KAREL GOTT: Vysoká hra bez oddechu

S Karlem Gottem jsme se sešli přesně pět dní před tím, než celé Česko paralyzovala zpráva o jeho odvozu do Ikemu. Na focení přitom nic nenasvědčovalo tomu, že má potíže. Pózoval přes dvě hodiny, a jakmile se mu nějaký záběr nelíbil, zkoušel ho znovu. A pak zase znovu. Co jiného taky čekat od člověka, který se na vrcholu drží přes padesát let.

Když se objevila možnost mít ve vánočním čísle rozhovor s Karlem Gottem, věděli jsme, že jde o něco výjimečného. Tento zpěvák je pro český národ bezpochyby ikonou, Václav Havel o něm kdysi prohlásil, že je pro nás něco jako hora Říp – byl, je a bude. Že měl pravdu, se ukázalo o pár dnů později, zrovna v době, kdy prosincová Marianne odcházela do tiskárny. Zpráva o zpěvákově nemoci zasáhla všechny. Řešila ji média, lidé na sociálních sítích, málokoho nechala chladnou.
Náš rozhovor ale proběhl pár dnů před těmito událostmi, proto se týkal především zpěvákovy kariéry i života. „Hlavně se mě neptejte na rodinu! Držím se zásady: chceš-li společnost unudit k smrti, začni mluvit o svých dětech,“ smál se, když jsme si domlouvali téma rozhovoru. Nakonec jsme probrali všechno. I ty děti. A přesto, že ho čekalo náročné pracovní odpoledne, rozhovoru věnoval mnohem víc času, než bylo původně v plánu. Přece nezklame čtenáře.

Váš start na konci padesátých let trochu připomíná dnešní soutěže typu Super Star, zaujal jste diváky v klání Lidové tribuny. Váš otec se prý tehdy nechal slyšet, že vyrůstáte pro šibenici a že se na to nemíní dál nečinně koukat. Kdy vzal vaše zpívání na milost?

Když mi z Las Vegas poslali honorář za půlroční vystupování… Pravda je, že mě víc podporovala maminka než tatínek, který byl založen technicky a měl korektní pohled na to, co by měl jeho syn dělat, tedy držet se řemesla, které, jak se říká, má zlaté dno a je jistotou do budoucnosti. Říkal, že si můžu zpívat někde o víkendech.

Což jste dělal. Jako zaměstnanec ČKD jste vlastně vedl slušný „normální život“ a kromě toho večer zpíval. Jaké bylo rozhodování, čemu se věnovat?

Pracovalo se ve fabrice od šesti hodin a vystoupení trvala do půlnoci. A když jsem se vracel ze zájezdu nad ránem, tak jsem šel rovnou do fabriky. Obojí se logicky nedělá dobře. Ale to samotné rozhodování zas tak těžké nebylo, důležité bylo, co mělo větší ohlas, jestli elektromontérství, nebo zpívání. Ve fabrice jsem žádný aplaus neměl, a protože mám potlesk rád, tak ta volba byla celkem jasná.

Taky jste začal studovat konzervatoř.

Ano, to už se tatínkovi líbilo, dokonce si mne několikrát přišel poslechnout na vystoupení. Moje představa byla naučit se technicky dobře zpívat belcanto s tím, že tu techniku budu používat jen podle charakteru písně, a to ještě tak, aby nebylo vidět, že zpívám akademicky. Vždycky mně lichotilo, když mi někdo říkal, že bych mohl zpívat v opeře. Tak jsem ho v tom nechal.

Jak moc vám cvičení pomohlo, zmiňujete často. Dost by mě zajímalo, jak to s učením máte dneska?

V tomhle věku už jde spíš o to, nezapomenout, co mne profesor Karenin kdysi naučil. Dneska se chystám podle toho, jaký druh repertoáru mě zrovna čeká a jak náročné bude vystoupení.

To si nějak neumím moc představit.

Když se chystám, stačí mi poslechnout si Pavarottiho, ani s ním nemusím zpívat, a hned se cítím rozezpívaný. Ale nemusí to být ani Pavarotti. Jednou se mi stalo, že jsem šel s hlasovou indispozicí k profesoru Bláhovi na krční oddělení na Bulovku, večer jsem měl koncert a myslel jsem, že ho nezvládnu. On miloval hudbu, a jak mě viděl, začal nadšeně vyprávět o svém zážitku v milánské La Scale, odkud se zrovna vrátil, radostně předzpívával, jak zvládl Plácido Domingo nejnáročnější árii Elucevan Le Stelle.

Jak to dopadlo?

Já se rozloučil, šel dolů po schodech, měli tam krásnou vykachlíčkovanou chodbu, kde se hlas krásně rozléhá, začal jsem bez léčení zpívat, a najednou zjistil, že indispozice je pryč. Kvalitní hlas dokáže u druhých hlas rozeznít a rozezpívat. Je to důkaz, že všechno je v psychice, on na mě to nadšení prostě přenesl.

Šedesátá léta, začátek vaší kariéry, to je doba, kterou dnes vnímáme jako takovou zlatou éru.

Všichni, kteří prožili tu renesanci a vzájemnou inspiraci v kultuře a zábavě, na šedesátá léta vzpomínají jako na zlatou éru. Někteří dokonce tvrdí, že ten, kdo je nezažil, jako by nežil. Pravda je, že nejsem moc přítel internetu, přijde mi, že je tam člověk mnohem víc sám. Dneska si lidé hudbu stáhnou, my si tenkrát pořizovali dobré aparatury, sešlo se nás dvacet v bytě, poslouchali jsme desky, co u nás nebyly k mání. Vlastně to byl i jeden z důvodů, proč jsem začal zpívat, chtěl jsem dělat odvazovější muziku, něco, co tenkrát nebylo na trhu. Ani nevím, jestli bych zpíval, kdybych začínal dneska.

Proč?

Je tolik rádií, vysílá se tolik světové muziky, vše je vlastně k mání, možná by mne ani nenapadlo zpívat. Někdy mám z té nové muziky pocit, že už tady všechno bylo, má to jen technické efekty a elementy, které dělají dojem, že je to modernější. Tehdy navíc bylo politické klima mezi Západem a Východem velmi příjemné, a proto jsme směli prorazit emocionálnějším projevem než naši předchůdci v padesátých letech. Všichni cítili, že bude líp, byla v tom velká inspirace, rodilo se mnoho dobrých věcí.

Když se vaše kariéra rozběhla, začal jste poměrně dost cestovat a zpívat nejen česky. V roce 1967 jste třeba podle recenze v kanadských novinách odpovídal „pohotově anglicky“. Kde jste se to naučil?

Na hodiny angličtiny jsem chodil ještě v době, kdy jsem pracoval ve fabrice. Vydělal jsem si 1600 korun měsíčně, ty jsem si mohl díky rodičům dovolit utratit za gramofonové desky ze zahraničí. A abych rozuměl textům a tomu, co je o nahrávce napsáno, tak jsem si platil hodiny angličtiny.

Angličtinu jste pak slušně uplatnil koncem šedesátých let, kdy jste několik měsíců vystupoval v Las Vegas.

To byla skvělá zkušenost. Na konci svého účinkování jsem dostal hned tři nabídky, všechny ale měly společnou podmínku – zůstat a už se nevracet.

Proč jste se rozhodl se vrátit?
Cítil jsem, že by to vůči mému publiku doma nebylo fér. Zatímco venku byly všechny nabídky, které jsem v Americe dostal, velmi nejisté.

Na vrcholu jste přes padesát let… Jak jste to dokázal?

Myslím, že v tom hraje roli více aspektů. Začíná to talentem, který je dán – všemouhoucím, jestli chcete –, a mojí povinností je to předávat, což znamená pracovat na sobě.

A kromě toho?

Taky jsem měl v životě velké štěstí na lidi, dostal jsem příležitosti a ještě jsem se mnoho naučil. Ale myslím, že nejlíp to vystihl jeden můj známý, který mi řekl, že jsem uspěl, protože jsem vždycky zůstal symbolem dobrých zpráv. Měl pravdu, od té doby ve světonázorných otázkách už raději mlčím, vím, že tohle ode mě moje publikum nechce slyšet. K popularitě mě napadá ještě jedna věc – některé vlivy, které působí na lidi, nemohou být hrané, nesmí to být taktika, strategie, je důležité mít rád lidi, milovat muziku. Zkrátka zpívám ráááád a je to na mně doufám znááát… (směje se a začne pozpěvovat)

Jedna věc se ale za ta léta změnila, nakonec jste se oženil. A to si všichni mysleli, že vy nikdy!

Já chtěl být jako interpret lyrických milostných písní stále zamilovaný, nevěřil jsem, že je to možné i v manželství, tenkrát… Dneska mám SAMOZŘEJMĚ jiný názor. Je to pro mě taková nová životní etapa, rodina, to je výzva! Ale nechci o ní moc mluvit, co pořád říkat o štěstí? Vyprávění o rodině nudí. Rozhodně mě ale děti udržují ve formě.

A kromě nich?

Já abych byl v kondici, tak se hlavně nesmím do ničeho nutit, žádné posilovny, zeleniny… Pokud tu chci být do sta let, tak aby to mělo smysl, musím si dopřávat.

Možná si dopřáváte, ale kromě toho o vás všichni říkají, že jste workoholik, což jste vlastně předvedl i během focení pro Ma­rianne. Jaké nejdelší volno jste vůbec za svou kariéru měl?

Nejvíc volna jsem měl po operaci páteře. Ale dlouho to nevydržím, i když jsem na nějakém krásném místě na světě, stejně začnu být po týdnu sladkého nicnedělání nervózní a volám do Prahy, co je nového, s pocitem, jestli mi něco neuteklo.

A když se dozvídáte, co je nového, tak si potom zkracujete pobyt?

V poslední době, když se dozvídám, co je ve světě nového, tak jsem rád, že jsem na místě, kde je relativně klid a kde jsme ochotni si vzájemně naslouchat.

Kde se na cestách cítíte nejlépe?

Já se nejlépe cítím na cestě. Ten rituál, pocit – já vyjíždím, jedu… Ta cesta, to je symbol toho rozletu. Ale já jsem rád na cestě, rád měním a poznávám nová místa. A to je ten důvod, proč nejsem chalupář. Jsem přesvědčen, že čím víc člověk navštíví cizí kraje a pozná cizí zvyky, tím více žije.

Stále to takhle máte? Nenacestoval jste se za ta léta už dost?

Pořád se strašně rád dívám do mapy, to jsem měl už jako dítě a dodnes mi to vydrželo. Pořád je co poznávat, v tom je pro mě smysl.