mikádo stále symbolizuje moderní sebevědomou ženu. Někdy vědomky, někdy netušíce odkazujeme k již téměř sto let staré kvalitě.
Citovaná Milena Jesenská se narodila v roce 1896 a její život předčasně skončil v roce 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Její články jsou živé dodnes, stejně jako první republika. Zavedla rubriku, ve které se obracela přímo ke čtenářkám, ale i čtenářům – s nadhledem a vtipem: „Pane inženýre, ženská už dneska není recept Rettigové: postel – kuchyň – prádlo – děti. Tak kolem mužíčka jen poskakovat, to byste chtěl. Ale budete muset asi sám doma zacvičit, ráz dva, ráz dva.“ Nebo: „Nehoňte toho vašeho, nešpehujte. Na jeho milenku se schválně usmějte. Pořiďte si odpolední šaty na čaj, nosí se teď rozšířené rukávy, barva jde do fialova. A koukejte si také někoho narazit!“
