Přišly mé věci z Hong Kongu, a tak se k depresím z nevyvolatelného porodu, přidaly ještě ty z přílišné přiléhavosti mých starých oděvů. Vím, že to byla hloupost, uvědomuju si veškerou absurditu mého chování, přesto mě k tomu vedlo nějaké zvláštní pnutí, nebo možná dlouhá chvíle. Zkusila jsem si těsně před porodem natáhnout své šortky na běhání velikosti S.
K porodu mě nakonec museli hospitalizovat, aby se ho pokusili vyvolat jinak než opakovaným běháním po třech schodech. Vyvolávali ho čtyři dny. Čtyři dlouhé dny, na jejichž konci jsem se zmohla na jednu jedinou větu (jako Rachel Greenová ze seriálu Přátelé): “Pojďte, vykouříme ji.”
Ležela jsem na pokoji na gynekologii a čekala. Mezitím, co jsem si četla knihu a odepisovala na zprávy: “Tak co, už?”, své děti porodilo čtrnáct matek. (pozn. mimochodem, tohle ženám, které neumějí porodit, nepište. Nejsou rády, dokonce bych řekla, že je tím i doslova … znepokojíte). Čtrnáct matek, kterým jsem se představila, vedla s nimi konverzaci o svém povolání, zájmech, co čekám a kdy. Do deváté jsem byla trpělivá, desátá, jedenáctá, dvanáctá a třináctá matka se už dozvěděly jen: “Ivana, píšu knihy, cestování, čtení, holka, před čtrnácti dny.”
Čtrnáctce jsem to stihla říct jen po knihy.
“Rovnou na sál!” křikla sestřička. “A vy si vemte pribináčka,” pronesla ke mně něžně a podala mi malý kelímek.
Na pravidelném monitoru, který kontroluje srdeční činnost dítěte jsem se ptala: “Je tam ještě vůbec? Neodešla někam, když jsme ji nikdo nekontrolovali? Já v šestnácti udělala to samé, přece jenom, má moje geny… “ Sestra si mě prohlédla, potom řekla: “Omluvte mě,” a šla pošeptat něco někomu do vedlejší místnosti. Co a komu jsem nedokázala rozeznat. Dostala jsem pribináčka.
K porodu císařským řezem bylo rozhodnuto z několika důvodů, a to i na základě mého zhoršujícího se psychického zdravotního stavu. Začala jsem ji totiž k příchodu na svět motivovat výhodami.
Co získáš tím, že vylezeš:
1. Nové oblečení.
2. Mámu a tátu, kteří nebudou používat větu “dokud žiješ pod naší střechou”.
3. Dětský pokojíček, který tatínek montoval několik nekonečných nocí, protože “návody píše debil a jsou k ho*nu”.
4. Strýčka, který se na tebe moc těší, ale už osmnáct dnů nedobrovolně abstinuje, protože slíbil, že se dotkne alkoholu teprve, až se narodíš. Bojíme se, aby to na něm nezanechalo nějaké následky.
5. Slibuju, že ti nebudeme mluvit do výběru povolání, připravíme ti jen seznam těch doporučených, podle kterého se samozřejmě nemusíš řídit. Snad jen po dobu, kdy budeš žít pod naší střechou.
6. Večerní příchod domů v období puberty jsem ochotna posunout na desátou.
7. Nebudeme ti s tatínkem mluvit ani do výběru partnera, pokud to nebude dendrolog, alternativní malíř nebo básník. A když už, tak jen zájmově, ne na hlavní pracovní poměr. #nooffence
8. Pokud budeš mít geny po tatínkovi a budeš chtít, stejně jako on, jezdit na motorce, nebudu hysterická. Latentní alkoholismus budu brát jako čistě můj problém.
9. Nebudu tě pusinkovat před školou, pokud bys měla pocit, že je to trapné.
10. Nebudu vyžadovat, abys mě brala s sebou do baru (pozn. tam chodit stejně nebudeš).
17. září minulého roku v 11:48 byl tento svět obohacen o jednu skvělou holku, kterou se budeme snažit vychovat tak, aby uměla být šťastná. Protože jenom ti, kteří vědí, co chtějí, jsou lidé, se kterými je radost žít, pracovat, chodit na pivo a taky je milovat.
