Podmíněná láska rodičů, zabiják sebevědomí na celý život

Když jsi takový, nemám tě rád(a)

Doktor Jaroslav Šturma, přední český psycholog, říká, že za tyhle věty by nejraději nechával děti okamžitě odebrat rodičům. Působí totiž dítěti doslova devastující psychická zranění, zejména na jeho sebevědomí. Jedná se totiž o exemplární příklad explicitně vyjádřené výlučně podmíněné lásky a absolutního nepřijetí. Tedy faktického opaku toho, co mají rodiče za ten jeden jediný skutečný úkol – bezpodmínečně své děti přijímat a milovat.

Dítě, které až do této věty mělo jistotu v tom, že maminka a tatínek jsou a vždy budou jeho bezpečným přístavem, že ať se stane cokoliv, tak v nich najde svoji oporu, tuto jistotu během pár sekund náhle a nečekaně ztrácí. Přichází šok. Od teď je na všechno samo. Nikdy nebude mít už zastání, ne bezpodmínečně. A být ve třech, čtyřech, pěti letech na tenhle svět sám, to je zatraceně těžký úkol.

Když vzniká vnější centrum hodnocení

Právě podmíněná láska rodičů nejčastěji přispívá k tomu, že si člověk přesune centrum svého hodnocení ven, že o tom, jakou má nebo nemá hodnotu jako člověk rázem budou rozhodovat jiní. Zatímco do teď se dokázal z čehokoliv, co se mu povedlo, radovat i sám, protože on sám dokázal posoudit, že se mu to povedlo, tak teď už ne. Ze svého obrázku se od teď může radovat až tehdy, když mu to maminka nebo tatínek pochválí. Ze své promoce na vysoké škole se smí radovat tehdy, až když ho za to ostatní, pro něj důležití lidé, pochválí. Ze svých úspěchů v práci se bude smět radovat až tehdy, když ho za to ostatní ocení, atd.

No a protože existuje mnoho rodičů, co tohle ve výchově pokazí, existuje také mnoho pouček o tom, jak moc důležité je partnera v manželství neustále chválit. Mnozí autoři však zapomínají dodat, že to chválení musí být autentické. Jinak vám ho dotyčný přestane věřit a bude hledat pochvalu u ostatních. A že milenky a milenci umí zatraceně dobře pochválit.

Jak vzniká nesebevědomí

Nuže dobrá, maminka, co mě vždycky milovala a utěšovala, mě najednou nemá ráda. Mám jí jít z očí. Co s tím? Člověk si najednou nemůže být ničím jistý. A ta nejistota se mu vryje do mozku i do srdce, jak kdyby tam dítěti matka zabodla nůž. A zůstává tam i v dospělosti. Mám si koupit ty červené šaty, nebo ne? Sluší mi vůbec? A jak mám vypadat, oblékat se, mluvit, co si mám vlastně myslet? Jak vypadá „dokonalá žena“? A „pravý muž“? Co pro to mám udělat? A proč se safra v každé knížce píše něco jiného, takhle teď vůbec nevím, kdo mám být!

A to zdaleka není ještě takový problém jako když tím někým z knížky nebo časopisu být začnete. To, že člověk za vydatného přispění rodičů v dětství přišel o sebevědomí totiž neznamená, že nezná svůj recept na spokojený život. Svůj vlastní unikátní recept na štěstí. Věřte mi, že ho zná, zná ho velmi dobře. Jen je uložen v nevědomí. A právě s tímto receptem svůj stávající, cizí, život porovnává. A pokud se ten cizí, „oficiálně schválený“, život od toho vlastního receptu na štěstí liší, dostavuje se permanentní inkongruence, rozpor mezi tím, co, byť nevědomě, chci, a tím, co se mi děje. A to způsobuje stres, podrážděnost, nespokojenost a v krajním případě i depresi. A přitom „není důvod“.

Co by za takový život daly pomyslné děti v Africe! Jak můžu být vůbec nespokojená, když máme gigantickou vilu, mám vždycky nejnovější kabelku od Vuittona a jezdím v Mercedesu za tři miliony?!? A tak se za to lidé ještě více nesnáší, což jim rozhodně nepřidá. A ten bonmot o tom, že je lepší brečet v Mercedesu než v tramvaji? Věřte mi, není pravdivý. V té tramvaji totiž máte pořád falešnou naději, že peníze mnohé vaše problémy vyřeší.

Budoucí workoholici

Podmíněná láska rodičů má ještě jeden „úžasný“ benefit. Moderní psychologie mu říká workoholismus. Od závislosti na alkoholu se liší tím, že nemá něco utlumit, ale naopak má dosáhnout opětovné bezpodmínečné lásky a přijetí ze strany rodičů. A to i když jsou po smrti. A tak dospělé děti nedospělých rodičů pracují ve dne v noci, pracují tvrdě, budují kariéry namísto rodin a všichni je obdivují za to, co všechno dosáhli. Tedy všichni až na ty dva lidi, na kterých záleží.

A to přitom makají až do úplného vyčerpání. Čas to ale nikdy nevrátí. Šance, jak se z klece s pomyslným kolečkem pro křečky vymotat však existuje. A tak se lidé ve 40, 50, někdy i později, když jim už fyzické síly docházejí, začínají vracet zpátky k sobě. V očích ostatních se radikálně mění, ale ve skutečnosti se jen proměňují, jak říká německý kněz a psycholog Anselm Grün. A „cílem proměny je dát v sobě vyniknout jedinečnému původnímu obrazu, který si o mě Bůh vytvořil.“ Pro nás nevěřící bych jeho citát poupravil jen v tom smyslu, že onen původní obraz je tím, který jsme sami znali v dobách, kdy nás ještě rodiče bezpodmínečně přijímali a milovali. To právě tehdy jsme žili ze svého nitra a byli jsme šťastní. Teď se k němu jen potřebujeme vrátit.

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.