Téma Marianne
Protektivní výchova aneb Jak své dítě proměnit v Kaina
„Pepíčku, nelez na ten strom, něco si uděláš!“ „Miláčku, domluv tomu trenérovi Mařenky, ať je na ní hodný!“ „Ivánku, jestli na tebe bude někdo ve škole ošklivý, tak tam dojdu a rozbiju mu hubu!“ Protektivní výchova má mnoho podob, ne všechny jsou až takhle zjevné. Děti vychovávané protektivně či příliš benevolentně si odnášejí do života velký handicap. Chcete vědět, jaký? Přesně o tom je další díl našeho miniseriálu o hříších rodičovství.
Náraz do zdi
Bezstarostné pohodové dětství, kde rodiče zařídí, že neexistují žádné trable, všichni se na dítě neustále usmívají, vycházejí mu maximálně vstříc, starají se o něj, ve všem mu pomáhají a jsou na něj hodní, zní naprosto skvěle. Skoro jako z filmu. Jenže filmy o pohodovém dětství vždy končí titulky, nikoliv tím, že dítě dospěje. My dospělí přitom už víme, že svět takovýhle prostě není. Dnes a denně na nás odevšad „útočí“ větší či menší problémy, které musíme řešit a překonávat. Úspěšné překonávání překážek však vyžaduje trénink a zkušenosti. Však si vzpomeňte, když vás v tělocvičně poprvé postavili před lano připnuté ke stropu a řekli: „Lez!“ I ten tělocvikář vám přeci nejdřív ukázal, jak se to dělá a pak vám poskytoval podporu a jištění. A teď si představte, že své milované dítě, když už je velké a těžké postavíte před takové lano, poprvé v životě, a řeknete mu: „Lez, není jiná možnost, než to vylézt a jsi na to úplně sám!“
Bezstarostné děti a zdrcení dospělí
Čím víc překážek máme úspěšně za sebou, tím vyšší máme pravděpodobnost, že úspěšně překonáme i ty další, a to i tehdy, budou-li třeba obtížnější. Aspoň to tvrdí desítky let výzkumu v oblasti pozitivní psychologie. Jenže co děti, které slovo problém neznají? Třeba do svých 12, 15 či nedej bože 18 let? Jak obstojí v konkurenci dětí, které tytéž problémy s většími či menšími úspěchy řeší už od svých tří let?
Přes překážky ke hvězdám
Docent Růžička, přední český psycholog, říkává, že kdo neprojde duševním průšvihem, o životě moc neví. Naráží tím ještě na jeden důležitý psychologický fenomén, o který protektivní výchova děti zcela připraví – tzv. posttraumatický růst. Ten je mimochodem řádově běžnější než mnohem známější posttraumatická stresová porucha. Americká psycholožka Michaela Haasová, která se posttraumatickému růstu dlouhodobě věnuje, říká, že tento druh růstu je o odražení se kupředu a nalezení nové formy. Že jde o jakousi startovací rampu k nalezení smyslu ve vašem životě. Toho smyslu, o jehož nezbytnosti nalezení pro naše štěstí hovoří Erich Fromm, smyslu, který nás zavede na naši vlastní cestu. A dokud člověk neprožije nějaké trauma či krizi, je velice těžké najít takto intenzivní růst.
Kainův syndrom aneb proč tyto děti v dospělosti naráží
Nuže dobrá, děti protektivních rodičů to mají v životě těžší. Nemají zkušenosti s řešením problémů, přebíráním odpovědnosti za jejich řešení a jejich osobnost se rozvíjí pomaleji. Jenže to není to nejhorší, v dospělosti totiž není snadné s nimi vydržet. Podle Prokopa Remeše, předního českého psychoterapeuta, totiž protektivně či příliš benevolentně vychovávané děti v dospělosti, mnohem častěji než ostatní, trpí tzv. Kainovým syndromem, jak tento fenomén pojmenoval.
O co vlastně jde? Bratři Kain a Ábel obětovali Bohu. Kain obilí, Ábel beránka. Ábelovu oběť Bůh přijal, Kainovu nikoliv, a ještě Kainovi v podstatě vyčinil. Kaina to hluboce ranilo, a tak Ábela zabil. Toliko ve zkratce příběh, který dal vzniknout jménu tohoto fenoménu. Je to příběh o přehnané reakci na tzv. narcistní zranění neboli podkopání vlastní sebeúcty (jak to definoval Salman Akhtar). Bůh zranil Kaina tím, že jeho oběť nepřijal a řekl mu, že až bude konat dobro, tak ji přijme. Ábelovu oběť však přijal hned a bez výhrad. Kain se tedy spravedlivě rozhořčil (jeho tvář zesinala) na Boha a eticky si zracionalizoval, že nespravedlnost, které se Bůh dopustil, bude muset sám potrestat. A tak došlo k nesmyslné agresi a vraždě Ábela.
Problém s dětmi s protekcionistickou či naopak příliš volnou výchovou je ten, že jsou mnohem citlivější právě na narcistní zranění. Malé dítě si myslí, že se „kolem něj točí svět“ (a kolem batolat to tak skutečně na začátku je). Pokud ho z tohoto omylu rodiče nezačnou postupně vyvádět, bude mimořádně citlivé na jakékoliv projevy toho, že tomu tak není. I v dospělosti se totiž „právem“ bude domnívat, že je výjimečné, a že jeho potřeby jsou důležitější než potřeby ostatních. Na ty, co to nebudou respektovat, se spravedlivě rozhořčí. Schopnost empatie takového dítěte bude rovněž minimální. Navíc si veškerý svůj hněv eticky zracionalizuje (bylo to nesprávné, neetické, to, co se mi stalo, protože…) a to už je poslední krůček ke konkrétnímu činu.
Zatímco bratrovražda je samozřejmě značně ojedinělým extrémem, hluboce zraňující útoky na něčí city – manželky, vlastních dětí, rodičů, přátel, spolupracovníků apod. – jsou bohužel na denním pořádku. Člověk s Kainovým syndromem přitom postrádá schopnost nahlédnout na ničivost svého jednání, neboť jeho schopnost empatie vůči ostatním je značně omezená, či zcela potlačená. Ostatní zase jen s údivem a nepochopením sledují jeho iracionální, avšak pro něj samotného zcela spravedlivé a logické, jednání. Ano, i tohle dokáže protektivní či benevolentní výchova. Člověk je pak sám „proti všem.“
O autorovi
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem blogu JeČasNaZměnu.cz. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.
