Markéta Zelená: postižení umějí zázraky, dejte jim šanci!

Když u vás byla diagnostikována vada sluchu, maminka vás odmítla dát do ústavní léčby. Dokážete si představit, co všechno by pro váš život znamenalo to, kdybyste neměla šanci chodit do školy se zdravými dětmi?

Ano, velmi přesně. Stýkám se s komunitou neslyšících a vidím své přátele se stejným handicapem a stejnou ztrátou sluchu, jako mám já. Neumějí si poradit v běžných situacích na úřadech, vyřídit záležitosti svých dětí ve škole nebo si zajistit zaměstnání. Zřejmě bych tak skončila na úřadu práce jako většina neslyšících. Používala bych jen znakovou řeč a komunikace se slyšícími by probíhala pouze přes papír a tužku nebo tlumočníka.

Diskriminoval vás tento handicap ve škole? Jak vlastně probíhala výuka?

Ano, stala jsem se terčem výsměchu některých spolužáků, oslovovali mě „hluchá bedna“. Naštěstí se mě ostatní spolužáci zastali a od té doby jsem měla klid. Výuka probíhala bez omezení, neměla jsem žádný individuální plán. Často jsem ale byla ve stresu, například při diktování zápisů. Někdy jsem nenapsala ani jeden řádek a musela jsem prosit své spolužáky o půjčení sešitů. Učitelé na mě často zapomínali a upozornit na mou přítomnost museli občas až spolužáci.

Jak moc pro vás bylo těžké naučit se znakovou řeč, mluvit a odezírat ze rtů?

Znakovou řeč jsem se naučila v patnácti letech, kdy jsem hledala lidi, jako jsem já. Nebylo to pro mě moc těžké, spíš to byla velká úleva. Mluvit a odezírat ale už byla jiná věc. Za ohromnou péči a pomoc mohu děkovat mamince. Každý večer mi načítala do ucha pohádky, cvičila se mnou odezírání pomocí logopedických knížek a chodily jsme na logopedii. Také si mě postavila čelem proti sobě, mluvila a já se tak učila poznávat slova. Ve škole jsem se naučila mluvit, protože mi nic jiného nezbývalo, odezírala jsem ze rtů. Teď to už pro mě není problém. Horší je, když má někdo plnovous nebo je bezzubý, to nemám moc šanci. :-)

Jak se k vám chovali spolužáci?

Až na pár výjimek šikany hezky, měli jsme se rádi a pomáhali si navzájem. Občas jsem se však musela vetřít do skupinky spolužáků a předstírat, že rozumím. V tom hluku jsem však neslyšela ani slovo, ale smála jsem se, když se smáli ostatní. Bolelo mě to, ale chtěla jsem zapadnout. Po škole jsme chodili hrát fotbal nebo vybíjenou. Vždy mě přijali mezi sebe. Když se však hrála hra, při které se šeptalo, ze strachu jsem raději utekla a vymluvila se, že musím domů. Nedokázala jsem říct: „Já neslyším.“ Neuměla jsem to…

Ve studiu jste pokračovala i na střední škole. Jak vypadala výuka tam?

Tam už to bylo jednodušší. Také proto, že mi učitelé více pomáhali. Nemusela jsem psát diktáty, měla jsem předem zpracovaný test k vyplnění. Byla to pro mě velká úleva a pomoc. Neměla jsem ani individuální plán, vždy mi vyšli vstříc, měli trpělivost. Zároveň jsem moc chtěla patřit mezi své spolužáky, a tak jsem před nimi svou sluchovou vadu tajila. Informováni byli pouze učitelé. Velký stres pak pro mě začal až s výukou cizího jazyka. Spolužáci se mi vysmívali, učitelka byla neochotná a já skončila kvůli velkému vypětí u psycholožky. Po dohodě s ní a školou jsem s výukou cizího jazyka skončila a zase jsem se těšila do školy. Tehdy se mi velmi ulevilo.

Jak těžké pro vás bylo najít po škole pracovní uplatnění?

Po škole jsem se ptala spolužačky, zda neví o pracovním místě. Díky ní jsem nastoupila jako asistentka ředitele. Byla jsem šikovná na administrativu, ale s komunikací to bylo horší. Ředitel na mě dost řval, že jsem hluchá a že se to nebude opakovat, co jsem to za člověka a podobně. Začala jsem se klepat a odešla sama. Šla jsem tedy na úřad práce. Pak se ale ozval nový zaměstnavatel a dostala jsem práci jako účetní ve firmě se zdravotnickými potřebami.
Pozitivní roli v zaměstnání mé osoby sehrály asi také výhody, které zaměstnávání zdravotně postižených přináší formou příspěvků od státu. V práci jsem však byla spokojená. Společnost měla ale bohužel problémy a zkrachovala. Jakmile jsem věděla termín odchodu z firmy, rozesílala jsem životopis a telefonovala do různých firem. Neměla jsem problém práci najít, ale jakmile jsem sdělila, že mám sluchovou vadu, na poslední chvíli si můj nástup rozmysleli.

U vašeho aktuálního zaměstnavatele VZP jste se zúčastnila konkurzu spolu se zdravými lidmi. Přes svůj handicap jste ho vyhrála, čím si myslíte, že to bylo?

Měla jsem letitou zkušenost ve zdravotnických potřebách, a přestože jsem přišla ve sportovním oblečení, vzali mě. Byla jsem totiž přesvědčená, že neuspěju, tak nač se líčit a šatit. Myslím, že jsem jim byla sympatická, nic jsem nepředstírala a zaujala jsem je svým přístupem, smyslem pro humor, upovídaností. Narazila jsem na šéfa, kterého zajímaly znalosti a zkušenosti. Měla jsem velké štěstí.

Jaké pocity jste z tohoto báječného osobního úspěchu měla?

Měla jsem z toho nádherný pocit, změnil se mi svět, uvolnila jsem se. Chtěla jsem všem dokázat, že nejsem bezmocná, že chci pracovat a mám chuť jít mezi lidi. Měla jsem větší energii a cítila, jako by se mi zlepšil sluch. Začala jsem se víc smát a mít ráda lidi.

Po mateřské jste navíc nastoupila na nový a vyšší post, co je přesně náplní vaší práce?

Mám na starosti registr zaměstnavatelů, což je velká zodpovědnost. Zodpovídám za vedení dokumentace napříč firmami, úřady, školami a nemocnicemi z celého Hradec Králové. Mám na starosti různé dokumenty, přihlášky a odhlášky zaměstnanců, uzavírání smluv, agendu cizinců, tlumočím ve znakovém jazyce pro neslyšící – zařizuji pro ně revizního lékaře, lázně a jakoukoli žádost, kterou klient potřebuje vyřídit na přepážce.

V práci a v běžném životě musíte komunikovat s lidmi. Co je pro vás v tomto ohledu nejkomplikovanější?

Když přijde klient, který na mě začne mluvit velmi rychle, má plnovous, je bezzubý, nebo když mi předává mobil, abych vyřídila nějaké náležitosti s jeho účetní, to už je pro mě velký problém. Ale mám milé a ochotné kolegyně, kterým klienta s prosbou předám. Ale za těch patnáct let, co tuto práci dělám, se mi to stalo zřídka. Někteří klienti z firem o mém handicapu již vědí a snaží se, abych jim rozuměla. Jsme jeden velký tým. Jeden klient mě dokonce oslovuje „Zelená kytičko“. :-)

Co vlastně pro vás možnost pracovat znamená? Dokážete si představit, jaký by byl váš život bez práce?

Pracovat pro mě znamená získat znalosti, být mezi lidmi, obohatit si slovní zásobu, dokázat uživit rodinu. Proto si své práce opravdu velmi vážím, mám ráda klienty i kolegy a mám s nimi hezký vztah. To, že mám práci, mi dává obrovskou sílu. Stačí, abych byla třeba čtrnáct dní nemocná. Jsem najednou doma zavřená v tichu, vrací se mi nepříjemný šelest v uchu, a hlavně je to hrozná nuda. Kdybych byla dlouho bez práce, budu hůře komunikovat, k tomu se přidá stres kvůli tomu, co mě čeká dál, kdo mě zaměstná s tímto postižením, a tak dále. Některé neslyšící dovedou takové pocity až k sebevraždě, sebepoškozují se, dávají si za vinu, že neslyší… Jsou v ústraní, zatlačeni do rohu ticha.
Já se naštěstí umím ovládat, protože mám děti, přijdu na jiné myšlenky. Nedokážu teď říct, jak by to vypadalo, kdybych nepracovala, protože práci jsem zatím vždy měla. Nejspíš bych se začala věnovat pěstounství, možná bych založila asociaci náhradní rodiny. Já ale nedokážu zůstat doma bez práce! Musím být mezi lidmi.

Váš syn se narodil se srdeční vadou a zároveň máte v pěstounské péči dvě další děti. Kde na to všechno berete sílu?

Takovou otázku jsem si také položila. Proč jsem vlastně taková? Proč mám takovou sílu? Síla se ve mně vzala tím, že můj syn přežil operaci, tím, že mám práci a mám skvělé kolegy a každý den se raduji. Určitě je to i tím, že mě maminka nedala do ústavu.
Zřejmě proto se rozrostla moje síla i srdce. Mám v sobě obrovskou dávku trpělivosti, i to jsem zdědila po své mamince. Oproti lidem, kteří byli v ústavu pro neslyšící a dnes kvůli tomu mají těžší život, jsem já měla krásné dětství. Pomáhám dětským domovům a zároveň jsem se pustila do pěstounské péče. Moje maminka má čtyři děti, miluje je. Byla jsem obklopena láskou, velkým pochopením, trpělivostí a skvělým přístupem. Proto se snažím to samé nabídnout svým dětem a pomáhat.

Co byste vzkázala zaměstnavatelům, kteří se bojí zaměstnávat lidi se zdravotním postižením?

Nemají se proč bát, jsou to opravdu jenom předsudky. Naopak udělají moc dobře, pokud osobu s handicapem přijmou. Získají tak pracovitého a spolehlivého zaměstnance. Tito lidé jsou za práci vděčni a dělají ji svědomitě. Zaměstnavatel musí mít jen více trpělivosti, ale později uvidí, že se mu to vyplatilo.
Lidé se zdravotním postižením upnou všechny své síly k tomu, aby firmu uspokojili, a také jim samotným to pomáhá zapomenout na svůj handicap. Já dělám svoji práci patnáct let a nikdy jsem svého zaměstnavatele nezklamala. Mám kamaráda, který je hluchoněmý, vyučil se zámečníkem a sám od sebe se naučil truhlářskou práci. Dělá krásné věci na vysoké úrovni. Takových případů znám mnoho. Já neustále říkám, že postižení umějí zázraky. Je ale nutné je k tomu pustit, dát jim příležitost, přejít drobnou chybu, vést je, naučit základy a oni vás velmi mile překvapí. Potřebují jen šanci.
Zaměstnavatelé by ale neměli nabírat osoby s handicapem jen kvůli finančním výhodám pro firmu. Měli by chtít pracovitého a poctivého člověka, kterým většina osob se zdravotním postižením rozhodně je. Setkala jsem se i se zneužíváním a šikanováním neslyšících, které firmy najaly pouze kvůli výhodám. Lidé ale například museli vykonávat i jinou činnost, než měli v popisu práce. Nakonec ze zoufalství odešli sami, a to je velká škoda…

Víte, že existuje organizace, která pomáhá osobám se zdravotním postižením najít pracovní uplatnění? Zároveň dokáže poradit i firmám, které zaměstnávají či chtějí zaměstnávat lidi s handicapem. Jedná se o Nadační fond pro podporu zaměstnávání zdravotně postižených. Více na www.nfozp.cz