J. K. Rowling napsala novou knihu, a tentokrát pro dospělé!

Děj nového románu populární autorky se odehrává ve fiktivním malém městečku Pagford v jihozápadní Anglii. Inspiraci pro strhující vykreslení místa J. K. Rowling zřejmě brala z města Forest of Dean, kde sama vyrůstala.

A co je hlavním námětem této ‚dospělácké‘ knihy? Jak jinak než politika a společnost! Ocitnete se v samotném centru dění místních voleb, které byly svolány poté, co zemřel jeden z radních města. A právě uprázdnění místa v městské radě uvolní vášně a vyvolá řadu šarvátek. Budete tak svědky sporů a střetů zájmů mezi jednotlivými obyvateli malebného městečka, kteří se hašteří kvůli třídním a generačním rozdílům.

A kdo nakonec ono Prázdné místo obsadí? Dozvíte se to v nejnovějším románu J. K. Rowling!

Pro nedočkavce přinášíme exkluzivní ukázku z této knihy:

Ačkoli pagfordské lahůdky otevíraly až v půl desáté, Howard Mollison přišel dřív. Byl to neuvěřitelně obézní čtyřiašedesátník. Břicho mu v olbřímím záhybu spadalo přes stehna, takže většina lidí, jakmile jim na něj padl zrak, okamžitě pomyslela na jeho penis – kdy ho asi viděl naposled, jak si ho myje a jak dokáže provádět kterýkoli z úkonů, k nimž je penis určen. Částečně proto, že v nich jeho vzhled vyvolával takové myšlenky, a částečně díky svému vybroušenému umění konverzace dokázal Howard lidi rovným dílem uvádět do rozpaků i odzbrojit, takže zákazníci, kteří u něj v obchodě byli poprvé, téměř vždy nakoupili víc, než měli v úmyslu. Pusa mu v práci bez přestání jela, jednou rukou s krátkými prsty pohyboval kráječem plynule dopředu, dozadu, takže se plátky šunky jemné jako hedvábí skládaly na přichystaný celofán, kulaté modré oči měl vždycky připravené k mrknutí a bradu roztřesenou nenuceným smíchem.

Howard si sám navrhl pracovní úbor –bílou košili, naškrobenou tmavozelenou plátěnou zástěru, manšestráky a loveckou čapku, do které zapíchal několik rybářských mušek. Pokud si tu čepici vzal původně z legrace, už dávno tomu tak nebylo. Každé ráno si ji za pomoci malého zrcátka na toaletách pro personál s vážnou precizností nasadil na husté šedivé kudrny.

Otvírat ráno obchod Howardovi neustále působilo potěšení. Rád se pohyboval po krámě, když bylo slyšet jen vrnění chladicích vitrín, líbilo se mu přivádět všechno zpátky k životu: rozsvítit světla, vytáhnout rolety, sundat poklopy a odhalit poklady chladicí vitríny – bledé zelenošedé artyčoky, onyxově černé olivy, sušená rajčata stočená jako rubínoví mořští koníci v oleji tečkovaném bylinkami.

Dnes ráno mu však radost kazila netrpělivost. Jeho obchodní partnerka Maureen už měla zpoždění, a stejně jako předtím Miles, i Howard měl obavy, že by ho někdo mohl předběhnout a říct jí tu neuvěřitelnou novinu dřív než on, protože neměla mobilní telefon.

Zastavil se u nedávno vybouraného obloukovitého průchodu ve zdi mezi lahůdkářstvím a bývalým obchodem s obuví, ze kterého se brzy měla stát nejnovější pagfordská kavárna, a zkontroloval silnou průhlednou plastovou fólii, jež chránila lahůdkářství před prachem. Chtěli kavárnu otevřít před Velikonocemi, aby stihli využít přílivu turistů do jihozápadní Anglie, pro které Howard každoročně chystal do výlohy místní cider, sýr a slaměné panenky.

Za zády mu zacinkal zvonek a Howard se otočil. Záplatované a vyztužené srdce mu vzrušením tlouklo jako o závod.

Maureen byla drobná dvaašedesátiletá žena s kulatými rameny, vdova po Howardově původním partnerovi. Kvůli shrbené postavě vypadala mnohem starší, než byla, ačkoli se tolika způsoby snažila udržet si za každou cenu mládí: vlasy si barvila na černo, oblékala se do jasných barev a potácela se na nerozumně vysokých podpatcích, které v obchodě měnila za zdravotní sandály.

„Dobrýtro, Mo,“ pozdravil Howard.

Byl odhodlaný svou zprávu nezkazit tím, že ji uspěchá, ale za chvíli tu budou zákazníci a on měl hodně co vyprávět.

„Už jsi to slyšela?“

Tázavě svraštila obočí.

„Umřel Barry Fairbrother.“

Otevřela pusu překvapením.

„Ne! Jak se to stalo?“

Howard si poklepal ze strany na hlavu.

„Něco mu tam prasklo. Miles u toho byl, viděl, jak se to stalo. Na parkovišti v golfovém klubu.“

„Ne…“ opakovala Maureen.

„Mrtvý jak zákon káže,“ prohlásil Howard, jako by smrt nepotvrzená zákonem neplatila, ale Barry Fairbrother mohl být klidný, že ta jeho je legální.

Maureen s křiklavě namalovanými ústy dokořán se pokřižovala. Její katolictví dodávalo takovým chvílím vždycky pitoreskní nádech.

„A Miles u toho byl?“ zakrákala. Z jejího hlubokého hlasu bývalé kuřačky slyšel touhu po každé podrobnosti.

„Postavila bys na čaj, Mo?“

Může její utrpení alespoň o pár minut prodloužit. Polila si vařícím čajem ruku, jak spěchala, aby se k němu vrátila. Seděli spolu za pultem na vysokých dřevěných stoličkách, které tam Howard umístil pro chvíle slabšího provozu, a Maureen si chladila opařenou ruku hrstí ledu, kterou shrábla od nádoby s olivami. Společně probrali konvenčnější aspekty tragédie: vdovu („bude úplně ztracená, žila jen pro Barryho“), děti („čtyři puberťáci bez otce, to je něco“), relativní mládí nebožtíka („vždyť nebyl o moc starší než Miles, ne?“) a pak se konečně dostali k opravdu zásadnímu bodu, vedle kterého bylo všechno ostatní jen bezcílné plácání.

„Co bude teď?“ vyptávala se Maureen Howarda dychtivě.

„Hm,“ odpověděl, „to je otázka, že? Máme tu zánik mandátu, Mo, a tím se může všechno změnit.“

Více o knize se dozvíte na http://www.prazdnemisto.cz/

.