Jak se vypořádat se strachem z velkých změn

Strach provází člověka od nepaměti. Strach z velkých změn, ze ztráty práce, strach ze vztahu či strach vykročit zcela novým směrem. Je to dáno tím, že každá změna, tj. cokoli, co je pro nás v danou chvíli nové, v sobě strach zahrnuje. Odkud se ale tento strach bere?

Vezměme si například situaci, kdy prožíváme obavy ze ztráty zaměstnání. V noci se budíme hrůzou, co jsme zase opomněli, nebo že nestihneme odevzdat úkol včas. Obáváme se, že uděláme špatné rozhodnutí. V práci se postupně bojíme jakkoli projevit s cílem hlavně neudělat chybu, až nás postupně ochromí paralýza. 

VÝCHOVA NEBO ZODPOVĚDNOST ZA VLASTNÍ ŽIVOT?

V našem životě tomu však nebylo vždy stejně. Stačí se podívat na malé dítě. Než udělá první krok, musí zákonitě spadnout. Než vysloví nové slovo, nutně tomu předchází nespočet nepovedených pokusů. Tyto neúspěšné zkoušky, v dospělosti jim už říkáme selhání, jsou zřejmě nutnou podmínkou procesu učení se. S každým dalším nezdarem dítě celou věc zkoumá, až nakonec pochopí, jak funguje a jak na ni. Bez nezdarů se nenaučíme nic.

Bohužel, jak rosteme, začínají se věci komplikovat. Ve škole i ve výchově přibývají hodnocení, která vedou buď k odměně či pochvale, nebo naopak k trestu nebo pokárání za odvedený výkon. Zápis do první třídy - hodnocení. Známky za odvedené úsilí - hodnocení. A při maturitě se zdá, že jde téměř už o všechno. Tím se v nás postupně buduje strach ze selhání, protože jakékoli dosavadní “selhání” vedlo v našem životě k negativní odezvě. 

Na jedné straně nás sice škola nebo rodiče určitým způsobem vychovali, na straně druhé je to ale naše přizpůsobení se celému procesu. Naše přizpůsobení a tím pádem i naše zodpovědnost. Zde začíná první krok k překonání strachu ze změn v podobě převzetí zodpovědnosti za svůj život. Protože ať už se nám v životě přihodí cokoli, nikdo jiný jej za nás žít nebude.

ĎÁBEL NAŠEPTÁVAČ

Když se ocitneme v situaci, ve které před námi stojí velká změna a my prožíváme pocity obav nebo nejistoty, jako ve výše zmíněném příkladu, můžeme si všimnout tichého, leč neodbytného vnitřního hlasu, který je plný pochybností o nás samých.

Dopředu nás varuje a nabádá, abychom buď zaujali co nejvíce obranný postoj, nebo abychom rovnou nekonali vůbec nic. Prožíváme vnitřní rozpor, kdy to, co považujeme za správné, je zároveň to, čeho se nejvíce obáváme. 

ODKUD SE TEN HLAS VŮBEC BERE?

Dokud žijeme, budeme se v nových a tím pádem neznámých situacích nezbytně ocitat. Jsou to momenty, ve kterých čelíme nejistotě a v důsledku i strachu ze selhání. Tento strach nepřekonáme jeho popíráním nebo všelijakými pozitivními afirmacemi. Co ale můžeme udělat, je poctivá a upřímná sebereflexe:

Čeho se ve skutečnosti bojím? Bojím se toho, co si o mně pomyslí lidé? Bojím se, že skončím bez peněz a na ulici? Bojím se, že zklamu své nejbližší okolí? K čemu mě ten můj vnitřní hlas nabádá?

Bojíme se selhání, protože v hloubi duše máme skrytý pocit, že nejsme dost dobří a že si musíme pozornost a lásku našeho okolí zasloužit. Máme tak obavy, že uděláme špatné rozhodnutí, že odvedená práce nebude dostatečná, atd. Horší ale často bývá, když se nám něco povede a stejně si pak říkáme, že to byla pouhá náhoda, že jsme měli štěstí a že nám na to tedy nutně brzy přijdou. Jak je vidět, strach ze selhání a vnitřní hlas plný pochybností ani po dosaženém výsledku neustanou. 

SMYSLEM KAŽDÉ ZMĚNY JE LEPŠÍ POROZUMĚNÍ SAMA SOBĚ

Musíme si uvědomit, že na cestě ke změně je selhání nejen součástí dosažení kýženého cíle, ale také novou životní zkušeností. Dokud něco nového nezkusíme, nic nového se zkrátka nenaučíme. Přistoupíme-li pak ke změně jako k možnosti se o sobě mnohé naučit, vneseme do celé situace nový úhel pohledu. Následnou reflexí sice chybě nepředejdeme, ale můžeme se z ní poučit a vrátit se tak k přirozenému způsobu učení se, který nám byl dříve vlastní. Z tohoto poučení se stane náš osobní růst. 

S každou další překonanou překážkou se o sobě a o onom vnitřním hlasu dozvíme víc a víc. Můžeme se samozřejmě bát dál, a nebo se můžeme vydat cestou k lepšímu pochopení sebe sama. 

PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI, JAK BOJOVAT SE STRACHEM

• Převzít zodpovědnost, což prakticky znamená přejít od otázky “proč zrovna já?” k otázce “co mi to má ukázat a jaký je smysl toho všeho, co se děje?”
• Uvidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, protože většinou očekáváme buď příliš katastrofický scénář (hysterická představa) nebo naopak příliš jednoduchý (naivní představa). Je ovšem pot řeba si upřímně odpovědět, čeho se doopravdy bojím a s tím pak pracovat.
• Vnímat změnu jako životní zkušenost a připravit se na to, že bude zkoušena také naše vůle i celá osobnost a že se budeme muset změnit také my sami.
• Trpělivost, protože nelze očekávat, že se zásadní věci v životě vyřeší ze dne na den. Co se v našem životě nějakou dobu tvořilo, se nezmění nutně hned. A rychlé návody prostě nefungují.
• Sebepoznání. Postupně si začneme uvědomovat, že se ve skutečnosti nebojíme konkrétních okolností, které podle nás mohou nastat (“určitě skončím na ulici”), ale bojíme se své vlastní představy o tom, jak v takové situaci budeme reagovat. “No to bude hrůza!”, říkáme si. Bojíme se toho, jak nám v tom asi bude, nebo-li toho, co se vynoří z našeho nitra. Postupným poznáváním a porozuměním těmto pocitům a emocím se z neznámého stane poznané a díky tomu se zmenší i náš strach.

Autor článku: Tomáš Zetek | www.meaning.cz