PETRA KVITOVÁ: Říkali mi, že jsem na tenis moc hodná

Její kariéru nezastavil ani osudný moment v roce 2016, kdy jí v prostějovském bytě pořezal útočník levou ruku. Přesně tu, ve které drží raketu. Doktoři tehdy dávali jejímu návratu na kurty zhruba pětiprocentní naději, ona ale začala už po pár měsících znovu hrát. A vyhrávat.

Letošní rok je pro tenis těžký, spousta turnajů byla zrušena, u mnohých není jisté, jestli vůbec budou. Jak to vnímáte?

Vzhledem k tomu, že to podobně mají všichni, tak mě to psychicky zase tolik netrápí. Když jste zraněná a utíkají vám turnaje a grandslamy, vnitřně vás to bolí mnohem víc. Vidíte, jak ostatní hrají, bojují, zatímco vy doma bojujete také, jen s něčím úplně jiným. Současná situace je tak pro mě v mnohém lehčí. A vlastně si ji i trochu užívám. Aktuálně vůbec netuším, kde budu do konce roku hrát, situace se mění každým dnem. Určitě mi ale nechybí bydlení v hotelu a cestování. To je totiž vůbec nejhorší, co na tenise je.

Chápu. Profesionálně hrajete od roku 2006 a od té doby jste vlastně stále někde na cestě.

Pořád! Minimálně dvě třetiny roku. V listopadu sice míváme volno, ale většinou jezdíme někam na přípravu, takže bývám zase někde v apartmánu na hotelu. Letos jsem konečně mohla být víc doma. A měla čas a prostor žít. Vlastně mi nouzový stav zase tolik nevadil, byla jsem víc v poklidu, jako bych to byla víc já. Ale to možná bude znít trochu hloupě, samozřejmě jsem si vědoma toho, kolik lidí přišlo o práci.

Já myslím, že vůbec není hloupé to přiznat. Lidí, co si zpomalení užili a měli konečně čas na své blízké a na koníčky, je celkem dost.

To je pravda, všichni jsme měli víc času. Zpomalili jsme, vyházeli věci ze skříně, uklidili si. Já byla vděčná hlavně za to, že kvůli omezení cestování mnohem víc vídám rodinu, na Moravu jsem z Prahy, kde poslední tři roky žiju, jezdila mezi tréninky skoro každý víkend. Jsem trojnásobná teta a jsem strašně ráda, že aktuálně můžu s dětmi svých bratrů trávit mnohem víc času. Konečně to jde!

Na druhou stranu vám letos bylo třicet a to už profesionálního sportovce obvykle trochu tlačí vědomí, že se čas na sportovní kariéru zkracuje. Asi musí člověka trochu bolet, že ho současná situace osekává ještě o něco rychleji.

Je to tak. Čas běží a přijít v tomto věku o část sezony není úplně nejlepší, v tom mají mladší hráčky výhodu. Ale já mám celkem štěstí v tom, že už nemusím nic honit. Grandslam jsem vyhrála. Je to věc, která vás v tenise žene dopředu ze všeho nejvíc – a já ji mám za sebou. Spíš si opravdu užívám, že mám víc času na rodinu. Ale samozřejmě mi myšlenky ujíždějí všemi možnými směry. Rozhodně byl prostor zamyslet se nad tím, co bych jednou chtěla dělat, až s tenisem skončím.

Na to jsem se samozřejmě také chtěla zeptat.

To je mi jasný, všechny zajímá, co se mnou jednou bude. Miluju kosmetiku, make-upy, péči o sebe, jsem tváří L’Oréal Paris, a tak bych asi chtěla mít beauty salon. Kosmetika, manikúra, pedikúra, možná masáže, to by bylo něco pro mě.

Překvapila jste mě. Trénovat byste nechtěla?

Nad tím jsem moc nepřemýšlela. Vlastně ani nevím, jestli bych byla úplně dobrý trenér.

Myslíte, že nemáte trpělivost?

To ani ne, trpělivost celkem mám. Spíš jsem taková přírodní hráčka. Nikdy jsem se nemusela nic moc učit do detailu, a tak se bojím, že bych třeba neuměla techniku dobře vysvětlit.

Letošní vynucené zastavení nás nutilo bilancovat. Vám bylo navíc v březnu třicet let, tak byl k podobnému ohlédnutí hned dvojnásobný důvod.

Když se ohlédnu za poslední desítkou let, tak byl vlastně úplně každý rok něčím výjimečný. V poslední dekádě jsem dvakrát vyhrála Wimbledon, mnohokrát FED Cup. Ve finále to určitě bylo spíš pozitivní období. Ale měla jsem v životě bohužel i hodně nepříjemnou zkušenost…

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE S KUPONY NA DNY MARIANNE. Nyní si ho můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.