MARIKA ŠOPOSKÁ: Makedonská kovbojka a zásnuby v Indii
Herečka Marika Šoposká (29) se ráda toulá světem. Sice obvykle půlku léta nesleze z prken Letní scény Vyšehrad, ale i tak toho stíhá dost. A cestování v jejím stylu je všechno, jen ne nuda – jako malá se ztratila na makedonských hranicích, při zásnubách v Indii snědla otrávenou rybu a taky projela Bali na skútru. S batoletem. Petra Šroubek Pohlová zjišťovala, kde se jí nejvíc líbilo a kam už by se radši znovu nevracela.
Vy máte makedonské kořeny, část prázdnin jste v dětství počítám trávila na jihu.
Rodinná dovolená byla až do puberty jasná. Tatínek je Makedonec, takže jsme jezdili k Ochridskému jezeru. Bylo to divoký! Naložili jsme škodovku až po střechu a vypravili se autem na dvoudenní výpravu. Dálnice nebyly, jeli jsme dlouhé hodiny, na hranicích byly šílený fronty. Právě fronty ve vedru jsou moje hlavní vzpomínka na cestování v dětství. Párkrát jsme se taky s bráchou na hranicích ztratili, to měla máma infarktový stavy.
Jak se vám to povedlo?
Vylezli jsme z auta, kolona se najednou rozjela, my někde zůstali a naši byli fuč. Rodiče se mnou prvně jeli do Makedonie, když mi byl rok. Dneska si vůbec neumím představit, co bych sama tak dlouho s dítětem v autě dělala. Ale nějak to zvládali. Taky si pamatuju, že jsem měla v Makedonii celkem problémy s jídlem. Dnes se můžu po místním jídle „užrat“, ale jako dítě jsem s ním bojovala. Ty chutě jsou skvělý, ale velmi nedětský. Byla jsem tam často o chlebu a másle a hádala se o každé sousto.
Od cestování vás to ale evidentně neodradilo, zrovna před měsícem jste se s manželem a tříletým synem Benem vrátili z dovolené z Bali.
My s Benem cestujeme odmalička. Moji rodiče se teda z Asie trochu hroutí, sami nebyli dál než v Makedonii, a myslí si, že bychom si mohli tyhle cesty v rámci synova duševního zdraví odpustit. Ale my jsme je nikdy moc neposlouchali. Když byl Benovi rok, letěla jsem ho ukázat do Makedonie, byl s námi v Thajsku a teď na Bali. První dovolenou jsme se s mužem snažili koncipovat pro něj, velmi rychle jsme ale zjistili, že je Ben cestovní dítě a miluje, když se něco děje. Půlku Thajska a celé Bali jsme s ním projeli na skútru, ani let není problém.
Jak se vám daří držet syna v letadle v klidu na sedačce? To je nadlidský výkon.
To je lehké, zatímco doma má Ben přístup k iPadu omezený, v letadle neomezený. Což je pro něj úžasná věc. Necháváme ho, ať si dělá, co chce, hlavně ať cestu nějak vydrží. Let je díky tomu v pohodě.
A jak na cestách řešíte jídlo pro malé dítě? Sehnat pečivo v Asii je někdy trochu problém a občas je jídlo na evropské chutě dost kořeněné.
Posledních pár let se to hodně posunulo, na Bali běžně seženete pečivo, všechno se přizpůsobuje turistům, jsou tam kavárny, veganská bistra, pizzerie… Někdy je to až příliš na úkor místní kultury, na druhou stranu, když cestujete s dítětem, je to fajn. Je pravda, že bychom asi nikdy nejedli v pouličních stáncích, ale to nedělám ani sama. Mám z jídla respekt, já se totiž jednou v Indii přiotrávila jídlem, rybou.
To musel být šílený zážitek.
Ono to dokonce ani nebylo u stánku, ale v restauraci. Muž mě tenkrát požádal o ruku a já asi hodinu na to prozvracela celou noc, dostala jsem otravu ze zkažené ryby. Byl z toho chudák překvapený, zda si to nemá brát osobně. (smích) Bylo mi fakt strašně zle, nevěděla jsem, co se se mnou děje, a indická nemocnice byla něco, co se mi nechtělo moc absolvovat. Naštěstí se mi za pár hodin ulevilo. Ale asi nikdy mi nebylo hůř a od té doby jsem na jídlo ostražitá.
Indie je země, před kterou má dost lidí respekt, přece jen pro cestovatele není zrovna snadná.
Dost lidí se Indie bojí, což chápu, v mnoha ohledech to není nic hezkého. Byla to první asijská země, kterou jsme s mužem navštívili, možná to byla trošku chyba. Cestu jsme pojali jako batůžkářský výlet, plánovali jsme, jak budeme jezdit vlakem třetí třídou. Právě z jízdy vlakem jsem pak měla celkem šok a nemohla se vzpamatovat asi dvě hodiny. Je hrozné vidět, jak má v Indii lidský život minimální hodnotu. Chudobu a špínu tu člověk bere jako samozřejmost, to mě nezarazilo, ale vidíte tu třeba strašně moc zmrzačených dětí a to není příjemný pohled. Mimo nejluxusnější resorty se bídě a utrpení nevyhnete. Zvlášť Dillí je peklo.
Měla jste tu někdy strach?
Zpětně si myslím, že jsme byli děti štěstěny. My jsme s Petrem vyrazili a vlastně jsme ani moc nevěděli, kam přesně jedeme a co nás čeká. Nepřipouštěli jsme si, že by to mohlo být nebezpečné. Týden po té, co jsme odjeli z Dillí, se stalo to hromadné znásilnění v autobuse. Tehdy jsem vystřízlivěla a došlo mi, co...
...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE VE SPECIÁLU MARIANNE NA CESTÁCH.
