Jak zvládnout, když vaše místo po rozchodu obsadí někdo jiný

Co se vlastně děje po rozchodu?

Ochromí nás bolest, nostalgie a vzpomínky na vše hezké. Také přijde vztek a zlost. Takto namíchaný koktejl s námi umí řádně zacvičit. Pokud stále prožíváme nepřiměřenou bolest a tíhu rozchodu, pak již není zdrojem utrpení pouze samotný fakt, že vztah skončil. Je to způsobeno tím, že si neuvědomujeme pravé příčiny rozpadu vztahu u sebe samých.

Taktiky, jak z této bolesti uniknout, volíme různé. Od večírků a zvýšeného množství alkoholu či cigaret až po hledání rychlé náhrady, řekněme takového převozníka. Nelze opomenout ani útěk práci či racionalizace typu, že vlastně žádný vztah nepotřebujeme. Je-li ale motorem našeho jednání útěk před bolestí a utrpením, potom co je příčinou a zdrojem této bolesti?

Nejsme schopni být doma sami se sebou, a tak potřebujeme být mezi lidmi. Po lahvi vína či jiném krátkodobém uspokojení také sáhneme spíše ve chvíli, kdy nám není zrovna hej. Nostalgie sleduje stejný cíl, a sice jakkoli zaplnit prázdnotu, která po rozchodu partnera vznikla.

Všichni asi víme, jaký je osud tzv. převozníků. Nicméně nejvíce tím škodíme sami sobě. Útěkem od problémů se vzdálíme rovněž možnosti vytrhnout plevel i s jeho kořeny a tím sami sebe odsuzujeme k opakování podobného trápení.

Někdo nový na scéně.

V okamžiku, kdy pak naše místo obsadí někdo jiný, nový a čerstvý propadneme se do samotného pekla. Zejména v případě, kdy nemáme vyřešeno to, čím jsme k rozchodu přispěli my sami. Zde ovšem leží rovněž příležitost k sebepoznání a ke smysluplnému řešení.

Bohužel častějším jevem bývá spíše to, že se naše již tak vystupňované vyšilování ještě zvýrazní. Jsou-li ve hře děti, začne je mnohdy jedna ze stran zaměňovat za výkupné, popřípadě se všechno zlo a zhrzenost přesměruje na člověka, který nově obsadil naší původní roli. Veškerá lidská důstojnost vezme za své a z dvou lidí, jež se kdysi tolik milovali, se stávají přeborníci v kydání hnoje.
 

Jak z toho ven?

V prvé řadě je potřeba přenechat důvody, proč si bývalý partner našel někoho jiného, na něm. Do hlavy mu nevidíme a zjevně máme beztak dost starostí sami se sebou. Přenecháním partnerovi co je jeho, můžeme totiž zaměřit pozornost tam, kde ji žalostně postrádáme. Sami na sebe. Tím, že zaměříme pozornost na to, co se odehrává v nás, jsme schopni rovněž začít lépe rozumět příčinám naší bolesti. Jakkoli se to tak téměř nikdy nejeví, právě až na samém dně leží skutečné (a tedy hodnotné) perly. Musíme se k nim ovšem prohrabat kalnými vodami toho, jak my sami smýšlíme - o sobě i o druhých.

Žárlivost, zloba, závist, nenávist či strach jsou všechno pocity, které v prvé řadě ukazují na naši méněcennost. Vždyť se začneme srovnávat s někým, koho sami vůbec neznáme. Z tohoto srovnání vzejdeme buď jednoznačně horší než on či ona nebo naopak propadneme pocitu vlastní nadřazenosti, což není nic jiného než nezdařená kompenzace stejného pocitu méněcennosti. Neumíme přijmout skutečnost, že se to tak prostě stalo a že to mnohem více vypovídá o našem původním partnerovi než o nás. Jsme zaplaveni nevědomým pocitem viny, kterému buď podlehneme naprosto nebo zkoušíme vše možné, jen abychom vinu přehodili na druhou stranu.

Technika vnitřních figur.

Při práci s klienty se v podobných chvílích dobře osvědčuje technika tzv. vnitřních figur. Přímo ukazují na to, jak o sobě smýšlíme a jak sami k sobě promlouváme. A bohužel, často jak i jednáme.

Pokud se i přes citový a emocionální chaos dokážete alespoň trochu začít soustředit na sebe a na to, jaké pocity a myšlenky se ve vás objevují, můžete začít rozeznávat konkrétní vnitřní polohy. Jedná se o jakési herce vstupující na vnitřní jeviště tohoto příběhu, které tímto můžete začít u sebe rozlišovat.

Pojďme si některé z častých figur blíže představit. Příklady jsou ze života:

Obžalovaná.

“Za rozchod si můžu sama, jsem naprosto nesnesitelná, nikdy se mnou nikdo nevydrží. Je to celé má vina!”

Kritik.

“Vidíš, vidíš. Jsi neschopná nula, vztah si nikdy žádný nenajdeš a i kdyby, jsi natolik divná, že stejně zkrachuje.”

Závislost.

“Definitivně přicházíš o svůj prostor, ztrácíš pozornost a budeš naprosto nedůležitá. Dojde jen k další ztrátě.”

Žárlivost.

“Ta nová bude s tvým ex, se kterým jsi byla 15 let. Co si o sobě oba vůbec myslí?!?”

Manipulace.

“Okamžitě by mě měli všichni litovat, obejmout a pohladit. Je třeba se tvářit ublíženě.”

Závist.

“Jo, jo. Chtěla jsi být první a on je na tom lépe.”

Soudce.

“Je to celé důkaz, že tvé závěry o rozchodu nejsou správné. Nemůžete za to oba, ale jen ty! Můžeš za to ty, neboť on je žádaný, když už si někoho našel.”

Strach.

“Bože, mé dítě bude potkávat někoho, kdo již vytváří ucelenou rodinu a bude mu v tom dobře. Zatímco ty rodinný komfort zajistit nedokážeš. On na to není sám. Ty ano!

Méněcenost.

“Jeho nová partnerka se o tobě dozví naprosto všechno. Úplně všechny tvé chyby a tím bude mít před Tebou náskok a bude tak lepší jak ty. Vždyť i v práci nový manažer tak často poukazuje na chyby předchůdce.”

Zlost.

“To nemohl chvíli počkat? A jak se vůbec potkali? To jsem mu za nic nestála?”

Vnitřních figur může být samozřejmě mnohem více a odpovídají našim dosavadním životním zkušenostem. V každém případě, jejich identifikací a odhalením získáme možnost porozumět skutečným motivacím našeho jednání. Rovněž se dozvíme, co nás ve skutečnosti trápí nejvíce; zda je to vztek či z nás promlouvá například čirá závist. A v neposlední řadě díky nim získáme do rukou nástroj k rozmotání pocitového chaosu, ve kterém jsme se ocitli. Pomůže nám to začít odlišovat to, kdo doopravdy jsme, od tendencí, které nás udržují v chaosu a bolesti. Rozlišením těchto tendencí v nás se rovněž začne snižovat i míra trápení.

Role dítěte versus zdravá osobnost.

Čím méně toho o sobě víme, tím více se udržujeme v roli nevyzrálého dítěte, které tak či onak potřebuje nějakého rodiče a zůstává tak i v dospělém věku naprosto závislé na přítomnosti či nepřítomnosti nějakého partnera. To, že si svou identifikaci s rolí dítěte (neboli oběti) neuvědomujeme, neznamená, že se tak navenek nechováme. Naopak, čím méně si tento fakt uvědomujeme, o to hůře se chováme a to zejména ke svým nejbližším. Jsme totiž nutkavostí až posedlostí vázáni k infantilním, nevyzrálým reakcím (reakcím vnitřních figur), které navíc v protějšku vyvolávají pravý opak toho, oč usilujeme. Jejich uvědoměním se nám naopak naskytne možnost se o svém chování začít svobodně rozhodovat a přestat býti zmítáni emocionálními či afektivními projevy.

Rozchod je bilanční krizí a v některých případech způsobí i krizi životní. Vykolejí nás, ztratíme rovnováhu. Ale tato ztráta rovnováhy nás nemá srazit na kolena a nechat nás potupně zemřít. Můžeme ji využít k hledání nových východisek, pakliže přestaneme sledovat pouze to, jak se druhému za naši vlastní bolest co nejvíce pomstít a ztrestat ho.

Převedením pozornosti sama na sebe a porozuměním svým vnitřním motivacím a postojům (seznámením se s vnitřními figurami) můžeme převzít zodpovědnost zpět sami za sebe. Bolest tím nezmizí, ale my ji přerosteme, protože přerosteme svou původní, nevyzrálou osobnost.